Šest století od Husovy smrti. Kdo byl Jan Hus?

27. května, 2015 RUBRIKA Historie


KostniceZde se konal Kostnický koncil. Zdroj: Wikimedia Commons/Gerhard Giebener

 

Kdo byl doopravdy Jan Hus? Jaká postava se skrývá pod přemalbami, které mu dala historie? 

 

Problém už je v tom zadání, jako by bylo nějaké „doopravdy“, jako by existoval Hus, který není nějak zprostředkovaný. Vždyť máme problém porozumět i našim současníkům, ať už jsou to náboženští myslitelé nebo zločinci. Především je problém zjistit, jaké jsou skutečné motivy konkrétního člověka, v tomto případě Jana Husa, proč káže o chudobě a proč se nechá upálit, stejně tak jako jiní lidé při vzpouře vyhazují konšely z oken nebo upalují mnichy v klášterech. Tak to dělali lidé, kteří se odvolávali na Husa a v jeho jménu plenili vlastní zemi. Co se děje v člověku, je záhada, protože do té nejvnitřnější komnaty si málokdo okolí pustí.

Přesto nemusí být snaha o odstranění některých mytologických nánosů zbytečná. Možná nemůžeme úplně přesně zjistit, kým byl Hus uvnitř, ale metodou „černé skříňky“, black boxu, u kterého známe výstupy a z nich usuzujeme na nitro, můžeme snad říci, co si Hus pravděpodobně myslel a celkem se značnou jistotou i to, co dělal.

 
Aspoň nějaká fakta

Základní fakta jsou docela známa, opakujeme je jen pro úplnost. Narodil se někdy kolem roku 1370, nejspíš v obci Husinec, a zemřel 6. července 1415 v Kostnici (Konstanz v Německu), kde byl odsouzen za údajné hlásání bludů.
Kdybychom ho měli zařadit, byl to středověký katolický kněz, který se stal v rámci dobové tendence reformátorem církve. Jeho dílo představuje jakýsi přechod mezi středověkem a reformací. Z historického hlediska měl smůlu, že se zapletl do událostí velkého západního schizmatu (1378–1417), kdy církev a představitelé světské moci řešili otázku rozdělení církve, ve které se o moc přeli hned tři papežové. Hus doplatil na to, že jeho pře se řešila na kostnickém koncilu, který byl svolán právě kvůli rozpadu církve. Atmosféra nebyla skutečně příznivá jemnému rozlišování ohledně kacířství.

Od roku 1390 byl Hus zapsán na univerzitě v Praze a dva roky po ukončení studia v roce 1394 získal titul magistra a začal učit na univerzitě. Roku 1401 se stal děkanem tamní filozofické fakulty. Univerzita byla tehdy místem, kde docházelo ke sporu mezi českým a německým vlivem.

Němečtí mistři prosazovali nominalismus (obecné pojmy jsou pouhá jména bez základu ve věcech) a byli považováni za nepřátele reformy církve, čeští mistři byli stoupenci českého nacionalismu a filozoficky se klonili k realismu (obecné pojmy mají základ ve věcech, nebo „před nimi“, ve světě idejí). Také byli oddanými čtenáři anglického autora Johna Wycliffa, kritika nominalismu. Hus studoval jeho díla a později také jeho teologické spisy, které byly uvedeny do Prahy roku 1401. Hus byl ovlivněn Wycliffovými hlavními tezemi, a i když se neklonil ke všem důsledkům, líbily se mu jeho návrhy na reformu církve a kněžstva.

Duchovnímu stavu patřila asi polovina všech pozemků v Čechách, přičemž velké bohatství a úplatné praktiky vyšších duchovních budily žárlivost a zášť mezi „kněžským proletariátem“, tedy chudými kněžími, kteří neměli často ani stálé místo. České rolnictvo také nesnášelo církev jako jednoho z největších výběrčích poplatků. Potenciál pro reformní požadavky byl velký. Že byl papežský úřad v tu dobu diskreditován, všechno jen posílilo.

 

 Doba byla proreformní

Protože nejde o historickou studii, nemá význam rozebírat všechny detaily Husova prostředí. Jde o konstatování, že žil v prostředí, které reformu vyžadovalo a bylo reformně nakloněno. On sám toto očekávání nevytvořil a nebyl jediný, kdo reagoval radikálními požadavky.

Nebyl to pouze Hus, kdo budil pozornost jako reformní kazatel. Kněz Jan Milíč z Kroměříže (+1374), jednu dobu také úředník císařské kanceláře, byl přísným asketou, který usoudil, že v letech 1365 nebo 1367 přijde Antikrist a že to bude nejspíš císař Karel IV. Za jeho postoje ho uvěznili nejdřív v Čechách, později v Římě, ale byl propuštěn. Zřídil dům pro kající se prostitutky a podával přijímání věřícím každý den, což byla tehdy novota. Právě otázka častého přijímání laiků se stala českou specialitou, na což pak navázalo husitství. Právě kvůli tomu byl Milíč obviněn z kacířství a jel se hájit do papežského Avignonu, kde by se zřejmě obhájil, ale zemřel před koncem procesu na nějakou nemoc. Byl pohřben v avignonské katedrále, ale jeho hrob byl zničen za Francouzské revoluce. Když k tomu přidáme, že kázal česky a obracel se na chudinu, máme tady už celý stavební materiál Husova příběhu připraven, jen se odehrál později.

To všechno říkáme kvůli tomu, že Husův osud je sice jedinečný, jako každý osud, zároveň ale vidíme společenskou podmíněnost toho, co se tehdy dělo. Jak Milíč, tak Hus a po něm Jeroným Pražský byli intelektuálové, kteří se museli hájit kvůli svým reformním názorům a zatímco Milíč ještě unikl násilné smrti, Husovi a Jeronýmovi Pražskému už se to nepovedlo.

 
Hus a jeho hereze

To, co víme o „skutečném Husovi“, pochází z jeho spisů, korespondence a svědectví současníků. Bohužel se nedochovaly protokoly o jeho výsleších z Kostnice, které se musely vést a byly nejspíš podrobné, jak to právo vyžadovalo, ale tehdejší písemnosti beze stopy zmizely. Kdyby byly, jistě by z nich někdo citoval. Zřejmě zmatky dějin nás ochudily o cenný pramen.

Pocházel z prostých poměrů, ale nadání mu zřejmě pomohlo studovat. Povahy byl nejspíš impulzivní, v mládí byl, jak přiznává, ctižádostivý. Stát se duchovním pro něj bylo prostředkem, jak vést snadnější život, než tomu bylo v případě jeho rodičů. Víme o něm, že po nocích popíjel s přáteli, jak bývalo u studentů zvykem, a přiznává se ještě k jedné neřesti, totiž že příliš hrál šachy.

Jan Hus byl odsouzen kvůli herezím. „Hereze je právní pojem,“ jak píše Thomas A. Fudge v své knize „The Trial of Jan Hus: Medieval Heresy and Criminal Procedure“. Důležité je, když posuzujeme vinu a nevinu z historického hlediska, zda se dotyčný člověk provinil proti tehdejšímu právu. Necháváme stranou, že dnes vidíme mnoho věcí jinak. Čarodějnictví bylo trestné, a pokud byl někdo odhalen jako čarodějník nebo čarodějnice, musel být odsouzen a potrestán, tak jako by dnes byl potrestán terorista. Že žádné čarodějnice neexistují? To je převažující mínění naší doby, aspoň na Západě. Dříve to viděli jinak a na některých místech na světě to dodnes vidí jinak. Jinou otázkou je, zda byl tehdejší proces proveden správně. Málo se píše o tom, že i v inkvizičních procesech bývali lidé osvobozeni. Dnešním jazykem by se řeklo, že Hus byl ohrožením národní bezpečnosti.

 
Co konkrétně?

Co byly tedy ty Husovy hereze, za které byl odsouzen? Zásadní problém byl v jeho pojetí církve a církevní autority. Hus věřil v jakousi církev neviditelnou, která nemusí být totožná s církví viditelnou. K neviditelné církvi patří lidé morálně bezúhonní. Poslední autoritou, ke které se křesťan může odvolat, je Kristus. V tom by se Hus i shodnul se svými kostnickými soudci. Ti také neměli velké iluze o papežství, vždyť se ho právě pokoušeli pracně dát z trosek dohromady. Jenže věřili v církev jako instituci. Sami sice – z pozdějšího hlediska – byli stoupenci konciliaristického bludu, tedy že nejvyšší autoritou v církvi je koncil, nicméně církevní autoritu jako takovou uznávali, zatímco Hus církevní instituci neuznával. To by byla hereze i z dnešního pohledu.

Svým „odvoláním se ke Kristu“ se postavil proti autoritě papeže i koncilu. Musí pak řešit otázku, jak vykládat Písmo, kdo bude garantem jeho výkladu. Podle Husa je to ale tak, že Písmo se má brát doslova. Věřící pak pozná, co po něm živý Kristus chce. Že tu Hus otevírá cestu subjektivismu, je zcela jasné. Jak potom zabránit tomu, aby o sobě kdekdo netvrdil, že chápe správně obsah Písma? Pozdější vývoj ukazuje, že skutečně bez církevního dozoru došlo ke štěpení na nové a nové sekty. Hus by se svým pohledem neobstál nejen před dnešní církví, ale ani před žádnou jinou institucí, která má nějaký objektivně poznatelný řád, nad kterým bdí autorita, aby daná instituce mohla fungovat a přežít.

Další Husovy hereze vycházejí z této základní. Pokud například učí, že kněz, který žije v hříchu, nemůže platně udělovat svátosti, ohrožuje tím vlastně samotný základ církevní služby. Věřící totiž nikdy nemůže mít jistotu, v jakém stavu milosti se nachází kněz, který svátost uděluje.

Hus byl v Kostnici také obviněn z takzvaného remanenčního bludu. Máme-li dnešnímu sekularizovanému člověku vysvětlit, oč se jedná, bude to poněkud komplikované. Zjednodušeně řečeno jde o to, co se při mši děje s chlebem – hostií. Podle církve se hostie proměňuje a stává se tělem Kristovým, ale vnější vlastnosti chleba zůstávají. Změní se podstata, ale tzv. případky – vlastnosti zůstávají. Hus byl obviněn z toho, že hlásá, že kromě Krista zůstává v hostii přítomna ještě matérie chleba. Podle toho, co máme od něj dochováno, se ale v této otázce od tehdejšího učení církve nijak neodchyloval.

Někteří autoři, třeba religionista Otakar Funda, považují za hlavní důvod, proč byl Hus v Kostnici odsouzen, to, že nejen hlásal potřebu chudé církve, ale že k nápravě zlořádů vyzval prostý lid, což bylo z hlediska hierarchie přímo rouhání. Wycliffe se spokojil s tím, že nápravu zlořádů církve by svěřil šlechtě, ale lid, to bylo přece jen moc. V podstatě by tato představa odpovídala tomu, jaký obraz Husa nám byl předkládán v době komunistické vlády. Hus byl sice kněz, ale důraz byl kladen na sociální stránku věci. Fakt je, že peníze hrály v církevním životě enormní roli, včetně propracovaného systému kupování církevních úřadů až po pověstné prodávání odpustků.

 
Hus nebyl taktik

Přes svou inteligenci nebyl zřejmě člověkem příliš taktickým. Na kostnickém koncilu dlouho nechápal, že je obviněný. Přijel s tím, že povede disputaci jako rovný s rovným, což se nestalo. Spoléhal se na císaře Zikmunda, který ale neměl možnost koncil ovlivnit tak, jak by si třeba přál. Zikmund rozhodně Husovu smrt nechtěl, ale nemohl pro něj pak už nic udělat, protože by ohrozil koncil samotný, což by znamenalo pro evropské křesťanství dost velkou pohromu. Z tohoto hlediska byl Hus skutečně člověk vzpurný, který se v některých situacích nechoval moc diplomaticky. Mluvil třeba o tom, že jeho i soudce bude soudit samotný Bůh, což nejsou výroky, které by nějakého soudce nadchly.

Na konci už byla situace tak vyhrocená, že Hus prakticky odvolat nemohl, protože by se doma úplně znemožnil. Nemohl by se stejně vrátit, byl by zřejmě držen v nějakém klášteře v internaci a s jeho veřejným působením by byl konec. Mohl si tedy vybrat mezi fyzickou smrtí a sociální smrtí. Nakolik u pětačtyřicetiletého muže hrálo roli i to, že z tehdejšího hlediska měl už značnou část života za sebou, se nedovíme. (Když zemřel Jan Milíč v Avignonu, bylo mu padesát nebo pětapadesát let.)

Hus byl natolik známá osobnost, že věděl, že na samém konci už hraje ve velkém dramatu, které jeho vlast sleduje. Kromě toho zřejmě předpokládal, že nastane brzký konec světa. Doba podle mnoha tehdejších kazatelů měla apokalyptické rysy. Z čistě lidského hlediska mohl Hus předpokládat, že získat odvoláním malý časový odklad, který se nevyplatí ani z hlediska věčnosti, ani z hlediska pozemského života, nemá smysl. V tom se podobá starokřesťanským mučedníkům, kteří si myslili totéž, a proto tak nadšeně a masově umírali při prvních vlnách pronásledování.

Můžeme tedy dnes Husovi rozumět? A rozuměl by on nám? Ano, pokud věříme v poznávací schopnost rozumu, můžeme se dostat dost daleko. Některé souvislosti jeho života chápeme možná lépe, než to ve zmatku doby mohl chápat on. Totéž čeká ale i nás. Stejně tak ale vždycky zůstane něco, co se nedozvíme nikdy.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.