Sirotci Evropy. Proč se Česko nechová v EU chytře

17. října, 2018 RUBRIKA Střední Evropa


AngelaEvropané Angela a Jean-Claude. Foto: Wikimedia Commons/European people’s party

 

Omylem mnoha našinců je, že se v Evropě neřeší nic jiného než uprchlíci. Katastrofické scénáře spojené s migrací je pak vedou k přesvědčení, že se Evropská unie brzy rozpadne. Tato nálada, na níž se veze i tuzemská politická elita, se nám může vymstít. Unie se v příštích letech skutečně hodně promění. Jenže ne kvůli milionu utečenců, ale kvůli odchodu téměř sedmdesáti milionů obyvatel Velké Británie. Třetí největší ekonomiky v Evropě, jednoho z hlavních financiérů unijních dotací a klíčového hráče na evropském hřišti, který často kopal za věci výhodné také pro Česko.

 

Po roce 2019 se kvůli brexitu v Evropské unii změní rovnováha sil, což dlouhodobě ovlivní i český stát. Přidejme k tomu přetahování o nový evropský rozpočet pro období po roce 2020, kdy bude méně příjmů i ochoty dělit se s východní částí EU. Nebo debaty o reformách v eurozóně, což je jen jiný název pro to, aby na společném trhu bez cel a bariér mohly dále koexistovat rozdílně fungující ekonomiky severních a jižních členských států. A rázem tu máme výbušnou směs, kde je migrace pouze jedním z klíčových problémů, jež se v tuto chvíli na evropské úrovni řeší.

Na české politice v EU je nejsmutnější, že se viditelně zabývá hlavně otázkou, která pro tuto zemi nepředstavuje reálný problém. Nikdo po českých představitelích nechce, aby spáchali politickou sebevraždu a přijímali desetitisíce migrantů. Na to opravdu nejsme připraveni, a navíc to po nás v Unii nikdo nežádá. Trocha racionality by však neškodila, protože některé věci se už nedají vysvětlit. Třeba to, že podle premiéra Andreje Babiše není možné se postarat o padesát syrských dětí, jimž ve válce zabili rodiče. To už snad není ani iracionální, z toho se prostě zvedá žaludek.

 
Osudová Evropa

Česko kvůli svojí poloze, velikosti a fungování ekonomiky nikdy nemůže překročit hranice Evropy. Nemáme moře, je nás deset milionů, což odpovídá jednomu městu v Číně, a nemáme ani tradici obchodu se světem jako třeba Britové a Nizozemci. Globálně mohou z Česka uspět jednotlivci nebo firmy. Čím více jich bude, tím lépe. Pokud k tomu stát vytvoří podmínky, včetně kvalitní ekonomické diplomacie, tak jenom dobře. Třeba pak budeme podobně úspěšní jako Švédové. Okolní svět ale pro nás kvůli omezenosti našich zdrojů alternativou k evropské integraci být nemůže.

Proto je špatně, když se Češi vyřazují z debaty o budoucí podobě Evropské unie. Nejsme tak bezvýznamní, abychom nebyli žádaným spojencem pro klíčové země „Severu“, jako jsou Nizozemsko, Německo a Švédsko, které se snaží něco aktivně dělat. Vždyť stále máme kvalitní průmysl, nízkou nezaměstnanost a naše zadlužení je pořád snesitelné (o trendu z posledních let ovšem raději pomlčím). Téměř bez problémů bychom splnili kritéria pro přijetí eura.

Je docela symbolické, že Nizozemsko, které Brity nahrazuje v roli lídra podporujícího liberální přístup k vnitřnímu trhu, s Českem ve svých úvahách příliš nepočítá. Ono se těžko pracuje s někým, kdo má v sobě dva extrémy – na jedné straně sebelítost, že nemůže nic ovlivnit, a na straně druhé tendenci považovat se za toho, který ví všechno nejlíp. Tahle směs fatalismu a namyšlenosti dost připomíná Rusko. Jenže to je na rozdíl od nás pořád velmoc, byť upadající a závislá na cenách ropy a plynu.

Je tu však ještě další věc, jež Česku brání, aby se dokázalo aktivně podílet na proměně EU ve svůj prospěch. Tuzemské politické elity až na výjimky členství v Unii nikdy nepřijaly za své. Pro ty západně orientované bylo vždycky důležitější NATO a jejich sen o speciálním vztahu se Spojenými státy. Pro pragmatické politiky všechno stálo na evropských fondech, přičemž nikdy nedošli k tomu, že Česko bude opravdu bohaté a úspěšné až ve chvíli, kdy nebude brát, ale dávat. Ti, kdo jsou orientovani na východ, jen mlčeli a čekali.

Mezi českými politiky chybí sdílený pocit, že je Evropská unie také jejich. Proto těžko chápou, že se v EU po brexitu změnila atmosféra. Zakladatelské země ji chtějí zachovat a nejásají nad představou jejího oslabení. Potřebují, aby fungovala, protože považují tohle půlmiliardové společenství za užitečný nástroj ve světě. Pro jeho zachování jsou pak staré členské státy ochotné ledacos udělat, například se problémových zemí v krajním případě zbavit.

 
Co dělat?

Od českého premiéra by to tudíž v Bruselu chtělo méně bezobsažných selfíček s politiky, a místo trapného vychloubání, kolik umí jazyků, by se mohl raději zaměřit na to, co v nich říká. Pozitivní je alespoň to, že se Andrej Babiš nedávno nechal českým byznysem dotlačit k prohlášení, že být mimo EU je šílenství. Dál zatím jít nechce. Od jeho vlády není reálné čekat nějakou smysluplnou evropskou politiku. Spíše se dále potvrdí nevypočitatelnost Česka jako partnera, který ale nepřekročí jistou hranici.

Výhledově má Česko jen dvě možnosti, jak dát symbolicky i prakticky najevo, že o EU dále stojí. Tou první je stanovit termín pro přijetí eura a vyhlásit, že ho opravdu chceme. To by Česku umožnilo, aby ho začali vnímat při jednání o reformách eurozóny jako partnera. Druhou možností je působit jako most k Polsku a Maďarsku, což by mohlo zvýšit náš význam uvnitř EU. Je i v našem zájmu, aby současné spory unijních institucí s polskou i maďarskou vládou nezašly příliš daleko.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.