Slovenské lekce z politické kultury

29. září, 2016 Martin Gonda RUBRIKA Střední Evropa

---

 

Politická kultura nezahrnuje pouze to, jak se politici chovají sami k sobě, novinářům nebo voličům. O kulturnost politické scény svědčí i respekt k institucím a dělbě moci. Jak se ukazuje, někteří slovenští politici si výše naznačená pravidla stále neosvojili.

 

Šéf parlamentu Andrej Danko, který též vede vládní Slovenskou národní stranu (SNS), chce schválit nový jednací řád. Ten by měl kromě jiného jasněji definovat oblékání poslanců. Dankovým hlavním cílem je však kultivovat kulturu parlamentních rozprav. Sám se ale nedávno dopustil politicky nekulturního vyjádření, když v televizní diskusi řekl, že „opozice neexistuje“. Reagoval tak na šaškování opozičních lídrů Igora Matoviče (Obyčejní ľudia) a Richarda Sulíka (Sloboda a Solidarita) při parlamentním jednání. Danko má na svůj názor jako občan právo, ale tímto konstatováním narušil vážnost funkce předsedy parlamentu. S Matovičem a Sulíkem si tak nemá co vyčítat.

Ten samý Andrej Danko vede se svým koaličním partnerem, stranou Smer premiéra Roberta Fica, spor o zvýšení koncesionářských poplatků. Při té příležitosti kritizuje hospodaření a vysílání Rozhlasu a televize Slovenska (RTVS). Veřejně si postěžoval, že jeho strana veřejnoprávní instituci nespravuje. Šikovně tak naznačil, že někdo jiný ji politicky ovládá. I Dankovou vinou všichni přemýšlejí o veřejnoprávnosti výhradně v politické rovině. Na koncesionářích nezáleží, neboť většina politiků i část voličů (třeba ti, kteří volí Dankovu SNS) si veřejnoprávní instituci pletou se státní.

Z politické kultury propadl letos v létě i samotný Robert Fico. Novináři TV Markíza totiž doporučil, „aby se věnoval víc běhání, protože vypadá jako záchodový pavouk“. Reagoval tím na novinářovy otázky související s premiérovým ranním během.

Nejen mezi premiérem a novináři to někdy skřípe. Vstřícně k sobě nepřistupují ani prezident Andrej Kiska a Ústavní soud a obcházejí se i ombudsmanka Jana Dubovcová s dětskou ombudsmankou Vierou Tomanovou. Cizinec, jenž netuší, o co v daných sporech jde, si může myslet, že se nachází v zemi, kde instituce ztrácejí vážnost. Přispívá k tomu ministr vnitra Robert Kaliňák (Smer), jehož chce opozice odvolat kvůli kauze Bašternák, v níž je Kaliňák podezřelý z daňových podvodů. K odstoupení však ministr nevidí důvod a prohlašuje, že „vyšetřovatelé mají volné ruce“. Tento politicky nekulturní výrok, který Fico a Kaliňák rádi používají i v jiných případech, představuje rakovinu pro důvěru v justici a policii. Degraduje totiž vyšetřovatele na služebníky, jimž je třeba rozvazovat ruce, aby konali. Ukazuje se, že samotná existence institucí nebo jednacích řádů politickou kulturu nezajistí. Záleží totiž hlavně na lidech.