02. dubna, 2015 Tomáš Orlík
Jak si Matrix poradí s registračními pokladnami? Zdroj: Wikimedia Commons
Na nedávném mobilním kongresu v Barceloně se mimo jiné diskutovalo o tom, že pomalu, ale jistě všechna data o sobě dobrovolně ukládáme ve skladištích těch druhých. Tedy pokud zrovna nejsme jedním z provozovatelů jednoho takového skladiště, ať již se jmenuje Facebook, Twitter nebo třeba LinkedIn. Na těchto místech lze dohledat, co zrovna děláme, co máme rádi, co si myslíme, kde právě pracujeme, případně také jakou posloucháme hudbu, kolik jsme dnes ušli kroků, kolik vážíme a jaký jsme měli včera krevní tlak. Přes Internet dále běžně nakupujeme a rezervujeme si různé služby. V úložišti sdílený diář a seznam kontaktů pak o nás doplní již prakticky vše.
Ano, toto všechno již nyní dobrovolně poskytujeme do oblak internetových serverů, které jsou často tak velké počtem uživatelů a tak vzdálené, že se moc neptáme na jejich vlastníky a reputaci. Ono mnohdy zjištění o masivních investicích CIA do startu některých z projektů nezní některým povahám dobře.
Ale je zde velký rozdíl, zda poskytujeme nezbytná data dobrovolně, nebo povinně, a to ještě s deklarovanou presumpcí viny. Drtivá většina z nás živnostníků (konzultantů, provozovatelů malého studia nebo dílny, kavárny) fakturuje, účtuje a již několik let zasílá povinný přehled tržeb a DPH spolu s pravidelnými daňovým přiznáním. Těžko říci, jak v 90. letech, kdy vznikaly dnešní kolosy typu PPF, Agrofert nebo Student Agency, ale dnes se většinou preferuje poctivost, transparentnost a pomalu se jako společnost začínáme za nepoctivost stydět.
Ano, na Internet poskytujeme údaje dobrovolně, občas s důvěrou, občas snad i naivně. Šetří nám to čas, pomáhá nám to řešit osobní a pracovní úkoly, přináší nám to radost, nové informace, vzdělání a občas i uznání. Google je již velmi mocný, ale zatím jsou internetová uložiště oddělená, takže víme, kdo jaká data ukládá a za jakých podmínek je ten někdo může využít nebo i předat (prodat) dále. Nebo si to aspoň většina uživatelů myslí.
Ale dobrovolně on-line poskytovat data o mé práci – fakturacích, zákaznících, historii, jak se mi dařilo vloni a co letos? A zároveň nevědět přesně, co kdo a jak bude s těmito daty pracovat? K takové osobě nebo instituci musíme chovat obrovskou důvěru. Když by například živnostník část zisku posílal nově vzniklým a k vládě velmi kritickým novinám, zůstanou jeho finanční data přísně důvěrná? Stát je v principu ten nejhorší hospodář, i když to s ním v posledních letech v Česku nebylo tak špatné.
Řada z nás pracuje a pracovala poctivě. Kolik z nás si teď rychle živnostenský list pozastaví nebo zruší?
Když dva dělají totéž, není to zpravidla totéž.
ROČNÍK XIII. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2024