Státy v nesnázích aneb když se děti nerodí

14. října, 2018 RUBRIKA Střední Evropa


kindergartenVeselá školka. Foto: Pixabay/tolmacho

 

Západ prochází novou fází demografické krize. V posledních desetiletích bývalo zvykem, že hospodářské úspěchy pomáhaly plnit porodnice a hospodářské potíže je naopak vyprazdňovaly. To už teď úplně neplatí. Ve většině západních zemí již několik let porodnost navzdory vzestupu ekonomiky klesá či stagnuje. Jde o další kamínek do mozaiky přibývajících problémů v rámci našeho civilizačního okruhu, které souvisejí s proměnou současné společnosti. Střední Evropa se zatím trochu vymyká, ale ani zde není důvod k jásotu.

 

Vedle módních témat, která média dnes a denně řeší, se v pozadí krčí prohlubující se demografická krize. Demografie má přitom na společnost zásadní dlouhodobý dopad. Například prodlužování lidského života od 19. století postupně vyhrotilo do té doby minimální generační střety, rozmach vzdělání a životní úrovně zase vedly k méně početným rodinám. Nynější zvyšování podílu seniorů a menší počet dětí podvazují hospodářský růst, neboť firmy nemohou sehnat dostatek zaměstnanců. Navíc penzisté mají nižší spotřebu, déle profitují ze sociálního systému a celkově snižují potenciál státu v mnoha sférách – od politiky přes vědu či obranu až třeba po sportovní zápolení. Napětí v evropské společnosti také zvyšuje čím dál větší nepoměr mezi ubývajícími a stárnoucími starousedlíky a vitálnějšími příchozími z ostatních kontinentů. Nedostatek pracovníků ostatně představuje jedno z hlavních hesel německých zastánců masového přijímání migrantů.

Časté argumenty o brzké nepotřebě lidské síly v ekonomice kvůli automatizaci a robotizaci jsou zatím hodně vzdálené realitě. Podobně liché jsou i názory na ozdravující účinek klesající populace. Mizení lidí sice možná prospěje přírodě, ale pokud se každoročně zmenšuje počet ekonomicky aktivních ve prospěch ekonomicky neaktivních, tak se potenciální velký průšvih mění v jistotu. A zbytek světa stejně vymírat nehodlá.

 
Od Východu na Západ

Úhrnná plodnost (fertilita) udává průměrný počet dětí na jednu ženu a používá se jako hlavní ukazatel generační obměny a dlouhodobé udržitelnosti společnosti. Donedávna byla v Evropě poměrně stabilně regionálně rozvrstvená. Ačkoliv až na výjimky žádný stát nepřesahoval potřebných 2,1 dítěte na jednu ženu, platilo, že ve spíše katolických a pravoslavných jižních státech byla fertilita nižší (okolo 1,5 potomka a méně) a podobně tomu bylo v německy mluvících zemích střední Evropy. Naopak v severněji položených zemích – ať už původně protestantských, jako jsou Velká Británie, Skandinávie, Nizozemí, nebo katolických, jako jsou Francie, Belgie a Irsko – se dětí rodilo více, což platilo i pro mimoevropskou anglosféru (USA, Kanada, Austrálie a Nový Zéland).

Pro země bývalého východního bloku pak byly typické velké výkyvy. Stále ještě slušnou porodnost okolo dvou dětí na matku z osmdesátých let vystřídal kolem roku 2000 radikální propad až k hranici jednoho potomka na ženu. Projevily se zde změny životního stylu a přístupu státu k rodinné politice po pádu komunismu. Později se však fertilita vrátila k úrovni kolem 1,5 dítěte na ženu. Na konci první dekády nového století ji některé státy dokonce překonaly. Zbývající postkomunistické země si ale vedly hůře a ve spojení s vyšší emigrací a úmrtností se začaly rychle vylidňovat. Šlo především o země Balkánu a bývalého Sovětského svazu, značné problémy vykázalo také Maďarsko.

 
Konjunktuře navzdory

Od poslední hospodářské krize, během které porodnost v souladu s tradicí trochu poklesla, se Západ dostal do nové fáze, jež jeho demografické problémy prohlubuje. Fertilita se navzdory obnovené prosperitě začala snižovat i ve většině států, které dosud větší obtíže neměly. A převážná část těch zbývajících přinejlepším stagnuje. Řada žen totiž oddaluje mateřství a mění se celkový životní styl. Sever Evropy a Francie klesají někdy od let 2013 až 2014. Například Irsko, jež spolu s Francií a Švédskem vykazuje nejvyšší úhrnnou plodnost v EU, mělo ještě v krizovém roce 2010 fertilitu 2,1 dítěte na ženu. Jenže v hospodářsky veleúspěšném roce 2017 se sedmiprocentním vzrůstem HDP to bylo už jen 1,8 dítěte. Reálně se tak počet narozených během sedmi let snížil ze 75 tisíc na 62 tisíc ročně.

Podobně klesá porodnost i v Anglosféře. Dobře je to vidět i na Spojených státech, zmítaných společenskými konflikty. Ještě v těžkém krizovém roce 2010 měly fertilitu 1,93 potomka na jednu ženu (v letech před krizí dokonce okolo 2,1), ale v roce 2017 už jen 1,77. Pomalu se zotavující jih Evropy si pak nízkou porodnost udržuje i v dobách mírného hospodářského růstu. Dokonce i ve Španělsku, kde po hluboké krizi už několik let ekonomika roste, zůstává fertilita velmi nízká (1,31 dítěte v loňském roce).

Svérázně se v tomto desetiletí vyvíjí úhrnná plodnost v bývalém východním bloku. Balkánské státy většinou pokračují v rychlém vymírání, stejně tak Ukrajina (v hranicích z roku 2013), která od vyhlášení samostatnosti před sedmnácti lety přišla asi o osm z 52 milionů obyvatel. V roce 2012 dosahovala tamní fertilita ještě 1,53, v roce 2017 už jen asi 1,38 dítěte na ženu. Minulý rok se na území ovládaném Kyjevem narodilo o 210 tisíc lidí méně, než jich zemřelo.

Pokud si však někdo myslí, že by ukrajinský národ v ruské náruči rostl, tak se mýlí. Rusko bylo v první půlce tohoto desetiletí právem oslavováno za nečekané ukončení katastrofálního poklesu populace, protože z úbytku milion obyvatel ročně v době nástupu Vladimira Putina k moci to dotáhlo až na přebytek nově narozených nad zemřelými v letech 2013 až 2015. Jenže od té doby se začaly projevovat hospodářská krize a slabší ročníky matek. Počet zesnulých tak loni přečíslil narozené o 136 tisíc. Fertilita klesla z 1,78 potomka na ženu v roce 2015 na loňských 1,62, navíc to letos vypadá na další rychlý propad. Přitom ruská ekonomika od minulého roku zase trochu roste.

Co se týče Balkánského poloostrova, regionální premiant Rumunsko, jehož ekonomika nepřetržitě stoupá od roku 2011, sice zaznamenal zvýšení fertility (z 1,52 dítěte v roce 2012 na 1,64 roku 2017), ale kvůli vysoké emigraci a úmrtnosti je reálný počet novorozenců ještě menší než v době nejhlubší ekonomické krize z let 2009 až 2010. Tradiční každoroční přebytek zemřelých nad novorozenci se tak stále zvyšuje.

 
Maďarsko vymírá

Situace střední Evropy se od zbytku Západu a částečně i Východu poněkud liší, neboť v posledních letech zažíval tento region setrvalý růst fertility. V dlouhodobě vymírajícím Německu se zvýšila úhrnná plodnost z 1,36 dítěte na ženu v roce 2009 na 1,59 v roce 2016, a zmizela tak téměř polovina přirozeného úbytku (převahy zemřelých nad narozenými) z asi 211 tisíc roku 2013 na 119 tisíc v roce 2016. Minulý rok počet narozených mírně klesl. U německých statistik se zatím těžko filtrují dopady migrační krize, jež vrcholila před třemi lety.

Podobně je tomu v Rakousku, které si dlouhodobě udržovalo zhruba vyrovnaný poměr zemřelých a narozených. Navzdory hospodářským výkyvům se zde podařilo zvýšit fertilitu z 1,4 v roce 2009 na 1,53 dítěte v roce 2016 a přebytek novorozenců nad zemřelými činil sedm tisíc. Taková čísla Rakousko zažilo naposledy v první půlce osmdesátých let. Loni se počet dětí opět zvýšil o dva a půl tisíce, nicméně fertilita se zredukovala na hodnotu 1,52 dítěte, neboť se narodily většímu počtu matek. Jak u Rakouska, tak především u Německa další roky ukáží, zda se podaří výrazně zvýšit i u domácí populace počet potomků na takovou úroveň, aby byl demografický propad alespoň částečně zvládnutelný.

Růstovou tendenci lze vidět i mezi zeměmi visegrádské čtyřky. Nejhůře je na tom Maďarsko, které vymírá od roku 1981 a přes mírné zlepšení za vlády Viktora Orbána se zde mnoho nezměnilo. Mezi lety 2011 a 2017 sice fertilita stoupla z 1,23 na 1,49, ale přirozený úbytek o čtyřicet tisíc obyvatel ročně pokračoval. Pokud takto rychle vymíráte už několik desetiletí, je v každé další generaci výrazně méně potenciálních matek, takže podobné zvýšení úhrnné plodnosti už dávno nestačí. Je až s podivem, že tento bobtnající problém (od roku 1981 přišlo Maďarsko o milion obyvatel), jehož řešení Orbán už mnohokrát neúspěšně sliboval, nesehrál větší roli při nedávných parlamentních volbách.

Polsko sice začalo vymírat až na přelomu tisíciletí, ale oproti Maďarsku se musí vyrovnávat s vyšší emigrací mladých. Ti mimochodem mívají ve své oblíbené Británii asi dvojnásobně vyšší porodnost než doma. Také proto strana Právo a spravedlnost (PiS) vyhrála ve volbách 2015 s jednoduchým programem 500 plus, v rámci kterého dostane rodina na druhé a každé další dítě 500 zlotých, tedy více než tři tisíce korun. Výsledek byl ten, že po období poklesu a stagnace (přestože polské hospodářství nespadlo do recese) se fertilita zvýšila z 1,32 dítěte v roce 2015 na 1,46 v roce 2017. V reálných číslech je to asi 33 tisíc dětí navíc.

 
Čas se krátí

Slovensko si relativně vyšší porodnost uchovalo až do poloviny devadesátých let, a má tedy ještě relativně čas zvrátit nepříznivý trend. Převahu zemřelých nad novorozenci země zažila jen v prvních třech letech nového století. Slovensko poté poměrně rychle zvládlo hospodářskou krizi a od roku 2012, kdy vláda Roberta Fica umožnila štědřejší přístup k sociálním dávkám, se fertilita zvýšila z 1,34 potomka na ženu na loňských 1,52. Počet ročně narozených dětí však reálně vzrostl jen o dva tisíce, neboť také Slovensko se vytouženému počtu 2,1 dítěte na matku již dlouho ani nepřiblížilo. Převis nově narozených nad zesnulými tak loni činil pouhé čtyři tisíce. Debatu o podpoře porodnosti komplikuje často problematické soužití mezi většinovou společností a početnou romskou menšinou. V tom se ostatně Slovensko příliš neliší od České republiky.

Tuzemská fertilita klesla pod 2,1 dítěte už v roce 1980, ale ještě do začátku devadesátých let nebyla daleko od dvou potomků na ženu. Jenže pak se hluboce propadla, přičemž smutný rekord drží rok 1999 s hodnotou 1,13 dítěte. Výraznější zvýšení nastoupilo až od poloviny minulého desetiletí, kdy se roku 2008 dostala alespoň na úroveň 1,5. Poté následovala hospodářská krize a menší propad, který roku 2011 kulminoval na hodnotě 1,42. Od té doby však fertilita vystoupala až na 1,67 v roce 2017. To je zdaleka nejlepší hodnota ve střední Evropě a určitou naději vzbuzuje i fakt, že v Česku zůstává bezdětných jen asi desetina žen (nejmenší hodnota v EU), což vynikne v porovnání s Němkami, z nichž děti nemá každá čtvrtá.

Zvýšení porodnosti do své agendy přijala i nová česká vláda, čímž plynule navazuje na předchozí kabinet, kde s tímto tématem operovala hlavně KDU-ČSL. Nadějný vývoj však kalí několik faktů. Tím prvním je, že po čtvrtstoletí, kdy se rodilo mnohem méně dětí, než bylo třeba ke generační obměně, už jejich celkový počet příliš nenarostl. Oproti roku 2013, kdy zde končila hospodářská krize, jich loni přišlo na svět jen o osm tisíc více (celkově 114,4 tisíce). Přitom ještě v roce 2008 se při nižší fertilitě narodilo 119,6 tisíce dětí. Čas pro přiblížení se k trvale udržitelné hodnotě 2,1 potomka na ženu se tedy rychle krátí. Optimismus nevzbuzuje skutečnost, že data za první měsíce roku 2018 ukazují drobný pokles či stagnaci po celé střední Evropě. Pokud se tento trend potvrdí, s menším zpožděním se celý region nejspíš připojí k sestupné tendenci Západu i Východu v poslední dekádě. V takovém případě zbývá času na nápravu ještě mnohem méně. Navíc nynější ekonomická konjunktura může brzy skončit.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.