Stává se z Rakouska evropský rebel?

29. září, 2016 RUBRIKA Téma


hofburgBitva o Hofburg mezi Van der Bellenem a Hoferem znervózňuje celou Evropu. Foto: Pixabay

 

O Rakousku je v rámci EU slyšet stále více a pomalu si zde získává pověst rebela. Po prohloubení migrační krize se Vídeň odklonila od směru udávaného Berlínem a pokukuje po Visegrádu. V představách prezidentského kandidáta Norberta Hofera dokonce jako by ožívalo Rakousko-Uhersko.

 

Rakouský přístup k Evropské unii v posledních desetiletích výrazně ovlivňuje vypořádávání se mezi stranou Svobodných (FPÖ) a Bruselem. V parlamentu je sice FPÖ až třetí nejsilnější stranou, ale s 30 procenty preferencí v současnosti jasně kraluje voličským průzkumům, což kvůli její kontroverzní pověsti vyvolává obavy nejen u mnohých Rakušanů.

 
Pro Haidera sankce, pro Hofera Hrad

Strana vznikla v polovině 50. let, na výsluní se ale dostala až v 90. letech, kdy v jejím čele stanul Jörg Haider. V roce 1999 jí zisk 26,9 procenta hlasů dopomohl k účasti v kabinetu Wolfganga Schüssela (ÖVP). V té době se poprvé vyhrotil konflikt mezi evropským establishmentem a Svobodnými. Z mnoha evropských metropolí se ozývala hlasitá kritika jejich nástupu k moci. Těsně před podpisem koaliční smlouvy mezi lidovci a Svobodnými oznámilo portugalské předsednictví EU zavedení bilaterálních sankcí všech členských zemí vůči Rakousku v případě, že se FPÖ bude podílet na vládě.

Oficiálním důvodem postihu byly obavy z porušení základních principů a hodnot Unie. Sankce, které začaly platit po nástupu domluvené vlády, spočívaly především v omezení diplomatických styků s Rakouskem pouze na nezbytné technické záležitosti.

Stojí za zmínku, že z tehdejších postkomunistických aspirantů na členství v EU se k sankcím přidala pouze Česká republika pod vedením sociálnědemokratického premiéra Miloše Zemana, což vedlo k prudkému zhoršení vztahů mezi Prahou a Vídní. V pozici prezidenta Miloš Zeman zjevně již FPÖ za problematickou nepovažuje, jelikož letos v září přivítal na Pražském hradě Norberta Hofera, kandidáta Svobodných na prezidenta. Jestlipak zavzpomínali na to, jak bývalý předseda Svobodných Jörg Haider navrhoval, aby Rakousko kvůli připojení Zemanovy vlády k sankcím a jaderné elektrárně Temelín zablokovalo vstup Česka do EU?

 
Sankce jako pomoc rebelům

Protirakouské sankce, u kterých nebylo jasné, čeho vlastně chtějí dosáhnout, se ukázaly jako neúčinné a kontraproduktivní. Naopak pomohly posílit Haiderovu oblibu u veřejnosti. Nakonec byly po osmi měsících odvolané, aniž by Rakousko donutily k ústupkům. Zajímavé je, že se evropští politici nepoučili a dnes opět hledají cesty, jak sankcionovat země, v nichž se politika nevyvíjí podle bruselských představ. Tentokrát se zaměřili na Polsko a Maďarsko, avšak postihem Rakouska v případě vítězství Norberta Hofera již nevyhrožují.

To ale neznamená, že by evropští politici Hoferovu kandidaturu nekomentovali. Zjevně si nevšimli, že jejich úsilí zasahovat do dění v členských státech nemělo očekávané výsledky, a naopak často povzbudilo nerozhodnuté voliče dát hlas protievropským rebelům. Socialistický předseda Evropského parlamentu Martin Schulz se nechal slyšet, že „charakter Evropy se promění, pokud rakouské volby vyhraje extrémní pravice“, a předseda Komise Jean-Claude Juncker si neodpustil výrok, že „s krajní pravicí nebude žádná debata ani dialog“.

Uvidíme, zda Juncker případně dostojí svému slovu. Po horkém létě, ve kterém Evropany děsily teroristické útoky ve Francii a v Německu a utužování režimu prezidenta Erdogana v Turecku, s nímž EU vyjednává o bezvízovém styku, totiž v průzkumech vede Hofer. Rakousko se tak může stát první západoevropskou zemí, v jejímž čele bude stát politik řazený mezi pravicové populisty.

 
Rakušané nejsou euroskeptiky

Svobodní jsou v Evropském parlamentu ve stejné frakci jako Marine Le Penová nebo Geert Wilders. To ale neznamená, že by byly jejich postoje k EU totožné. Zatímco Le Penová a Wilders jsou výrazně euroskeptičtí, vztah Svobodných k EU je smířlivější. Podle jednoho rakouského akademika blízkého Svobodným je v této straně příznivě nakloněna Unii přibližně polovina lidí.

Rakušané obecně zdaleka nedosahují úrovně českého euroskepticismu. Pokud by měli hlasovat o členství v EU, pohodlná většina by rozhodla o setrvání v Unii. Podle průzkumu společnosti Gallup z letošního června si pouze 30 procent voličů přeje odchod Rakouska.

 
Kampaň jako souboj strachů

Hofer se sice nechal slyšet, že rakouští občané by měli dostat příležitost vyjádřit se k členství v EU, ovšem pouze za podmínky, že EU bude pokračovat na cestě k centralizaci nebo že se jejím členem stane Turecko. Před opakovaným druhým kolem prezidentských voleb i Hofer zdůrazňuje, že si nepřeje, aby jeho země osmadvacítku opustila. Unie dokonce podle něj „ve velkých věcech musí spolupracovat mnohem úžeji“. Jako příklad oblastí, kterých by se to mělo týkat, jmenoval bezpečnostní politiku a posílení hospodářství.

Média nicméně bryskně stihla vytvořit pojem pro odchod Rakouska z EU, tak zvaný Oexit, který by po vítězství Hofera údajně hrozil. Ostatně jeho protikandidát Alexander Van der Bellen si zvolil boj proti Oexitu jako jedno z hlavních témat své kampaně. Je však trochu ironií osudu, že zrovna kandidát Zelených se snaží strašením odchodem z Unie vyhrát prezidentské volby. Byla to totiž právě jeho strana, která se v roce 1995 stavěla proti přistoupení Rakouska k EU. Vedla ji k tomu obava, že koncerny získají přílišnou moc a utrpí lokální zemědělství. Nutno říci, že Van der Bellen byl tehdy ve straně jedním z mála příznivců evropské integrace. Rakouský tisk označuje letošní prezidentskou kampaň jako souboj „strachu z cizího“ proti „strachu z odchodu z EU“.

 
Málo prostoru pro Svobodné

Z Hofera se stal postrach evropského establishmentu, neboť jeho vítězství by bylo symbolickým předělem a povzbuzením pro podobné protestní strany v jiných evropských státech. Navíc i v případě, že Norbert Hofer nezvítězí, strana Svobodných bude mít výrazný vliv na rakouskou evropskou politiku.

Tradiční rakouské strany se totiž obávají dalšího odlivu voličů a do jisté míry přebírají program Svobodných. Politiku současné vlády pod vedením socialisty Christiana Kerna zhodnotil v létě nejčtenější bulvární list Kronen Zeitung lakonicky titulkem „Vláda nenechává Svobodným příliš prostoru“. Samotný článek se týkal napjatých vztahů mezi Vídní a Ankarou. Rakousko po neúspěšném puči v Turecku vydávalo ostrá vyjádření proti posilování moci prezidenta Erdogana. Výraznou tváří této politiky byl vedle premiéra teprve třicetiletý charismatický ministr zahraničí Sebastian Kurz, o němž se již mluví jako o možném příštím kandidátovi lidovců na premiéra.

 
Německo ztrácí věrného spojence

O rozruch se v Evropě ale postarala už dřívější opatření v migrační politice, jež na začátku letošního roku přijala předchozí vláda vedena socialistou Wernerem Faymannem, jenž odstoupil po debaklu kandidáta Sociálně demokratické strany Rakouska (SPÖ) v prvním kole prezidentských voleb. Faymannova vláda zastropovala počet žádostí o azyl, které přijme v roce 2016, na 37,5 tisíce. Minulý rok přitom přišlo do Rakouska na 90 tisíc běženců.
Zpřísnění migrační politiky se nelíbilo jak Evropské komisi, tak Německu, které odklon Rakouska od směru kancléřky Merkelové vnímalo jako oportunismus. Rakouská politika tak skončila s dlouholetou tradicí, kdy německé návrhy na evropské úrovni předkládaly Rakousko nebo Lucembursko jakožto dva nejbližší spojenci Berlína.

 
Vzkřísí Svobodní Rakousko-Uhersko?

Nyní se zdá, že se Rakousko nejen odklání od svého výrazně většího souseda, ale zároveň se i přiklání ke středoevropským zemím. Premiér Faymann sice verbálně útočil na nesolidární Visegrádské země, kterým by měly být odebrány evropské dotace, pokud nebudou ochotny přistoupit na přerozdělování běženců. Ve faktické politice se však středoevropským zemím stále více přibližoval. Asi nejhmatatelnějším příkladem jsou plány na stavbu plotu v Brennerském průsmyku. Celou Evropu přitom Rakušané pobavili novým termínem pro plot nazývaný „zvláštní technickou bariérou“.

Premiér Faymann také výslovně podpořil tzv. plán B visegrádské čtyřky, že by se v případě nefungující vnější hranice Schengenu měly zavřít hranice Řecka s Makedonií a Bulharskem, aby se zastavil nekontrolovaný příliv osob z Blízkého východu a Afriky do Unie. Na realizaci plánu však nakonec nedošlo, neboť přednost dostala Angelou Merkelovou prosazená dohoda s Tureckem.

Podobně ambivalentní vztah ke střední Evropě mají Svobodní. Na jedné straně ostře kritizují Temelín a Benešovy dekrety. Na druhé straně se jejich prezidentský kandidát opakovaně nechal slyšet, že by měla vzniknout „unie uvnitř Unie“. Konkrétně by se mělo jednat o užší spolupráci Rakouska, Slovinska, Chorvatska, České republiky a Maďarska. Vzorem k takové spolupráci má být Benelux. Člověk nemusí být hned historik, aby ho praštilo do očí, že Hofer navrhuje v rámci EU vzkřísit spolupráci zemí, které tvořily Rakousko-Uhersko.

Po setkání s prezidentem Zemanem Hofer pro změnu prohlásil, že by se měla visegrádská čtyřka rozrůst o Rakousko. Z pohledu Svobodných by se tím vytvořila protiváha německo-francouzské spolupráce v Evropě. Problematické je, že visegrádské státy a Rakousko se sice s výjimkou kvót shodnou na návrzích na řešení migrační krize a na odmítání politiky kancléřky Merkelové, v jiných otázkách však již soulad schází. Rakousko je nejhlasitějším odpůrcem jádra, čistým plátcem do rozpočtu EU a není členem NATO. Visegrádské státy jsou zastánci jaderné energetiky, čistými příjemci z evropského rozpočtu a členy NATO. Oblastí, v nichž by se v případě vzniku „unie v Unii“ časem objevily ostré spory, by se našlo více. V Česku tento plán nemá jednoznačnou podporu. Zatímco prezident Zeman myšlenku uvítal, premiér Bohuslav Sobotka ji obratem odmítl.

 
I peníze hrají roli

Nicméně pro Rakousko dává tento návrh především ekonomický smysl. Pro Vídeň je výhodnější podporovat nové členské země oproti problematickému jižnímu křídlu EU, především Řecku. Rakouské firmy investovaly značné sumy ve střední Evropě. Podle analýzy vycházející z dat Rakouské národní banky vydělaly rakouské firmy mezi lety 2006 až 2014 v nových zemích EU celkem 31 miliard eur, z toho ale jen čtvrtinu v těchto státech znovu investovaly. Zbytek přitekl ke zdanění do Rakouska. Zvláště Česká republika je pro rakouské investory rájem. Od roku 2006 zde získali přes 6,7 miliardy eur. Od východního rozšíření EU v roce 2004 také vzrostl rakouský export do nových zemí o 72 procent na 25,3 miliardy eur.

Ať už dopadnou prezidentské volby v prosinci jakkoliv, je jasné, že Rakousko bude dále pokračovat v nastartovaných tendencích. I když zvolení Norberta Hofera patrně zvýrazní odklon Vídně od Berlína, ani v případě vítězství Alexadera Van der Bellena nebude rakouská vláda pod vedením Christiana Kerna vzorným následovníkem německé kancléřky, která ztrácí stále více spojenců napříč Evropu. Pokud opravdu dojde k posílení spolupráce Visegrádu a Rakouska, bude to spíše běh na dlouhou trať a rozhodně nepůjde o idylický projekt.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.