Steinmeierova formule: naděje pro mír, nebo past?

09. prosince, 2019 RUBRIKA Střední Evropa


imageZelenskyjVolodymyr Zelenskyj a jeho alter ego. Foto: Wikimedia Commons/Administrativa prezidenta Ukrajiny

 

Jedním z hlavních předvolebních slibů ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského bylo zastavení pět let trvající války v Donbasu, což si přeje naprostá většina Ukrajinců. Prezident dlouhodobě mluví o tom, že je ochoten přistoupit na nějakou formu kompromisu s Ruskem a sází rovněž na spolupráci se západními spojenci. V současnosti tak dochází k postupnému stahování ukrajinského vojska z bezprostřední frontové linie. Otázkou ale zůstává, nakolik jsou Zelenského představy realistické a za jakou cenu se lze případně s Moskvou dohodnout.

 

Už během své předvolební kampaně Zelenskyj poněkud naivně tvrdil, že si dovede představit vyjednávání o válce v Donbasu přímo s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, se kterým by si prý sedli a „sešli se někde uprostřed“. O řešení konfliktu spolu oba politici poprvé hovořili po telefonu letos v červenci. Řešili mimo jiné pokračování rozhovorů v takzvaném normandském formátu, jejž tvoří Ukrajina, Německo, Francie a Rusko. V létě se pak začalo mluvit o prvních iniciativách směrem k reintegraci „dočasně okupovaných území“. Tehdejší zástupce šéfa kanceláře prezidenta a současný generální prokurátor Ruslan Rjabošapka prohlásil, že do roku 2020 má být vytvořena konkrétní strategie, která by se pravidelně podle situace revidovala.

V září pak byla nejžhavějším politickým tématem na Ukrajině otázka takzvané Steinmeierovy formule, což je návrh implementace jednoho z bodů minských dohod z února 2015, který předložil během setkání normandské čtyřky v říjnu 2015 tehdejší německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier. Podle jeho vlastních slov spočívá v tom, že se realizace minských dohod rozbije na menší kroky, jež by mohly obě strany snáze akceptovat. Steinmeierův návrh se tak týká výhradně otázky speciálního statusu pro ukrajinskou vládou nekontrolovaná území v Donbasu a předpokládá, že v nich dojde k demokratickým a transparentním komunálním volbám podle standardů OBSE.

Právě v této otázce však iniciativa tehdy ztroskotala. Aby se volby vůbec mohly konat, muselo by dojít k zabezpečení okupovaných území a bezprostředně poté k jejich návratu pod kontrolu Ukrajiny, což jasně zdůraznil i speciální představitel USA pro Ukrajinu Kurt Volker. Problém ale podle něj vězí v tom, že Rusko neukázalo v tomto směru žádnou politickou vůli. Litevský prezident Gitanas Nausėda se naopak nechal slyšet, že toto řešení je výhodnější pro Rusko. Na konci října ostatně někdejší ukrajinský prezident a hlavní vyjednavač v Minsku Leonid Kučma prohlásil, že Steinmeierova formule je pro jeho zemi nepřijatelná, dokud nedojde k odzbrojení okupovaných území a znovuzískání kontroly nad rusko-ukrajinskou hranicí.

 
Červené linie

Právě proto Kyjev zdůrazňuje, že bezpečnostní prvek je pro úspěch daného plánu naprosto zásadní. V polovině listopadu ukrajinský ministr zahraničí Vadym Prystajko prohlásil, že podle jeho přesvědčení byly veškeré překážky odstraněny a Ukrajina čeká na ruskou odpověď. Mezitím však v zemi vypukly proti iniciativě Steinmeiera a Zelenského protesty pod heslem „Ne kapitulaci!“. Vůbec první demonstrace se konala před kanceláří prezidenta a na kyjevském Majdanu hned poté, co bylo prvního října oznámeno, že Ukrajina na Steinmeierovu formuli přistoupí.

Jednou z vedoucích sil protestů je kampaň pod názvem Červené linie, která vznikla hned po Zelenského zvolení prezidentem. Její představitelé si kladou za cíl nedopustit návrat pořádků z období před rokem 2014. Už následující den se k nim přidali protestující v řadě ukrajinských měst od Charkova až po Lvov a postupně usnesení proti iniciativě schválila celá řada oblastních a městských rad především na západě země. Proti se postavily i tři parlamentní opoziční strany vedené zpěvákem Svjatoslavem Vakarčukem, exprezidentem Petrem Porošenkem a expremiérkou Julijí Tymošenko. Podle průzkumu veřejného mínění z poloviny října ale protesty podporuje jen čtvrtina Ukrajinců, zatímco 41 procent s nimi nesouhlasí.

Součást implementace Steinmeierovy formule představuje stažení vojáků obou stran z bezprostřední frontové linie na třech úsecích o jeden kilometr, na něž už nové vedení Ukrajiny přistoupilo. Tím na jedné straně zřejmě dojde k zastavení bezprostředních bojů, které v menší intenzitě probíhají dodnes, ale zároveň se vytvoří demilitarizovaná „zóna nikoho“, v níž se ocitne část místních obyvatel. Ti se tak budou nacházet mimo území kontrolované ukrajinskou vládou a nikdo jim nezaručí, že nedojde k narušení této zóny ze strany jednotek samozvaných donbaských republik a nepotkají je nějaké represe. K prvnímu stažení mělo dojít už 7. října, ale kvůli porušení dohod se nakonec neuskutečnilo. Ani potom celý proces neprobíhal hladce. Jeho základní podmínkou je totiž mimo jiné to, že se v daném místě nebude minimálně sedm dní v kuse střílet.

 
 Šedá zóna

Podle velení ukrajinské armády má jít pouze o krok, o němž se mluvilo již v roce 2016. Poměrně logicky se ale situace příliš nelíbí řadě veteránů, kteří si prošli boji na východě Ukrajiny. Někteří z nich dokonce přijeli na inkriminovaná místa s tím, že je budou bránit. Často se totiž jedná o pozice, které ukrajinská armáda obsadila za cenu nemalých ztrát, a proto nemají veteráni pro jejich opuštění příliš velké pochopení. Zároveň padají argumenty založené na příkladu z městečka Stanycja Luhanska, kde ke stažení došlo již v létě. Podle zástupců místní samosprávy zde skutečně nastala situace, kdy obyvatele „šedé zóny“ nemůže ochránit ani policie, protože její intervence by byla vnímána jako porušení minských dohod. Zároveň jednotky donbaských republik nedodržují svou část dohody. Cílem stažení vojsk bylo totiž v tomto případě i obnovení mostu přes řeku Severní Doněc, od kterého se neměli stáhnout jen Ukrajinci, ale i druhá strana, k čemuž však nedošlo. Není tedy divu, že podobné obavy panují i v případě dalších míst podél frontové linie.

Pokud jde o úspěch Zelenského strategie, velmi záleží na tom, jaké si klade cíle. Kompletní ukončení války si lze v tento moment bohužel představit jen těžko a rozhodně přitom nerozhodují činy ukrajinských představitelů. Trefně situaci charakterizoval bývalý prezident Kučma, podle kterého „mír na Ukrajině záleží na Bohu a na Putinovi“. Ostatně i Zelenskyj přiznal, že je chybou si myslet, že dojde k rychlé reintegraci Donbasu a Krymu vojenskou cestou.

Kromě toho je další klíčovou otázkou, co přesně bude Rusko od Ukrajinců požadovat. Pravidelně se objevují hlasy poukazující na to, že jednání v normandském formátu a Steinemeierova formule znamenají past, s jejíž pomocí chce pro sebe Rusko získat výhodné ústupky či zdiskreditovat Ukrajinu tím, že z ní udělá v očích mezinárodní veřejnosti toho, kdo nechce ustoupit a ukončit válku. Velmi problematické je v tomto směru i přiznání zvláštního statusu územím v Donbasu, která by tak mohla sloužit Moskvě jako nástroj vlivu na celoukrajinskou politiku. Už jen zastavení bojů by určitě bylo velkým pokrokem a úspěchem prezidenta Zelenského. Z výše uvedených důvodů si ale musí dát Ukrajina značný pozor, na co přistoupí, a mít vyznačené jasné červené linie, které za žádnou cenu nepřekročí.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.