Sto padesát let německé sociální demokracie. Tradiční strana před prohranými volbami

22. září, 2013 RUBRIKA Téma


Ve dnešní české situaci při pohledu na politickou scénu, na sociální demokracii jako takovou (potažmo na českou) je nutné k německé SPD podat řadu vysvětlivek. Při oslavě u Braniborské brány v srpnu předseda strany Sigmar Gabriel podtrhl fakt, že stopadesátiletá strana se již sto dvacet let jmenuje stejně. Žertovně podotkl, že to je asi tím, že za tuto dobu neudělala žádnou ostudu, která by ji donutila změnit jméno.

Tento historický poukaz na nejistotu ostatních stran, zda třeba (počátkem třicátých let) spolupracovat s ranými nacisty či ne, má své opodstatnění. Takzvané „Zentrum“ tehdy nejednalo jednoznačně. Po válce však integrovalo vnitřní opozici i značný počet kolaborujících elit. Proto vznikla dnešní CDU (tedy nové jméno pro staré kořeny), která sice pokračuje v křesťansko-demokratické, spíše konzervativní tradici, ale přejmenováním se od části své minulosti odsekla. Je (při pohledu k nám domů) nutné také připomenout, že kolaborace sociálních demokratů s komunisty měla v Německu jen malé šance. Komunisté vyvinuli terminologii, podle které SPD byla stranou sociálfašistů. A mlčení komunistů vůči Hitlerovi po paktu se Stalinem také k jednotě takzvané „levice“ nepřispělo. Je nutné připomenout, že v této době své problémy diskutovali někteří politici, jak sociální demokrati, tak katolíci a hlavně komunisté, již v koncentračních táborech.

V konečné fázi války pak došlo k jakémusi dorozumívání těch, kteří tehdy již byli všichni oběťmi nacistů. Po válce rozdělený svět stimuloval i rozdělení politických snah. Pojmy „levice“ a „pravice“, dnes tak poklesle užívané v české politické diskusi, se tehdy začaly překrývat s rozdělením světa. To, že Sovětský svaz potřeboval stále znovu „užitečné idioty“, se však v Německu, vlastně již západním, pomalu stalo všeobecně známým faktem (a to už i v době, kdy v sousedním Československu došlo k masové mobilizaci právě takových „užitečných idiotů“). V německé SPD tehdy působili mladí politici Willy Brandt a Herbert Wehner, první se zkušeností ze západního exilu, druhý šokovaný bývalý komunista, který zažil v Moskvě stalinské represe. Strana se tehdy dohodla na tzv. Godesbergském programu (1959, pojmenovaný podle romantického městečka Bad Godesbergu, dnes součásti Bonnu), který obsahuje zásadní příklon k parlamentní demokracii, tržnímu hospodářství a západnímu spojenectví. Jednalo se i o odmítavou pozici vůči komunistům, kteří ve východním Německu SPD násilně donutili ke sjednocení, zatímco v západním Německu došlo k jejich zákazu (1952). Skončila tak perioda, ve které poukaz na možnost sjednocení Německa brzdil jednoznačné zapojení do západního typu společnosti.

Posun do centra dění

V šedesátých letech pak Brandt a Wehner obratně posouvali SPD do centra politického dění. Brandt se 1966 stal ministrem zahraničí velké koalice s Kiesingerovou CDU/CSU a v roce 1969 kancléřem koaliční vlády SPD s liberální FDP. Ve straně se v této době profilovali hospodářští odborníci Karl Schiller a Helmut Schmidt. Poslední zmíněný se posléze stal v roce 1974 Brandtovým následovníkem. Jeho reformovaná verze tzv. Sociálního tržního hospodářství (pojem, který užívali především křesťanští demokraté) určovala hospodářskou politiku sedmdesátých a osmdesátých let, kdy převzal funkci kancléře křesťanský demokrat Helmut Kohl. Ten (podobně jako dnes sociální demokrat Peer Steinbrück v konfrontaci a Angelou Merkelovou) musel bojovat proti populárnímu Schmidtovi, jehož hospodářská politika byla úspěšná. Kohl se stal kancléřem až po dvou prohraných volbách. Takto se historie opakuje dnes s opačnou konstelací politických stran, aniž by bylo nutné používat pokleslé dělení na „levici“ a „pravici“. Také v dnešní situaci stabilizované kancléřky Merkelové, pro kterou hrají jak současný hospodářský úspěch a stabilita země, tak během dvou legislativních period nashromážděná popularita, je kandidát opoziční SPD Peer Steinbrück na ztracené vartě.

Je ovšem nutné si uvědomit, že německý politický systém má (v podstatě západními okupačními mocnostmi spoluvytvořený) systém rovnováh, v anglosaském světě zvaných „checks and ballances“. Existuje ústavní rozdělení politických kompetencí mezi spolkovou vládu a vlády jednotlivých spolkových zemí. Tak například vnitro, školství a regionální rozvoj se odehrávají na úrovni spolkových zemí (z nichž některé mají větší populaci než Česká republika). Reprezentanti vlád spolkových zemí tvoří druhou spolkovou parlamentní komoru, tzv. Spolkovou radu. V celé poválečné historii je zřejmé, že zemské volby, které nejsou celostátně koordinované, vytvářejí kompenzující poměry, ve kterých opozice celostátního Bundestagu hraje podstatnou roli – často i s většinou v Bundesratu, jakési horní komoře parlamentu, která se skládá z reprezentací spolkových zemí. Například Severní Porýní-Vestfálsko (s 17 milióny obyvatel populačně nejsilnější spolková země) je dnes vedená koaliční vládou v čele se sociální demokratkou Hannelore Kraftovou. Podobně má ministerskou předsedkyni z této strany i Porýní – Falc. Braniborsko je také tradičně vedeno sociálně-demokratickými politiky, buď samotnými, nebo v různých koalicích. SPD je ovšem v Durynsku menším partnerem křesťanských demokratů a v Bádensku-Virtembersku strany Zelených. Vzniká tak politická síť, kde nemůže dojít k tak jednoznačné polarizaci, jako v České republice, kde hejtmanství nemají tu sílu jako spolkové země a Senát není považován za důležitý kompenzační mechanizmus. V této situaci je SPD „vládnoucí stranou“ v podstatných částech Německa.

Uznání na mezinárodním poli

Samozřejmě patří k ctižádosti protagonistů politického boje ovlivnit i zahraniční politiku země, která je v rukou spolkové vlády. SPD má tradici podstatných politických kroků na mezinárodní scéně. Willy Brandt prolomil takzvanou Hallsteinovu doktrínu, která zakazovala diplomatické vztahy se zeměmi, které udržovaly oficiální vztahy s východním Německem. Tím, že navázal vztahy se zeměmi východního bloku, začal vlastně s postupnou erozí tohoto uskupení. Z jeho okolí také vyšla podpora tzv. „třetího koše“ Helsinské konference v roce 1975 (u nás spojená s vývojem vedoucím k Chartě 77). Helmut Schmidt prosadil vazbu možného odzbrojování na kompromisy, ke kterým by mohl přistoupit Sovětský svaz, a inicioval rozmístění nových raket typu Pershing v západním Německu, když východní partneři odmítali vstřícnou odzbrojovací politiku. Gerhard Schröder se pak stal mezinárodně uznávaným politikem svým odmítnutím války s Irákem a také reformou sociálního systému. Jeho reforma podle řady analytiků vlastně podmínila dodnes úspěšné vládnutí Angely Merkelové, která ho v roce 2005 ve spolkových volbách porazila. Peer Steinbrück má za sebou úspěšná léta jako ministerský předseda Severního Porýní-Vestfálska, spolkové země, která pod jeho vedením realizovala podstatnou část transformace regionů s dědictvím dobývání uhlí a těžkého průmyslu, především hutnictví a ocelářství.

Peer Steibrück je jako hospodářský odborník i oblíbencem kapitánů německého hospodářství. Z jejich perspektivy je na tomto kandidátovi nejhorší to, že by musel vládnout s koaličními partnery – a především Zelení a Die Linke se průmyslovým špičkám příliš nezamlouvají. Steinbrückovou pákou mělo být sdělení, že do koalice s Angelou Merkelovou nepůjde. Bylo by to jistě možné jen v pozici menšího partnera. SPD tedy – aniž by o tom příliš hovořila – musí vyvíjet i koncepce povolební politiky bez dnešního kandidáta. Je zajímavé podívat se také na historii tzv. sociálně-demokratických triumvirátů. Po trojici Brandt-Schmidt-Wehner se podobná spolupráce rozvinula mezi Scharpingem, Lafontainem a Schröderem. Dnes jsou to Steinbrück, Gabriel a Steinmeier. Často jsou to skupiny nesourodé a ovládané konkurenčním bojem.

SPD je dnes stabilní stranou, jejíž historii se vyplatí sledovat. Kromě Oskara Lafontaina, který stranu opustil a stal se špičkovým reprezentantem strany „Die Linke“, spojují politici svůj osud se svou stranou tak, že ve vnitrostranické soutěži akceptují vlastní prohru. Mají ovšem mnohem větší možnosti rozvoje než jejich čeští kolegové. Německo je prostě větší a ve zmíněném systému spolkových zemí umožňuje více variant seberealizace a vytváření politických partnerství.

Peer Steibrück spolkové volby nevyhraje a kancléřem se nestane. Zůstane ovšem významným politikem a bude hledat jinou pozici. Brzy následují i volby do Evropského parlamentu, jehož předsedovi, Martinu Schulzovi, také členu SPD, se připisují choutky na pozici ve spolkové vládě, pokud by SPD vstoupila do velké koalice. Steinbrück by se tedy mohl uplatnit jak na úrovni EU (nově se budou obsazovat i komisařské pozice, a německé nominace se odehrávají po strategických, nikoli po stranických úvahách), tak ve svazku evropských sociálních demokratů. V jediné předvolební diskusi mezi ním a kancléřkou Merkelovou si oba protivníci sice vyměnili názory, ale osobně nechali řadu možností otevřenou. Kancléřka dobře ví, jaký zájem má Německo na tom, aby bylo významně přítomno v debatách na evropské úrovni, a to i při debatách uvnitř sociálně-demokratického společenství.

Ješitnůsky jako přechod členů ODS v EP z křesťansko-demokratické frakce do méně vlivné frakce s britskými konzervativci nebo zakládání nových stran, například Zemanovců po tom, co Miloš Zeman opustil ČSSD, a to vše jen proto, že ta která strana neslouží partikulárním zájmům jednotlivce či malé skupiny, takové ješitnůstky ve vývoji SPD roli nehrají. Členové SPD totiž vědí, že politická strana je prostředkem hledání východisek a nikoli pákou k prosazování zájmů jednotlivců. Stranické pozice jsou výsledkem dlouhého historického vývoje a jednotlivec se může prosadit jen v důkladné diskusi se svými spolustraníky.

Jaroslav Šonka

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.