Strach z migrantů? Rakousko je na rozmanitost zvyklé

29. září, 2016 , RUBRIKA Rozhovory


ondrej-liskaOndřej Liška nyní žije ve Vídni. Foto: Archiv Ondřeje Lišky.

 

Rakousko patří k nejbohatším státům Evropské unie, ale je také jedním z nejpříjemnějších míst pro život. Přitom se jedná o zemi, která se z periférie za studené války stala centrem mezinárodních diplomatických jednání. Čím bychom se v Česku mohli u rakouské společnosti inspirovat, jsme se ptali exministra školství a bývalého předsedy Strany zelených Ondřeje Lišky, jenž nyní žije ve Vídni.

 

Jak byste charakterizoval rakouské školství?
Rakouské školství trpí podobnými neduhy jako to naše. Na víceletá gymnázia odchází po prvním stupni velká část dětí, a to v zásadě proto, že jim jejich rodiče a zázemí umožňují, aby se kvalitně vzdělávaly. V Rakousku probíhá velmi intenzivní debata o „Gesamtschule“, tedy o tom, jak by se děti mohly společně vzdělávat až do vyšších ročníků s respektem k jejich zvláštním vzdělávacím potřebám. Je to analogická debata k té naší o inkluzi a selektivitě vzdělávacího systému. Ve srovnání s Českem se tu více klade důraz na společné vzdělávání a snižování selektivity, aby se děti netřídily podle výkonu, protože ten se odvíjí především od rodinného zázemí.

Může nás rakouské školství inspirovat?
Myslím si, že ano. Naše země byly po dlouhou dobu organizovány na stejném základu, co se týče skladby úřadů a způsobu řízení. Rakouský vzdělávací systém se stejně jako náš velmi složitě vyrovnává s přechodem ze vzdělávacího systému vzniklého v době průmyslové revoluce na vzdělávací systém, který bude odpovídat dnešním, natož zítřejším požadavkům. Zásadní rozdíl proti České republice je ten, že zde dokáží mnohem lépe pracovat s rozmanitostí.

Je snadnější být učitelem v Rakousku?
Podmínky pro pedagogickou práci jsou o něco lepší, stejně jako plat, přesto i tady se na pedagogy kladou čím dál větší nároky. Rozmanitější prostředí, rozmanitější skladba dětí, diverzifikace společnosti, snižující se sociální soudržnost, to vše tvoří civilizační trend, který je citelný všude na Západě.

Jak Rakousko na tento civilizační trend reaguje?
V německy mluvících zemích například vznikla „Schule im Aufbruch“, tedy „Škola v proměně“, což je iniciativa, kterou spolu s německými pedagogy založil vědec zabývající se neurovědami. K této iniciativě se připojují jednotlivé školy, které se rozhodly projít transformací z klasického vzdělávacího modelu na školu, jež se přizpůsobuje potřebám dětí. Taková škola dokáže podporovat všechny děti, jejich talenty i zvláštní vzdělávací potřeby. Klade důraz na atmosféru školy, na společné vzdělávání, na rozvoj učitelů, na neformální vzdělávání. Oproti klasické škole rozvíjí dovednosti, které se nevejdou do tradičních osnov a které budou hrát, a už dnes hrají, čím dál větší roli. Je to schopnost kritického myšlení, týmové spolupráce, schopnost empatie, přijímání druhých nebo schopnost řešit problémy.

Zmínil jste rozmanitost ve školství. Jaké jsou rakouské zkušenosti s imigranty a integrací?
Ve škole se zde musí pracovat s jazykovou a sociální diverzitou mnohem déle a intenzivněji, než jsme k tomu nuceni u nás. V Rakousku jsou stovky tisíc uprchlíků. Během občanské války na Balkáně přišlo do Rakouska podobné množství utečenců jako dnes v souvislosti s válkou v Sýrii. Když ráno s dětmi nastoupíme do vagónu metra, potkáme děti židovské, arabské, kurdské, bosenské, rakouské. A všechny spojuje to, že se cítí být Vídeňáky a Rakušany. Je to společná identita, které jsou si vědomy. Ve srovnání s úzkoprsým prožíváním národní identity, jak jej známe dnes z Česka, je povzbudivé vidět tuto rozmanitou identitu zastřešenou společným prožíváním občanského rozvoje města. Vídeň s ní dokáže aktivně a konstruktivně pracovat. Neznamená to, že by zde nebyly problémy. Mezietnické nebo sociální soužití vždycky přináší potíže, ale způsob, jakým se s tím město i celý stát vypořádávají, je obdivuhodný.

Jak stát utváří tuto identitu, která dělá z obyvatel Rakušany?
Žádná politika nebude nikdy stoprocentní. Pracujete s ohromným množstvím lidí s nejrůznějším zázemím. Ale je možné hovořit o tom, kterým zemím se to daří lépe a kterým hůře. Rakousku se to relativně daří, například díky bytové politice. Od roku 1989 česká města a obce privatizovaly drtivou většinu svého bytového fondu, a nyní se jim nedostávají byty pro lidi, kteří na komerční nájem nebo vlastnictví nemají. V kombinaci s etnicitou, jak vidíme v ČR například u Romů, to znamená pád do hluboké sociální pasti. A tady pak musí nastoupit stát, případně samospráva. V přístupu Rakouska k této problematice je ve srovnání s námi obrovský rozdíl. Například Vídeň má ze všech hlavních evropských měst největší podíl obecního bydlení.

Co to znamená v souvislosti s integrací sociálních a etnických skupin?
Zhruba třetina bytů patří do vlastnictví města. Město je největší developer a může aktivně pracovat s bytovým fondem. Svou politikou zabraňuje tomu, aby docházelo k vytváření sociálně uzavřených enkláv, ve kterých jsou lidé stahováni ke dnu. Vídeň pracuje velice sofistikovaně s tím, aby v každé čtvrti existovala dostatečná nabídka bytů pro starší lidi, lidi s nižšími příjmy, pro mladé rodiny, ale i dostatečná nabídka pro ty, kteří si mohou dovolit nákladnější bydlení. Společnost pochopila, že je v jejím zájmu, aby docházelo k prolínání různých sociálních skupin.

Jak se chová město jako developer?
Město významně investuje do stavby bytových čtvrtí. Oslovuje nejlepší světové architekty a sociology s tím, aby to byly čtvrti, kde bude vést důstojný a příjemný život každý člověk, ať už patří do jakékoliv sociální skupiny. Byty mají být energeticky šetrné, zdravé, s dostatkem zeleně, běžných obchodů a dobrou infrastrukturou v okolí. Město úzce spolupracuje se soukromým sektorem. Každý developer, jenž chce postavit stavební komplex, musí splnit velmi přesné podmínky, které zajistí to, že součástí jeho investice bude příspěvek k veřejné infrastruktuře ve formě sociálních bytů apod. Existuje celý soubor politik, jež jsou navzájem propojené a které přinášejí skutečně kvalitní život. A že se to daří, o tom svědčí i žebříčky agentury Mercer, jež zveřejňuje rating kvality života ve městech po celém světě. Vídeň se už sedmý rok po sobě umístila na prvním místě.

Odhlédneme-li od bytové politiky, proč se ve Vídni dobře žije?
Protože město má zájem, aby se v něm dobře žilo, ví, že od toho tady je především. Svědčí o tom třeba způsob, jak se tady řeší doprava. Vídeň je v tom absolutní špička, a to díky kombinaci forem šetrné dopravy, podpory cestování MHD, systému půjčování městských kol, carsharingu a dalších chytrých řešení. Město vyvinulo mobilní aplikaci, která pro vás osobně na míru najde nejlepší způsob, jak se na dané místo dostat podle toho, jaké dopravní prostředky používáte.

Město také podporuje stavbu ploch podzemních garáží a bylo uzákoněno, že za každé vybudované místo pod zemí se jedno na povrchu škrtne. Auta mizí z povrchu a z ulic se stává prostor pro rozvoj občanské infrastruktury, tedy například parků, laviček, kašen a různých zákoutí. Stávají se též prostorem pro umělecké instalace.

Jak vedení města přesvědčilo voliče, že je to pro ně dobré?
Město se proměňuje před očima a přemýšlí se nejenom nad tím, jak život zlepšit pro různé skupiny obyvatel, ale též jak Vídeňany povzbudit k tomu, aby nacházeli půvab šetrného pohybu po městě. Plyne z toho mnohostranný zisk pro město, infrastrukturu, čistotu ovzduší, lidé jsou pak spokojenější. Město také vytvořilo nový program „Wien zu Fuss.“ Instaluje po městě informační tabule propojené s aplikací se systémem tzv. gamifikace, který ukazuje lidem, jaká je docházková vzdálenost k dalším významným bodům. Je to třeba jen sedm minut chůze, a nemá tedy smysl jet metrem. Tato hravá aplikace povzbuzuje lidi, aby se po městě pohybovali šetrně, což je důležité nejen pro město, ale i pro jejich vlastní zdraví.

Kde se takový inovátorský zápal ve Vídni vzal?
Vídeň si dlouho nesla břemeno rakouských dějin, ať už se jednalo o dědictví habsburské monarchie, zátěž druhé světové války s podílem na nacistických zločinech, rozdělení Evropy, kdy byla země do roku 1955 obsazena sovětskou armádou, nebo neutralitu, která postavila Rakousko na periferii Západu i Východu. Vídeň, jak si na ni vzpomínám po roce 1989, zdaleka nebyla metropolí nejnovějších trendů v šetrných technologiích, centrem kultury a mezinárodního dění. To je výsledek posledních deseti až patnácti let, kdy se Rakušané, a Vídeň obzvlášť, dokázali znovu „vynalézt“. Podařilo se jim najít nový narativ založený na vytvoření lepšího místa pro život, které bude mít mezinárodní renomé, kde bude kvalitní vzdělávání dostupné všem, kde se bude lidem všech kultur dobře žít, kde sociální rozdíly budou brány v potaz při utváření a rozvoji města. Dokázali z Vídně vytvořit město, jež z evropského dědictví udělá nejenom muzejní artikl na vývoz, ale bude s těmi starými koncepty a ornamenty pracovat nově. Tohle se Vídni podařilo, a my bychom se tím mohli inspirovat.

Kde se ve Vídni vzalo tolik prosociálního myšlení?
Vídeň byla v době průmyslové revoluce jedním z největších a nejdůležitějších center Evropy. Koncentrovaly se tu stovky tisíc dělníků. Právě tady proběhl sociální experiment Rudá Vídeň, kdy vládu nad městem převzalo revolučně smýšlející sociálně demokratické hnutí, a město dodnes z tohoto odkazu vědomě čerpá. Klade důraz na solidaritu, na veřejné investice do kvality života a daří se to, protože k těmto hodnotám přibrala Vídeň i moderní uvažování. Od války zde vládne sociální demokracie, která před pár lety ztratila v městském parlamentu většinu, přizvala do koalice Zelené a městu to velice prospělo. Zelení do debaty přinesli důraz na udržitelnost ve spojení s moderní sociální politikou, která dokázala městu pomoci v oblasti dopravy, ale také v oblasti městského plánování. V podstatě o každém městě platí, že pokud se v něm dobře žije lidem se znevýhodněním, to znamená seniorům, lidem se zdravotním znevýhodněním, dětem a rodinám, tak se v něm žije dobře každému.

Je rozdíl mezi rakouskými a českými Zelenými v tématech, která akcentují?
Není tu skoro žádný rozdíl. Je to dáno tím, že zelené ideje vycházejí z lidských práv, sociální spravedlnosti a udržitelnosti života. Ale zásadně se liší společnosti, ve kterých operují. Rakouská společnost prošla stejným nebo podobným vývojem jako třeba německá nebo britská. Prošla poválečným – a v určitém ohledu nedokončeným – vyrovnáním se s nacistickou minulostí. Prožila podobný rozpuk a rozvoj blahobytu jako jiné západní země, a stejně tak tady vyrostla v osmdesátých letech generace politicky aktivních lidí, kteří mládí prožili kolem roku 1968. A také zde vzniklo kontrakulturní hnutí, které našlo svůj politický výraz v propojení levice, liberálních a ekologických proudů. Takže tu existuje hodně silná postmaterialistická generace, která umožnila vznik takového emancipačního hnutí, jako jsou zelení. Dnes existuje v rakouské společnosti poměrně široký konsenzus v tom, že jejich přírodní dědictví a způsob šetrného hospodaření představují obrovské hodnoty, ke kterým je třeba se chovat s velkým respektem. Enviromentální povědomí je zde široce zakořeněné a ekologické myšlení není spojeno jenom se Zelenými. Toto smýšlení naleznete třeba u zemědělských svazů, odborů, průmyslových svazů, tedy u tradičně spíše konzervativní části společnosti. V České republice na něčem takovém stavět nelze a naše dilemata jsou odlišná.

Jaký je postoj Rakouska k rusko-ukrajinské krizi?
Co se týče rusko-ukrajinské krize, debata tu byla podobná jako jinde v Evropě. Ani Rakousko neušlo systematickým snahám Ruska penetrovat debatu v západních společnostech skrze velmi sofistikované způsoby šíření informací, polopravd, lží a manipulací. Nicméně i tady, zejména mezi politiky a političkami se silným citem pro lidská práva (včetně špiček současné vládnoucí koalice) od začátku zaznívaly hlasy, že není možné setrvávat na neutrálních postojích, protože z hlediska mezinárodního práva je Rusko agresorem. Rakouská diplomacie tedy trvala na co nejsilnějším zapojení Ruska do řešení, ovšem spolu s ostatními zeměmi EU se postavila za zavedení sankcí, deeskalaci násilí a proti porušování mezinárodního práva. Rakousko navíc může do debaty o budoucnosti Ukrajiny přispět jedinečnou zkušeností země, která poválečnou svobodu získala za souhlas s neutralitou, ovšem po čtyřiceti letech se stala členem EU.

V ČR se v době relativního ekonomického blahobytu šíří například v reakci na migrační krizi různé konspirační teorie. Setkal jste se s tímto fenoménem v Rakousku?
S tím jsem se v Rakousku skoro vůbec nesetkal. Samozřejmě se velmi intenzivně mluví o stropu solidarity, kterou může rakouská společnost poskytnout lidem prchajícím před válkou nebo zoufalými životními podmínkami. Také se diskutuje o tom, jak nejlépe nastavit integraci, aby byla co nejefektivnější a přinášela skutečnou sociální soudržnost. V Česku se též takové debaty vedou, ale na rozdíl od Rakouska mají slabý kontakt s realitou, neboť zde prakticky žádní uprchlíci nejsou a česká vláda ani opozice nejsou ochotny se na společném evropském řešení nějak výrazně podílet. Vídeňským Západním nádražím prošly stovky tisíc utečenců. Většina z nich pokračovala dál na sever, ovšem velké množství jich zůstalo. Pro stovky a stovky rakouských obcí a měst je integrace spíše otázkou praktických řešení než filosofických či konspiračních debat o tom, kdo za co může a jak se chránit před vpádem cizorodých kultur. Rakousko není v této situaci poprvé a dokáže se s tím velmi dobře vyrovnávat, a to i díky relativnímu ekonomickému blahobytu. Což samozřejmě neznamená, že by to nevzbuzovalo protiimigrační nálady. Koneckonců Svobodní (FPÖ) v poslední dekádě posilují a jedním z jejich hlavních témat je i imigrace. Na druhou stranu je třeba říct, že ačkoliv se poslední komunální a prezidentské volby odehrávaly v době, kdy kulminovala migrační vlna přes Rakousko, jejich výsledek to ovlivnilo méně, než se čekalo.

Jak je to možné?
Přestože se v rétorice kampaně migrační krize projevila se vší silou, nevedlo to k tak výraznému příklonu rakouské společnosti na stranu FPÖ a její neofašistické rétoriky. Myslím si, že společnost je vůči tomuto tématu nastavená jinak než v ČR právě proto, že má mnohem konkrétnější zkušenost s migrací a integrací. Je to taky patrné z výsledků voleb, z nichž vyplývá jednoznačná korelace, kdy FPÖ zaznamenala menší zisky v obcích s větším počtem migrantů a s větší etnickou rozmanitostí. Reálná zkušenost zbavuje iracionality a strachu.

Jak se rakouská neutralita projevuje v mezinárodních vztazích?
Rakousko si na mezinárodním poli zachovává politickou neutralitu, nicméně je významným a aktivním členem EU, a jako takové je součástí západních bezpečnostních struktur. To znamená, že Rakousko je jednoznačně a čitelně součástí evropské debaty a zapojuje se do ní velmi efektivně.

Rakousko se vyznačuje tím, že je do hloubky spolkově organizované. Téměř každý je členem aspoň dobrovolných hasičů nebo skautu. Občanských spolků, iniciativ a platforem se zde nachází nepřeberně a každý z nich má člověka pověřeného sledováním evropské dimenze. Nejrůznější segmenty společnosti se aktivně zapojují, protože chápou, že se na evropské úrovni dějí věci, které mohou jejich život velmi významně ovlivnit. V tom se ukazuje rozdíl, jak dlouho je rakouská společnost občansky aktivní ve srovnání s naší. Každému bych přál sledovat debatu o Evropě tady v Rakousku.

 

Ondřej Liška (*1977) pochází z Brna. Na Masarykově univerzitě vystudoval politologii a religionistiku. Svou politickou kariéru spojil se Stranou zelených, jejímž předsedou byl v letech 2009-2014. Ve druhé vládě Mirka Topolánka zastával post ministra školství (2007-2009). V současnosti žije ve Vídni, kde pracuje pro nevládní organizaci Ashoka. 

autor: ,

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.