Sudetský úděl

10. února, 2014 RUBRIKA Historie


sudety1

Krkonošští Němci museli v poválečném Německu na mnohé zapomenout, aby mohli žít, a mnohé si zidealizovat, aby si mohli pamatovat (Demokratický střed 4/2013 Kdo kácel v lesíku mého dětství? Krkonoše a ti druzí). Před Čechy, kteří přišli do Sudet, stál nemenší úkol – vzít za svá vylidněná města a vesnice, sžít se s novou, pro ně cizí a nečitelnou krajinou. Mnohým z nich se to nepodařilo dodnes.

Také 69 let poté je v bývalém německém pohraničí ve srovnání s  vnitrozemím méně občanských aktivit, starostové a radní mají méně skrupulí a mladí lidé odsud s lehčím srdcem odchází žít jinam, protože je zde nic nedrží. Veřejný život tu plyne ve znamení vzájemné nedůvěry, malomyslnosti a alibismu. Po válce sem přicházeli Češi, slovenští Romové, rodiny řeckých komunistů, později na umístěnku lidé ze všech koutů země. Druhorození a ti, kteří nedědili, sem spěchali zabírat opuštěné statky. Lidé chudší majetkem a kolikrát i duchem. Ani dnes tu nežijí spolu, ale jen vedle sebe. Stále se jim nedaří být ve svých vlastních domovech zcela doma, zůstávají v nich cizinci. Odcizení má povahu vnitřní, ale odráží se i ve viditelném světě, v podobě nevkusné architektury, zarostlých cest a zborcených božích muk. Rub a líc jednoho údělu.

Město

Na začátku – v letech 1945 a 1946 – nebylo výjimkou, že Češi žili ještě nějaký čas v jednom domě s jeho původními majiteli, kteří jim uvolnili své postele a uklidili se do suterénu. Domy se proklínaly a na zahradách se zakopávaly cennosti. Docela psycho. Výměna obyvatelstva byla leckde tak rychlá a kompletní, až to mělo surreálné rysy.  Alespoň pro Němce, na které transport z různých příčin zapomněl. Oskar Kober, učitel na předních Rennerových boudách v Krkonoších, je v létě roku 1953 po pětiletém těžkém žaláři propuštěn. Létem rozpálené město, v němž se ocitne (Vrchlabí) je mu důvěrně známé, vidí nad ním stejné hory a nad nimi se na obloze táhnou stejné mraky. Tolik známé a přesto cizí, jak s hořkým zklamáním zjišťuje. Kolem něj všude ševelí čeština a on takřka nikoho nezná, tak jde na hřbitov, kde se pod korunami stromů prochází německými hroby. Stačí pět let a život je úplně jinde. Národní výbor ho pro jistotu nechá podepsat, že se vzdává veškerého majetku a Koberovi se za půl roku podaří vycestovat do NDR. Ti (Němci), kteří zůstali, si – jak píše ve svých pamětech – vybrali „ještě těžší los“ (s. 84).

Nové dějiny města začínají v roce 1945. Kolem tohoto roku „0“ si vrchlabští Češi vytváří zakladatelský mýtus ne nepodobný příběhu o lodi Mayflower, na níž se v roce 1620 doplavili „otcové poutníci“ k břehům USA. O době předtím se má za to, že zde žili lvi (hic sunt leones). Naposledy jsme to byli „my“ přibližně v roce 1848, kdy se „naše“ vrchlabská garda vypravila na pomoc Praze. Pak se najednou objevují „oni“ a výklad se stává útržkovitým, skoupým. Anebo se odmlčuje úplně a začíná až líčením toho, co se stalo po odsunu „německého obyvatelstva“.  Jak se gramatická figura „oni“ znenadání objevila, tak i ustala.

Když se ve Vrchlabí sešlo první polistopadové městské zastupitelstvo, každý jeho člen měl krátký proslov, v němž se představil a na konci řekl, jak dlouho je ve městě. Když někdo řekl 20 let, ostatní lehce pokývali hlavy. Když někdo oznámil, že od narození, ozvalo se uznalé mručení. Hra na starousedlíky se v Sudetech hraje s větší oblibou než kdekoli jinde. Čím je historie chudší, tím více se musí obléknout do hrdinského roucha. Každý ve městě je souzen prizmatem toho, zda a nakolik je zasloužený Vrchlabák. Je to jako zaklínačský tanec s tragikomickými rysy, který se objeví vždy, když už myslíte, že to dál doopravdy nejde. Jako horečka třesoucí nemocným tělem, které si není jisto samo sebou. Zášť k tomu, kdo tu (dostatečně dlouho) nežil, ze strany těch, kteří tu žijí jen o maličko déle, se koneckonců nevztahuje pouze k Němcům – leckterý Pražák ji v Krkonoších zakusil na vlastní kůži (a především peněženku).

Vesnice

Pohled na sudetské vesnice je ještě trudomyslnější. Jejich obyvatelé zakouší matnou bolest plynoucí z neschopnosti přijmout za své sousedy, krajinu, její dějiny a s tím i sebe samotné, ale nedovedou ji pojmenovat, natož léčit. A tak topí igelitem, a když někdo z vesnice dostane rakovinu, žehrají na osud a dojímají se tím. Žijí tu lidé bez naděje, utopeni v cynismu, nezpůsobilí k lásce. V tomto atavismu vychovávají své děti, kterým říkají: „Ty toho ještě nevíš…“, „Kam bys chodil…“ a „To se ti zase povedlo…“.  Zarýglovaní v nabytých chalupách a barácích zde odkrajují svůj čas.

Rádi by za tuto melancholii povolali někoho k odpovědnosti, ale neví koho. A tak si neustále po osvědčeném vzoru (sudetští Němci) vyrábí své Druhé – kapitalisty, politiky, Pražáky -, aby na ně svalili vinu za neuspokojivost svých životů a jak navrhuje starý Wachek ve filmu  Alois Nebel, „všechny je naházeli do Vltavy“. Tito konstitutivní Jiní (constitutive others), chcete-li parťáci v konfliktu (conflict partners), jim pomáhají zastřít skutečné viníky svých životů. Těmi jsou oni sami.

Někdy lze v této mentalitě ještě zahlédnout její původní tvář formovanou těmi, kteří tu žijí už od války. To jsou oni strážci bran do minulosti, držitelé klíčů ke svědomí, dříve v revolučním Národním výboru, nyní v Klubu českého pohraničí, už od války hází do volební urny ten samý lístek. Stačí jen zalomcovat zámkem od skříně, ve které zamkli historii včetně těch Druhých a poválečného záboru, a hned se semknou a celá vesnice se rázem změní v mlčenlivé křivopřísežnictví namířené proti tomu, kdo porušuje omertu. Proti každému, kdo mezi ně vnáší neklid.

Pocit založený na neustálé defenzívě měl za následek, že si zdejší lidé vytvořili zvláštní identitu evokující „solidaritu otřesených“ (pojem filozofa Jana Patočky). Když na to přijde, jejich ústa ztuhnou do němé výčitky a zazní z nich: „Nic nevíte, nežili jste tu“. Volili Miloše Zemana, protože  – jak připomněl jeho předchůdce v prezidentském úřadě – „strávil tady svůj život, období těžká, lepší, nejlepší, horší“. V těchto slovech se poznali. Ano, jsou chvíle, kdy tento sladkobolný kýč pokryje celou zemi.  To on je skutečným tmelem voličů KSČM, nikoli oficiální důvody jako „sociální spravedlnost“ nebo „rovnost“. Tyto apely jsou příliš abstraktní na to, než aby jim uvěřili lidé, kteří s oblibou tráví víkendy tím, že pozorují souseda se sekačkou a posmívají se mu.

Krajina

Ven za humna se moc nechodí, snad jen do hospody a zpátky – „s pytlem večerního šera na zádech do svých šatlav“ (vrchlabský surrealistický básník Karel Šebek). Vesnici obklopuje zakletá, začarovaná krajina, ve které člověk na každém kroku naráží na artefakty těch Druhých. V mechu dlí obelisky křížových cest, kamenné hráze, větrolamy, staré cesty a rozcestníky. Někde jsou masové hroby a lidé si o nich šeptají. Zde se vracíme k povaze odcizení, jaké je v pohraničí dodnes patrné v myslích lidí a jak se odráží v jejich způsobu existence. Krajina, kde jsou pod zemí nepohřbení lidé, je prokletá. Normálně psychicky založený člověk se s tím místem neztotožní, nevysadí v něm růže, nepůjde s dětmi pouštět draky, neobnoví zpustlý sad. Zůstane odcizen. To je onen veskrze profánní rozměr kletby.

Zázrak

Je div, že v tomto ubíjejícím prostředí stále raší semínka, která jsou od načrtnuté sudetské dekadence oproštěna. Lidé pozitivní, zajímající se, otevření a tvořiví. Je to výraz milosti – času nebo Boha. Je to příslib, že ona kletba tkvící v odcizení bude jednou zlomena, zdejší krajina se svými obyvateli a minulostí vzata za svou a že se periferie stane pro české vnitrozemí zdrojem inspirace a přesahu, kterým kdysi byla. A že z toho vzejde nová hrdost.

Jan Jüptner

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.