„Svobodné volby zvítězily nad Kulatým stolem. To je úspěch.”

05. května, 2014 RUBRIKA Rozhovory


Gawin-newRozhovor s Dariuszem Gawinem se uskutečnil v Polském institutu v Praze. Foto: Tomáš Fošum

 

Dariusz Gawin je polským historikem idejí, filosofem a publicistou. Od roku 2004 je zástupcem ředitele Muzea Varšavského povstání. S Dariuszem Gawinem jsme hovořili v březnu v Polském institutu v Praze.

 

Politika paměti

 

Co si máme představit pod politikou paměti?

Pojem politika paměti (polityka historyczna) se objevil v polském veřejném diskurzu před více než deseti lety. Patřím ke skupině, která tento termín uváděla v život. Jedná se o skupinu konzervativců a konzervativních liberálů okolo varšavské revue Teologia Polityczna (např. Marek Cichocki, Dariusz Karłowicz, Tomasz Merta a další) a krakovského Centra politického myšlení ( Ośrodek Myśli Politycznej). Tento pojem jsme zavedli na protest vůči tomu, co se v Polsku dělo v 90. letech. Tehdejší politické i intelektuální klima utvářela spolupráce liberálně levicových elit Solidarity s postkomunisty. Samozřejmě že neměli stoprocentní vliv, ale jednalo se o politické síly, které prováděly transformaci od komunismu k demokracii a udávaly tón. Je si třeba uvědomit, že 90. léta jsou světem bez internetu, takového jak ho známe dnes, jsou světem bez digitální televize. Jsou světem papírových novin, kterých ale nebylo tolik jako dnes. Svět před dvaceti lety navíc fungoval trochu jinak, proto byla dominance ve veřejném diskurzu snáze dosažitelná. Dnes žijeme ve více pluralistickém světě.

 

Jaké názory v 90. letech převládaly?

Stručně řečeno, postsolidaritní elity se domnívaly, že se musíme soustředit především na budování liberální demokracie a tržní ekonomiky, přičemž otázka vyrovnání se s komunistickou minulostí zůstávala tak trochu stranou. Mělo to i své politické důvody, protože postkomunisté, kteří hráli důležitou roli, z pochopitelných důvodů nestáli o vyrovnání se s Polskou lidovou republikou (PLR), protože se jich to osobně týkalo. Onu atmosféru nejlépe dokresluje heslo Aleksandra Kwaśniewského v prezidentských volbách v roce 1995, v nichž zvítězil nad Lechem Wałęsou. To heslo znělo: „Zvolme budoucnost”. Podobné argumenty často zaznívaly v mediálních polemikách: Minulost nechme historikům, lidé by měli hledět do budoucna, budovat blahobyt a demokracii.

 

Co se vám na tom nezdálo?

Tady byly dvě záležitosti budící pochybnosti. Za prvé, spravedlnost tu byla ponechána stranou. Komunismus byl zločinným systémem a bylo v něm mnoho věcí, které bylo třeba nejen ukázat, ale i potrestat. Za druhé, liberální demokracie se musí opírat o nějaké hodnoty, nemůže být světonázorově neutrálním, čistě procedurálním systémem. Také liberální demokracie potřebuje své mýty, rituály a symboly, které vycházejí z daných hodnot. Mezi liberálně levicovou inteligencí panovala výrazná nechuť k mýtům, rituálům a symbolům, protože značná její část původně vycházela z marxismu. Oni měli velikou nechuť k jakémukoliv diktování. Každá výrazná státní politika se jim proto spojovala s vnucováním názorů, s propagandou atd. Koneckonců sami to kdysi svým způsobem dělali. Jedním ze způsobů boje s komunismem této levicově liberální inteligence, pro niž byli symbolem Gombrowicz, Mrożek, ale i Wajdovy filmy, bylo zpochybňování polských mýtů a stereotypů. Jakýchkoli mýtů, protože mýty mohou vést k totalitarismu nebo nacionalismu, obecně k neodpovědné politice. Bylo paradoxní, že specialisté na demytologizaci nebyli schopni sami navrhnout mýty, které by pomohly systému liberálních hodnot zakořenit ve společnosti. Z jejich strany se nejednalo o zlou vůli, odpovídalo to jejich identitě, životní dráze a myšlení o politice i světě.

 

Liberální demokracie se bez mýtů neobejde?

Lord Dahrendorf kdysi řekl, že liberální demokracie je chladným projektem, který pokud se neopírá o hodnoty a symboly, stane se jen souborem jistých procedur, které jsou neutrální do slova a do písmene. V takové skutečnosti pravda i lež jsou rovnocenné a mají stejná práva. To je nezamýšlený důsledek toho, co můžeme nazvat „laissezfaireismem” v oblasti hodnot. Někteří liberálové tvrdí, že stát tu není od toho, aby říkal, co je dobré a zlé, stát pouze hlídá dodržování pravidel debaty. Čili estébák a jeho oběť, kterou mučil, jsou rovnocennými účastníky veřejné debaty, kde oba představí své argumenty a veřejnost si vybere, kdo z nich má podle ní pravdu. My jsme se domnívali, že je to nejen morální skandál, ale i politická chyba. Proto jsme se za pomoci politické filosofie snažili prosadit názor, že stát jako nástroj politického společenství má nejen možnost, ale má též povinnost prosazovat ty hodnoty, jež jsou podle něj důležité, a vymezit chování, které považuje za trestuhodné. A že jedním z nástrojů pro přiblížení těch hodnot je vracení se do historie. Vždyť už staří Řekové a Římané věděli, že příklady z historie utvářejí představu lidí, jaký je svět i politické společenství, ve kterém žijí. Proto jsme zformulovali ten požadavek, že by stát měl pěstovat aktivní politiku paměti a nenechávat všechno na historicích, vědcích atd.

 

Jak se liší politika paměti v Polsku a na Západě?

Všechny západní demokracie pěstují politiku paměti a všechny mají určité symboly, mýty a rituály, které jsou součástí veřejné sféry. Ať už jde o pomníky, názvy ulic a náměstí, o to, co je na známkách, bankovkách, co se učí děti ve škole nebo kdy jsou státní svátky. Jenomže zatímco v liberálních demokraciích typu USA, Francie a Velké Británie se o podobě politiky paměti rozhodovalo před desítkami, stovkami let, v Polsku jsme to museli učinit za života tohoto pokolení. Když jsme začali na veřejnosti mluvit o politice paměti, vyvolávalo to ohromné kontroverze. Ne pouze ze strany postkomunistů, ale i z levicově liberálního prostředí. Jak už jsem říkal, báli se, že stát bude například říkat vědcům, co mají psát a co ne, že bude podobně jako za komunismu vnucovat nějakou ideologii. Rozumím postoji těchto lidí, protože oni mají své děsy a způsob myšlení z doby komunismu, ale ty jejich výhrady byly velice přehnané. Po více než deseti letech pojem politika paměti už do určité míry nebudí takové kontroverze. Jak se před deseti lety zuřivě debatovalo, zda je vůbec možné navrhovat politiku paměti, a odpověď byla, že ne, že to je hrozné a škodlivé, tak dnes se už spíše diskutuje, jakou politiku paměti zavádět. A ten moment, kdy od diskuse, zda stát má vůbec pěstovat politiku paměti, přecházíme k diskusi o její podobě, už je velkým vítězstvím. V rámci liberální demokracie nelze všem vnutit jeden způsob myšlení, lze pouze prosadit společné myšlení o nástrojích a mechanismech. Když si vzpomenu, že jedni z našich největších kritiků sami dnes v současné vládě pěstují politiku paměti, s níž se nemusím shodovat, ale už vidím, že pochopili, že je třeba se tím zabývat, tak mě to těší. To je svým způsobem vítězství.

 

Muzeum Varšavského povstání obdrželo řadu cen. V čem spočívá jeho úspěch?

Muzeum vzniklo před deseti lety a po celou dobu je nejmodernější institucí svého druhu v Polsku. Dosáhlo zásadního obratu v způsobu myšlení o politice paměti. Ukázalo, že stát i samospráva mají závazek zabývat se těmito záležitostmi, což samozřejmě stojí hodně peněz. Tehdejší varšavský primátor Lech Kaczyński coby zakladatel muzea dokázal nemožné. Všichni říkali, že by muzeum mělo vzniknout, ale nějak se to nedařilo, neboť, jak jsem už říkal, v 90. letech byl kladen větší důraz na ekonomiku a budování demokratických mechanismů než na podobnou činnost v oblasti symbolů. Kaczyński tedy dokázal, že je možné podobnou instituci vybudovat a že to přináší úspěch. Mění se tím přístup lidí, ale také to přináší popularitu politikům, protože dělají to, co si lidé žádají. Nyní tak lidé vědí, že se vydávání peněz na politiku paměti „vyplácí”. Vyplácí se společnosti, ale i politikům, kteří se ucházejí o podporu obyvatelstva.

 

Čím je Muzeum Varšavského povstání tak výjimečné?

Muzeum uspělo proto, že změnilo způsob fungování institucí zabývajících se historií, neboť muzeum není pouze historickou institucí, ale je též velkou kulturní institucí. My jsme to začali dělat jako první, ale náš způsob práce pak převzali i ostatní, a to do určité míry změnilo způsob fungování politiky paměti v polské kultuře. Nestačí mít pouze expozici, je třeba vydávat komiksy, organizovat hry ve městě, pořádat přednášky, rodinné pikniky, rockové koncerty či divadelní představení. Zveme nejlepší polské režiséry, aby 1. srpna předvedli představení na téma Varšavského povstání. Shodou okolností je v Polsku divadelní svět orientován spíše doleva. My však jako instituce spíše konzervativní, která byla založená pravicovým politikem, nemáme problém s tím, aby u nás levicoví autoři předváděli své hry, které někdy bývají vůči povstání kritické. Protože velká kulturní instituce se musí obracet na každou skupinu, musí mít co nabídnout jak povstalcům, kteří mají dnes 80 – 90 let, tak i těm, kteří poslouchají hip hop, jazz nebo rock. Historická tematika svázaná s komunismem a II. světovou válkou hraje velkou roli v současné polské popkultuře, a tak dnes již každá nová historická instituce ví, že musí fungovat jinak, než to bylo dříve běžné

 

Varšavské povstání i situace na Ukrajině

 

V srpnu se bude připomínat 70. výročí Varšavského povstání. Co bylo podle vás na té události nejdůležitější?

To není pouze příběh o tom, jak polský podzemní stát podnikl poslední pokus uchránit suverenitu země. 40 tisíc vojáků podzemní armády se ve Varšavě pustilo do války s Němci, která skončila porážkou, protože se Stalin rozhodl povstání nepomoci. Jak pro Polsko začala válka faktickou spoluprací Hitlera se Stalinem v podobě paktu Ribbentrop – Molotov, tak i skončila neformální spoluprací Hitlera se Stalinem právě ve Varšavě. Zahynulo skoro 200 tisíc lidí a celé město zůstalo srovnané se zemí. To je bezprecedentní událost v čase II. světové války, neboť dokonce ani z německých měst (včetně Berlína), která byla celkově zničená, nebyli vyhnáni všichni lidé.

 

Němci od počátku plánovali totální zničení Varšavy?

Na začátku povstání Hitler s Himmlerem osobně rozhodli o vyvraždění všech obyvatel Varšavy. Čili 1. srpna odpoledne předpokládali, že ve Varšavě zahyne milion lidí. To už je genocida. Ve čtvrti, která se jmenuje Wola, Němci během prvního týdne vyvraždili 40-50 tisíců lidí. Ukázalo se, že německá vojska nemohla současně vyhlazovat obyvatelstvo a válčit s povstalci, neboť jim chyběla munice a nedokázali to logisticky zorganizovat. Na prosbu velitele německých vojsk byl ten původní rozkaz odvolán, ale i tak ještě během povstání zahynulo 100 tisíc civilistů. Mezitím západní spojenci prohlásili, že povstalci jsou chráněni mezinárodním právem, a proto Němci podepsali kapitulaci povstalců a povstalci vyšli z města. Potom však Hitler vydal příkaz, aby bylo z města vyhnáno veškeré obyvatelstvo. Prázdné město nejprve Němci zcela vyrabovali, teprve potom ho německé oddíly začaly bořit – budovu po budově vyhazovaly do povětří. Varšava se ocitla na prahu celkového zničení, přičemž ten práh v době II. světové války překročili pouze Židé jako společenství. Ve Varšavě Němci nedokončili celkovou genocidu civilního obyvatelstva, přestože zahynulo 200 tisíc lidí, ale dokončili zkázu města

 

Proč se o povstání ve světě příliš neví?

Protože Sověti, kteří byli tichými společníky Hitlera v osudu Varšavy, nechtěli o tom mluvit. Polští komunisté též neusilovali o to, aby svět o tom věděl. Místo toho pronásledovali vojáky Zemské armády, kteří bojovali s Němci, coby fašisty a německé agenty! Proto se do dnes stává, že je Varšavské povstání zaměňováno s povstáním ve varšavském ghettu, které se konalo o rok dříve. Protože svět ví o povstání v ghettu, ale neví o Varšavském povstání. Na Varšavském povstání je ještě jedna věc hodna pozornosti, a sice že ukazuje to, co lidé na Západě nechtějí vidět – že jeden i druhý totalitarismus byl genocidní. A že pro naši část Evropy bylo osudové, že se nacházela mezi Hitlerem a Stalinem, kteří byli úplně stejní zločinci, což osud Varšavy ukazuje v kostce. Povstání ukazuje v kostce, čím bylo 20. století, speciálně v této části Evropy. Varšavské povstání by mělo Polákům vždy připomínat, že ve smyslu geopolitickým i symbolickým leží mezi Ruskem a Německem. Celá ta oblast střední a východní Evropy se nachází mezi Německem a Ruskem, a na to je třeba pamatovat. Samozřejmě, Němci se skutečně změnili, ale to, co se dnes děje na Ukrajině, ukazuje, že Rusové se nezměnili tak moc jako Němci.

 

Napsal jste, že Vám ukrajinský osud připomíná osud Polska…

K porozumění současnému dění na Ukrajině je třeba číst polské dějiny 18. století, neboť Ukrajinci jsou v trochu podobné situaci, jako jsme tehdy byli my, čili ve stavu celkové slabosti i ohrožení ze strany Ruska, které svou agresivitu schovává za racionální zdůvodnění. Ruská carevna Kateřina Veliká vysvětlovala svou imperialistickou a agresivní politiku vůči Polsku jako nevyhnutelnou, racionální nutnost. To nebylo nazývané ruským šovinismem a nacionalismem, ale pouze jako úsilí o rovnováhu moci. „Poláci si neumějí vládnout, panuje tam anarchie, kvůli obnově pořádku a racionálnímu fungování politické reality je třeba stabilizovat situaci, což znamená rozdělení země.” To připomíná Putinův způsob argumentace vůči Ukrajincům. To, co se děje na Ukrajině, je pro Rusy typický způsob jednání. Takže po zabrání Krymu Rusové navrhli Ukrajincům, že jim napíšou ústavu… To je podobné, jako když v Polsku byl po rozdělení země donucen Sejm, aby se sešel a rozdělení schválil. Rusové to byli schopní zařídit, a každopádně pak šlo o legální akty uznávané celým Západem.

 

V čem dále situace na Ukrajině připomíná polskou zkušenost z 18. století?

Ukrajinci mají také všechny vnitřní problémy, jaké mělo Polsko v 18. století, tedy velice slabý stát speciálně oslabovaný ze strany Ruska. Moskva posledních 25 let pečlivě hlídala, aby se tzv. oligarchové na Ukrajině chovali jako naši magnáti v 18. století. To byli nezvykle bohatí, vlivní jedinci, kteří se zajímali pouze o braní úplatků z Východu nebo rozkrádání vlastní země proto, aby za peníze nastolili situaci, kdy bude jejich země tak slabá, že ji bude moci Rusko bez boje spolknout. Když jsem viděl ty oligarchy, Janukovyče, tak mnoho z nich mi připomínalo právě naše magnáty z 18. století, kteří byli kvůli majetku schopní všeho, včetně absolutní zrady. A přestože polská drobná šlechta, vlastenci, občané byli připraveni k hrdinským činům, neměli za sebou fungující stát. Protože Rusko po celé 18. století pečlivě hlídalo, aby polská armáda byla slabá a stát neúčinný. A ve chvíli, kdy Polsko dozrálo k tomu, že ho bylo možné beztrestně spolknout, rozdělit, tak to Rusko udělalo. Samozřejmě, polská situace byla horší než ukrajinská, protože my jsme měli Rusko, Prusko a k tomu ještě Rakousko. Po tři generace bylo Polsko oslabováno zvenčí a Poláci se oslabovat nechali. Jistě, ukázalo se, že to není navždy, protože navzdory všemu Polsko znovu získalo samostatnost. Nezmizelo z mapy Evropy i po celou dobu zůstalo celkem velkým národem. Ale i tak to zůstává mementem a Ukrajina by se dnes měla učit z naší zkušenosti. Od jejich rozhodnosti a od jejich učení se na chybách, i těch polských, záleží, jestli uspějí. Bude to jen na nich. Ačkoli budou mít všestrannou pomoc například ze strany Polska, pokud však Putin vjede do Doněcku nebo Charkova, tak nikdo tanky a letadla Ukrajině na pomoc nepošle.

 

Velký obrat

 

Napsal jste knihu Velký obrat (Wielki Zwrot) o levicových intelektuálech. Proč byl jejich obrat od marxismu k církvi a občanské společnosti tak důležitý?

Byl neobyčejně důležitý, protože se stal jedním ze základů budování velkého hnutí, které se zasloužilo o pád komunismu v Polsku. Byl jedním z nedůležitějších zdrojů Solidarity. Polská levicová inteligence, která do značné míry podpořila komunismus a přijala marxismus, začala s tím komunistickým státem bojovat a potřebovala k tomu novou ideologii, jinou než marxistickou. Neboť ještě na přelomu 50. a 60. let polští disidenti kritizovali PLR zleva. Kuroń a Modzelewski se na začátku 60. let domnívali, že v Polsku je třeba dokončit proletářskou revoluci. A za to šli do vězení, nikoli za to, že by chtěli svobodné, liberální, demokratické Polsko s tržní ekonomikou… Pouze si mysleli, že – když použiji levičácký jazyk –  stranická byrokracie ukradla myšlenku revoluce, proto by měla tedy nejprve vypuknout revoluce, aby mohla být vybudována přímá a dělnická demokracie. Na přelomu let 60. a 70. zažili absolutní šok způsobený Březnem 1968, kdy se komunistická vláda vypořádala se studenty a opozicí užívajíc nacionalistická a antisemitská hesla. To byl pro ně rozhodující moment pro rozchod s marxismem a komunismem, a tehdy se ocitli v ideologické prázdnotě. Jejich nová ideologie se zrodila ze setkání s prostředím tak zvaných otevřených katolíků (katolicy otwarci). Jednalo se o varšavské a krakovské skupiny, které fungovaly na oficiální bázi, měly dokonce poslance v loutkovém Sejmě PLR. A také tito otevření katolíci se čím dál více rozcházeli s režimem.

 

Ono setkání muselo být pro ty levicové intelektuály zpočátku těžké.

Samozřejmě jako levičáci se ještě v 50. a 60. letech domnívali, že katolická církev je baštou reakce v Polsku, a bojovali s ní stejně jako komunisti. Na přelomu 60. a 70. let se začali přátelit s otevřenými katolíky a společně vytvořili novou ideu. Někdejší marxistické rozdělení na síly reakce a pokroku a víra v revoluci byly nahrazeny rozdělením na opozici a totalitarismus resp. demokracii a totalitarismus. To jejich setkání bylo plodné také intelektuálně. Polské levicově liberální myšlení bylo proto zaznamenáno i na Západě. Jména jako Kuroń, Michnik nebo Kolakowski hrála tehdy dost důležitou roli – v Polsku, ale i ve světě. I na Západě totiž mnoho levičáků po roce 1968 ve Francii hledalo novou ideologii, protože se ukázalo, že revoluce už nebude. Alespoň taková, v kterou se věřilo přes 150 let, tedy že vždy v momentě nějakého zlomu následuje revoluce. Myšlenka samoorganizace občanské společnosti byla alternativou nejen vůči komunismu, ale i vůči západní zastupitelské demokracii a kapitalismu. Polská myšlenka samoorganizace občanské společnosti odpovídala tomu, co zde v Čechách psal Václav Benda o paralelní polis nebo Václav Havel o nepolitické politice. To byl ten samý způsob myšlení o politice. Svým způsobem šlo o politickou utopii, ale ta se ukázala být velice užitečná v boji s komunismem. Ale současně, jako mnoho utopií v dějinách, se brzy po vítězství stala jednou z příčin problémů.

 

Proč jejich způsob myšlení působil problémy?

Protože ta levicově liberální inteligence přemýšlela o politice z etického hlediska a nezajímala se, jak vybudovat stát a politický systém. Oni vůbec nepředpokládali, že se dožijí nezávislosti. To není výčitka, oni tak zkrátka mysleli. Proto se nikdo speciálně nezamýšlel nad tím, zda by například mělo být Polsko parlamentní, nebo prezidentskou demokracií. Jak napsat ústavu. Když v roce 1989 zástupci Solidarity vstoupili do Sejmu, všichni se hlásili do komise pro lidská práva, nikdo však nechtěl do ústavní komise. To ukazuje, jak dopadá nepolitická politika. Chyběli nám lidé, kteří by měli představu (neboť zkušenost mít nemohli, žili před tím v nesvobodné zemi), že ve svobodné zemi všichni by měli chtít do ústavní komise, protože to je teď nejdůležitější. Dodržování lidských práv je rovněž důležité, ale až jako druhý bod. Z naznačených příčin se politický systém utvářel na základě chaotických a náhodných politických her v prvních letech po získání nezávislosti. To je tedy jeden z příkladů, který ukazuje, že to co bylo velkou předností v komunistických časech, může se změnit v balast či překážku v časech svobodných.

 

Objevily se ještě další potíže s nepolitickou politikou?

Například vliv na jazyk veřejné debaty, neboť nepolitická politika rodí veřejný diskurz, který je absolutně přetížený etickými argumenty. Neboť pokud žijeme v pravdě nebo důstojnosti, pak oni musí žít ve lži. Dokud se válčí s totalitarismem, tak je to velice mocná rétorická zbraň: my bráníme pravdu, oni lež. Koneckonců v tu chvíli to tak opravdu je. Nicméně když tak někdo smýšlí a postupuje moc dlouho, zvykne si na to tak, že i v normálních podmínkách si uchovává tuto rétoriku. Takže můj politický protivník nebo konkurent neprezentuje jiné myšlenky a zájmy, ale pouze lže. Je to podlý a zlý člověk. Tohle byla jedna ze zničujících vlastností polské veřejné debaty i politických bojů na počátku svobodných časů, která je dodnes do jisté míry patrná. Podle mého názoru je veřejná debata v Polsku absolutně přetížená obviněními s moralistním nádechem. Takže na jedné straně jsou „šovinisti“ a „nacionalisti“ a na druhé straně zase „zrádci“. Zkrátka padají ty nejhorší invektivy. V rámci obyčejného politického boje se tak projevuje sklon k manichejské rétorice – síly temna válčí se silami dobra. Má to mnoho příčin, ale jednou z těch důležitějších je dědictví po té nepolitické politice na polský způsob, po tom, co liberálně levicová inteligence – Kuroń, Michnik a další – vnesla do polského diskurzu. Jak to u velkých lidí bývá, mají velké zásluhy, ale i chyby. Vedle toho, že mnoho věcí udělali a vybojovali, mohou být následky jejich působení i negativní. No, tohle je jeden z nich.

 

 Vyrovnání se s komunismem

 

Jste spokojený, jak se Polsko vyrovnalo s komunistickou minulostí?

Jako konzervativec jsem člověk spíše umírněně skeptický, a tudíž vím, že jen málo cílů se v politické realitě podaří stoprocentně splnit. Například s politikou paměti se nám to povedlo na 50 %, což je hodně. Nikomu se nepodaří uspět na 100 %. Ve vyrovnání se s komunismem se samozřejmě mnoho věcí nepodařilo. Moc se nepovedlo fakticky potrestat zločiny. Před soudem skončilo přes sto funkcionářů Státní bezpečnosti. To je lepší než nic, ale je to velice málo s ohledem na to, s čím jsme měli co do činění, protože těch lidí, kteří měli být odsouzeni, byly tisíce. Takže soudnictví tady selhalo, resp. selhala Třetí polská republika (III Rzeczpospolita).

 

Co se povedlo?

Povedla se symbolická záležitost. To znamená, že zhruba po dvaceti letech zvítězila, jak já tomu říkám, solidaritní vize hodnocení PLR. Dnes nejen spolupráce se Státní bezpečností, ale i příliš velké angažování se v čase PLR diskvalifikuje člověka v polském veřejném diskurzu. A v symbolické rovině, tedy co se týče mýtů a symbolických odkazů na dějiny, je dnes Polsko státem antikomunistickým. Uvedu příklad. Třetí polská republika – a s tím byla jedna z potíží v politice paměti – neměla výrazný zakládající akt, neboť na začátku vznikla v důsledku kompromisu u Kulatého stolu. A proto se po jistý čas liberálně levicové elity a postkomunisté snažili takovým aktem učinit Kulatý stůl. Prezident Kwaśniewski dokonce ten stůl instaloval za speciální vitrínou v Prezidentském paláci ve Varšavě jako takovou světskou relikvii… Ale nevyšlo to. Jelikož byl Kulatý stůl výsledkem kabinetní politiky elit, většina lidí ho nebrala za svůj. Představoval snahu vtáhnout postkomunisty do zakladatelského příběhu. Dohody od Kulatého stolu se de facto rozsypaly 4. června, kdy se konaly volby, v nichž komunisté utrpěli drtivou porážku. Proto 4. červen umožnil skutečnou změnu režimu, neboť komunisté pochopili, že vládu neudrží. 4. červen byl zároveň momentem zrození konfliktu, který se potom rozvíjel, poněvadž obyčejní lidé ze Solidarity měli pocit vítězství, ale její elity byly silou vítězství vystrašeny a snažily se zachovat věrnost dohodám, které uzavřely u Kulatého stolu. Z toho důvodu 4. červen dlouho nebyl oním zakládajícím aktem, protože pro solidaritní elity to byl moment, kdy se rozešly s očekáváním většiny aktivistů Solidarity. No a pro komunisty to byl moment výrazné porážky, kterou samozřejmě nechtěli moc připomínat.

 

Kdy 4. červen zvítězil?

V posledních deseti letech, kdy zvítězila politika paměti stran vyvozujících se ze Solidarity. Právo a spravedlnost a Občanská platforma jsou v absolutním sporu, ale současně se jedná o strany, jež vzešly ze Solidarity. Jejich celková nadvláda nad politickou scénou, též ve smyslu politiky paměti, vyústila v to, že po letech zvítězil 4. červen. Dnes je zřejmé, že letos se hlavní oslavy čtvrtstoletí od pádu komunismu budou konat 4. června. Nejen státní oslavy, ale i všechny ostatní akce. To ukazuje rozsah té změny, která se odehrála v Polsku. Paměť o Zemské armádě, Varšavském povstání, Solidaritě, o vítězství 4. června se natrvalo stala identitou demokratického Polska. To je dnes oficiální příběh polského státu a už to tak zůstane. To je úspěch! Můžeme samozřejmě povědět, že sklenice je do poloviny plná nebo prázdná. Je do poloviny prázdná v tom smyslu, že se nepodařilo takovéto zúčtování před soudy. Ona je však plná, co se týče symbolické roviny, kdy se zmíněný příběh stal oficiálním příběhem Polska. Současné Polsko je pluralistické, což znamená, že zde vedle sebe existují různé paměti – levicová, postkomunistická a další. Nicméně Polsko jako stát akceptovalo solidaritní verzi příběhu. V 90. letech výsledek zůstával nejistý, ale po více než dvaceti letech vidíme, že tato verze zvítězila. A tady jsem spokojený.

 

 

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.