Symbolika kulatého stolu po 25 letech

10. února, 2014 RUBRIKA Téma


Kulaty1

Jedním z nejjednodušších a zároveň nejmocněji působících nástrojů komunikace jsou symboly: holubice přinášející mír, srdce, vyjadřující náklonnost, nebo třeba červený dvoupodlažní autobus, který si spojujeme s Londýnem. Kulatý stůl je jedním z nejslavnějších symbolů již stovky let. Jistě si každý vzpomene na krále Artuše, který se svými rytíři, jak vypráví legenda, u jednoho takového seděl jako rovný s rovnými. Na sklonku 20. století za něj v Polské lidové republice zasedly tři skupiny vyjednavačů, aby se domluvily na dalším směřování země, která se topila v hospodářské krizi zrezivělého komunistického režimu: zástupci nedemokraticky vládnoucí Polské sjednocené dělnické strany (PSDS), opozice (reprezentovaná nezávislým odborovým hnutím Solidarita, které působilo od roku 1981 v ilegalitě) a představitelů především katolické církve, kteří představovali spojovací článek mezi oběma protistranami. Polská mentalita již tradičně vnímá symboliku velmi citlivě. Pro mnohé Poláky je dodnes kulatý stůl symbolem zrady. Pro jiné je symbolem konce komunistického režimu a pokojného přechodu k demokracii. V každém případě se ale kulatý stůl pro celý národ stal symbolem rozdělení polské společnosti na dva tábory: na ty, kteří ho nenávidí, a na ty, kteří ho vychvalují.

Apologie a kritika

Polská společnost byla na konci 80. let minulého století relativně jednotná v přesvědčení, že možnosti komunistického režimu, který zemi i její obyvatele plně ovládal od roku 1948, jsou vyčerpány jak z ideologického, tak především z ekonomického hlediska, a přáli si jeho konec. Způsob jeho provedení se z mnoha důvodů stal předmětem diskuze, která se až příliš často pohybovala a stále pohybuje pouze v černo-bílé perspektivě.

Zastánci jednání u kulatého stolu, která probíhala ve Varšavě od 6. února do 5. dubna 1989, argumentovali především tím, že na pozadí krvavých událostí konce komunismu v Rumunsku nebo masakru na Náměstí nebeského klidu, byl evoluční a kompromisní rozchod s minulostí pro Polsko nejlepším řešením. Vykoupat rodící se demokracii v krvi jim připadalo jako mnohem horší řešení, než se spokojit s kompromisem, se kterým ani jedna strana nebyla stoprocentně spokojená. Veřejností sledovaná debata mezi PSDS a opozicí byla vnímána jako první znak změny politického režimu. Kolem zastánců jednání se vytvořil mýtus předání moci do rukou opozice u kulatého stolu (což je naprosto chybná interpretace událostí). Zároveň ale poněkud paradoxně tvrdili, že jednání u kulatého stolu byla maximem toho, co si mohla v dané době polská opozice dovolit požadovat. Vůdce opozice to stavělo do pozice hrdinů. Nebylo totiž ani jasné, jak režim zareaguje, zda dodrží slovo a skutečně se o vládu s opozicí rozdělí. Dnes je s odstupem času relativně snadné kritizovat tehdejší postup vůdců opozice jako příliš pomalý a opatrný (po bitvě je každý generál), ale pokud si představíme, v jak nejisté situaci se tehdy nacházeli, jistě pro ně získáme více pochopení. Jako hlavní pozitivní prvky kulatého stolu jeho zastánci tedy vnímají pokojný průběh pádu komunistického režimu, otevřenou diskusi a vůli ke kompromisnímu řešení.

Ti, kdo jednání kritizovali, byli rozhořčeni hlavně tím, že se s komunisty vůbec jednalo. Neznamená to, že by radši postavili barikády a svobodu si vybojovali, ale vůdce opozice, kteří se za kulatý stůl posadili, považovali za kolaboranty a zrádce, protože jednáními dali představitelům PSDS možnost a čas se na konec své skoro absolutní vlády co nejlépe připravit, beztrestně se vyhnout odpovědnosti za své činy a v jistých případech i možnost být oslavován jako mírotvůrce za poklidné předání moci do rukou lidu (i když jednání u kulatého stolu PSDS rozhodně jako předání moci nevnímala). Nebyli spokojeni ani s tím, že rozhovory u kulatého stolu, které veřejnost mohla sledovat, byly pouhým divadelním představením, které PSDS s opozicí pečlivě nacvičily za zavřenými dveřmi vily Magdalenka. Navíc tím, kdo obsazoval hlavní role u kulatého stolu, byla především PSDS, což z celého představení podle mnoha lidí učinilo spíše parodii. Řada lidí si s kulatým stolem spojila celý proces politické a hlavně ekonomické transformace, který byl pro velkou část polské společnosti velmi bolestný. Obecně lze i říci, že kvůli použité evoluční metodě společnost nezískala pocit, že by komunistická minulost byla uzavřeným tématem, že byla nakreslena tlustá čára, která umožní začít od nuly. Hlavním předmětem kritiky je tedy: samotné jednání s komunisty, které mělo budit zdání rovnosti, ovšem v situaci, kdy PSDS nadále ovládala Polskou lidovou republiku; to, že vůdci opozice přistoupili na hru, jejíž pravidla určoval nenáviděný režim; negativní zkušenost s celým procesem transformace, jejímž symbolem se kulatý stůl stal; vědomí, že komunisté unikli bez trestu a za socialismem nebyla nakreslena tlustá čára.

Je jasné, že rozhovory u kulatého stolu nelze s odstupem vnímat ani jednoznačně pozitivně ani negativně. Každá strana má pro své názory pádné, více či méně racionální důvody. Jejich průnik je však minimální a polská společnost tak zůstává kulatým stolem i po 25 letech rozdělena na dva národy. Toho samozřejmě využívala politická reprezentace jako na emoce silně působící téma.

Lech Kaczyński a jeho dobře zahraná partie

 Politikem, který dokázal tematiku kulatého stolu mistrně využívat ještě dlouhá léta po pádu socialistického režimu, byl bezesporu Lech Kaczyński: významný člen Solidarity, blízký spolupracovník Lecha Wałęsy, účastník jednání ve vile Magdalenka i u kulatého stolu, spoluzakladatel konzervativní politické strany Právo a spravedlnost (PiS), který v roce 2005 úspěšně kandidoval na prezidenta Polské republiky a jehož mandát ukončila tragická smrt v troskách letadla u ruského Smolenska v roce 2010.

 Především ve své prezidentské volební kampani pod heslem „Odvaha a důvěryhodnost“ dokázal populární politik s kartou kulatého stolu zručně, i když poněkud paradoxně, zacházet. Ze svého členství v Solidaritě a účasti na jednáních, která přinesla pád socialistického režimu, dokázal vytěžit potřebnou důvěryhodnost a úctu voličů, neboť se podílel na ukončení existence nenáviděného nedemokratického státu. I přesto, že se účastnil všech jednání s představiteli PSDS, tajných i otevřených, se právě kulatý stůl stal terčem jeho neustávající kritiky. Narážel v první řadě na fakt, že nadvláda komunistů v Polsku nebyla jasně a rychle ukončena a rok 1989 se nestal pomyslným rokem nula. Následky pomalého procesu politické transformace si podle něj Polsko odneslo i do třetího tisíciletí. Dále uváděl, že PSDS společně s tajnými službami byly podle jeho názoru nejsilnějším subjektem ve všech jednáních, která tak nebyla plně svobodná a rovná (stůl tedy nebyl zas tak „kulatý“, jak by měl). Negativně vnímal také to, že mnoho protikomunisticky působících opozičníků po roce 1989 upadlo v zapomnění. Nutno dodat, že ve funkci prezidenta republiky usiloval o to, aby alespoň některé křivdy, tak jak je vnímal on, byly napraveny.

Tímto rozporuplným postojem dokázal zaujmout jak příznivce, tak odpůrce kulatého stolu, kteří si mohli v jeho slovech najít sobě blízké postoje. I když jeho vítězství v prezidentských volbách v roce 2005 mělo celou řadu příčin, téma kulatého stolu jistě nelze opomenout. Jeho negativní rétorika vůči jednáním, na kterých se sám podílel, může působit schizofrenním dojmem, ale pro polskou společnost, která se cítila velmi podobně, na tom nic zvláštního nebylo. Lech Kaczyński ve své rozpolcené osobnosti dokázal spojit oba nesmířené tábory Poláků. Je zajímavé, že tragická smrt politika, který z tématu, jež silně rozdělovalo polskou společnost, dokázal využít obě strany mince ve svůj prospěch, dnes veřejnost v Polsku opět rozděluje na dva tábory: smolenská katastrofa, nebo smolenský atentát? Nestal se Lech Kaczyński po kulatém stolu dalším symbolem rozdělení polské společnosti ve 21. století?

Kateřina Hamatová

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.