Tak šel čas s Polabskými Slovany

22. září, 2015 RUBRIKA Historie


Haus_der_Sorben_Srbský dům v Budyšíně (Bautzen). Zdroj: Wikimedia Commons/Fiver, der Hellseher

 

V Německu dnes žije 60 tisíc Lužických Srbů, kteří udržují při životě tradici Polabských Slovanů, jejichž historie se začala psát přibližně v 6. století. Zůstali po nich nejen zmínění Lužičtí Srbové, ale také zeměpisné názvy jako Rostock (Roztoky), Schwerin (Zvěřín), Lübeck (Lubek) nebo Lipsko – podle stromu, který obrozenci považovali za slovanský.

 

 Původ a kmenové svazy

Pravlast Slovanů se nachází zřejmě na pomezí Polska, Běloruska a Ukrajiny, odkud se slovanské obyvatelstvo šířilo do různých stran. Na území dnešního Německa se Slované dostali z Čech, Polabané jsou tak našimi vzdálenými příbuznými. Postupně obsadili území zhruba mezi Odrou a Labem (resp. Sálou), na severu se dostali až k dnešnímu Dánsku. Četné polabské kmeny se časem spojily do tří hlavních svazů. Na jihu působili Lužičtí Srbové, ve středu svaz Luticů (Veletů), který dosahoval severovýchodně k Baltu, a na severu svaz Obodritů.

 
Polabané ve stínu říše

Svazy vedly samostatnou politiku, leckdy vzájemně nepřátelskou. Jejím dobrým příkladem je rozdílný postoj k vleklé válce se Sasy, kterou kolem roku 800 vedl Karel Veliký. Francký panovník se spojil s Obodrity, aby tlačili na Sasy z druhé strany. Sasové se ze stejného důvodu spojili s Lutici proti Obodritům.

Nápor na slovanské obyvatelstvo začal po rozdělení říše na Východo- a Západofranskou r. 843. Východofranští vládci počínaje Ludvíkem Němcem vyvíjeli tlak na Velkou Moravu, Čechy i Polabské Slovany.

Říšská moc nebyla sousedům příjemná. Polabané proto navázali dynastické styky s Čechy – svatá Ludmila byla podle jedné verze Srbka, její vražedkyně a matka svatého Václava byla Drahomíra z lutického kmene Stodoranů.

Jak šel čas, sousední státy říše začaly přijímat křesťanství. Převážně pohanští Polabané se tak ocitli v obklíčení říše a pokřtěného Polska. K tažení proti Luticům r. 995 byli přinuceni i Češi; táhli i Slavníkovci, čehož přemyslovská družina využila k vypálení slavníkovského hradiště na Libici.

 
Podrobení

Když Evropa r. 1147 sbírala síly ke druhé křížové výpravě do Svaté země, dohodla se část rytířů z německých zemí s papežem, že šíření víry mečem mohou provádět u Polabanů nebo Baltů. Část Polabanů zůstávala pohany, část sice ne, ale záminka k útoku se hodila.

R. 1168 byl poražen obodritský kníže Pribislav a stal se leníkem saského vévody. Poněmčený Pribislavův rod nicméně vládl v Meklenbursku až do r. 1918, kdy byla vyhlášena Německá republika.

Po vymření hlavní lutické dynastie po r. 1150 se zmocnila jejího trůnu říšská šlechta. Z hlavního lutického hradu Braniboru se stalo sídlo braniborské marky. Prapor odporu drželi na severovýchodě lutického území Rataři, tvrdí pohané. Poslední bašta Luticů na Rujaně včetně velké svatyně padla osudného roku 1168 po vpádu dánského krále.

 
Srbská území a Čechy

O srbské území jakožto nástupní území do říše jevila eminentní zájem knížata z Prahy. Křesťanství zde zapouštělo kořeny pozvolným způsobem a boje o zemi se nevedly ani tak se Srby, jako spíše o Srby mezi Čechy a konkurenční říšskou šlechtou.

Srbové žili převážně na venkově (ostatně i dnes se jejich tradice drží nejvíce tam). Jedna verze výkladu jejich jména proto pochází z podoby slov Srb a srp. Druhá verze počítá s tím, že existoval kmen Srbů, který se cestou dělil. Němčina jinak rozlišuje balkánské Srby pod jménem Serben od „svých“ Srbů pod jménem Sorben. Obě skupiny Srbů se rozdělily ještě v době jednotné praslovanštiny, jazykově se pak od sebe vzdalovaly.

Území Míšně, Budyšínska a Zhořelce se postupně spojila pod hlavičku srbské Horní Lužice, zatímco Chotěbuzsko (mezi Horní Lužicí a Braniborskem) se nazývá Lužicí Dolní.

O Míšeňsko trvale usiloval Vratislav I. (1061-1092). Horní Lužici držela s přestávkami česká knížata a králové od 12. stol. do r. 1253, kdy připadla Braniborům. Horní Lužici získal zpět Jan Lucemburský (1310-1346) a Karel IV. k ní přidal Dolní Lužici. Ještě kolem r. 1500 tvořili Srbové jasnou většinu osídlení celé Lužice.

Definitivní ztráta srbských území přišla po Bílé Hoře. Císař Ferdinand II. postoupil obě Lužice r. 1635 Sasku za podporu při potlačování českého povstání, které skončilo v bitvě na Bílé Hoře. Dolní Lužice připadla r. 1815 pruským Hohenzollernům, kteří ji začali germanizovat. Saská dynastie naopak povolila vzdělávání v srbštině.

 
Nacisté, komunisté a uhlí

V roce 1912, ke konci německého císařství, vznikla Domowina, srbský zastřešující spolek. Poměrně svobodný rozvoj srbské kultury a politiky přerušil nacismus. Srbové byli prohlašováni za „slovansky mluvící Němce“, a když se vůči tomu vymezili, přišel v roce 1937 zákaz Domowiny. Následoval úplný zákaz srbského tisku a veřejného užívání srbštiny (včetně třeba pohřbů). Domowina v předtuše zákazu směřovala činnost do soukromé a podzemní sféry, k zachování jazyka a kultury pro lepší časy. Po tomto přerušení činnosti v nacistické éře následovala komunistická strategie preferující folklorní činnost, ale utlumení srbského školství.

K rozbití srbské společnosti však nepřispěly ani tak totalitní represe, jako spíše těžba uhlí. Nešlo jen o zničení vesnic ve prospěch dolů, ale do panelákových měst Lužice se nastěhovala masa horníků, která tradiční obyvatelstvo převrstvila.

 
Pod sluncem němectví

Čeští obrozenci viděli v osudu Polabanů germánskou hrozbu, která se řítila i na Čechy. Ve středověkých válkách ale germánští vládci od Karla Velikého navazovali s Polabany spojenectví proti jiným nepřátelům a proti Polabanům vystupovali i Poláci. Mnohem více než národnostní konflikt tu probíhal konflikt náboženský nebo čistě mocenský.

Loňského roku si německá média všimla narůstajících útoků neonacistů na Srby. Výtržníci napadali srbskou mládež za hesel „Sorben raus“ a objevovaly se přemalované dvoujazyčné nápisy. Na druhou stranu německý stát navrhl téhož roku zvyky Lužických Srbů na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, což lépe vypovídá o většinovém postoji německé společnosti než zmíněné akce neonacistů.

Střet pohledů na Srby je dobře znázorněn výrokem německého kartografa Richarda Andreeho (1835-1912), který v rámci své práce zavítal i do Lužice. Andree doporučoval Srbům „obrátit se ke slunci němectví“. Byl za to Čechy označen za nepřítele Srbů. Andree to ale myslel tak, že kultura uzavřená v úzkém okruhu jazykové menšiny nepřesáhne její hranice, i když si to zaslouží.

Nejlépe to možná pochopíme na postoji české majority vůči menšinám Židů nebo Romů. Ať mají vlastní kulturu a folklor, to i rádi podpoříme, ať mají vlastní náboženství, ale musí se s námi domluvit… A pak jsou tu protichůdné požadavky menšin na vlastní jazykovou autonomii (vlastní kultura, hlavně literatura, vynikne pouze ve vlastním jazyce) a na vlastní školství. V Německu také nastal spor kolem zavírání srbských základních škol po r. 2000, které ovšem byly zavírány hlavně z důvodu malého počtu žáků.

Srbů žije v Německu na 60 000, z toho 40 000 v Horní Lužici v Sasku a zbytek v Dolní Lužici v Braniborsku. U Němců a Srbů můžeme vidět vztah relativně klidného soužití – někdy napjatý, ale rozhodně ne nějak genocidní.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.