Těžké časy polské levice

29. června, 2016 RUBRIKA Polský speciál


CzarzastySoučasný předseda SLD Włodzimierz Czarzasty na prvomájové veselici. Foto: Facebook/sojusz

 

Pokračovat po prohraných volbách v samostatné činnosti, nebo se své identity vzdát ve prospěch sjednocení opozice proti vládě strany Právo a spravedlnost? Jak se prosadit v zemi, kde sociálně-ekonomické dělení nehraje v politice tu nejdůležitější roli? Nejen na tyto otázky hledá polská levice odpověď.

 

Polské levici se už více jak deset let nedaří. Svaz demokratické levice (Sojusz Lewicy Demokratycznej – SLD) coby dlouhodobě nejsilnější levicová strana se od svého triumfu ve volbách v roce 2001, kdy zvítězil s 41 % hlasů, postupně propadá. Současného dna dosáhl v loňských podzimních volbách, kdy na něm vystavěná koalice Sjednocené levice těsně nepřekročila 8% hranici nutnou pro vstup do Sejmu (kdyby SLD kandidoval samostatně, stačilo by mu 5 %). Z kdysi vládní strany se tak stala paběrkující mimoparlamentní opozice.

Formálně vzato doplatil SLD na sérii skandálů z volebního období 2001–2005. Na začátku byla tzv. Rywinova aféra (spojená s obviněním, že lobbisté a politici z okruhu SLD ovlivňovali prodej jednoho televizního kanálu), kterou strana ještě ustála, poté se ale vynořila série více či méně významných skandálů v regionech. A ty už vedení decentralizovaného SLD nedokázalo účinně řešit.

Hlavní příčinou oslabení politické levice přitom není „zkorumpovanost“ SLD. Nejpozději od „odposlechové aféry“, jež v létě 2014 těžce poškodila tehdy vládnoucí Občanskou platformu, není SLD v souvislosti s korupcí vnímán odlišněji než ostatní polské politické strany. Od jeho korupčních skandálů navíc uplynulo více než desetiletí.

SLD do jisté míry škodí jeho pověst postkomunistické strany, kterou potvrzuje mimo jiné to, že současný předseda byl – stejně jako většina jeho předchůdců – členem Polské sjednocené dělnické strany (PZPR). Antikomunistickou notu proti SLD používají například i levicoví aktivisté z konkurenční strany Spolu (Razem), jež v loňských parlamentních volbách překvapila ziskem 3 % hlasů.

 
2005: rok zlomu

Hlavním problémem je však pro SLD skutečnost, že v Polsku se po roce 2005 vcelku rychle změnilo základní politické štěpení a levice v něm přestala být jaksi potřeba. Část jejích voličů včetně těch hodnotově liberálních si osvojila neoliberální Občanská platforma, v posledních volbách oslabená taktéž neoliberální stranou Nowoczesna (Moderní).

Druhou část voličů – tu očekávající ochranářskou roli státu a nabídku sociální opory – převzalo národně konzervativní Právo a spravedlnost (PiS). Po kombinaci hodnotově liberální a sociálně citlivé politiky, kterou nabízel SLD, neexistuje nyní v Polsku výraznější poptávka.

Tomu, co SLD coby stále nejsilnější levicová strana dnes dělá, lze z pohledu levicového pozorovatele vytknout máloco. Pokouší se o vlastní historickou politiku. Účastní se varšavské gay pride. Spolupracuje s odbory. Jako hlavní politické body prosazuje dostupné bydlení nebo možnost umělého oplodnění. Je pro jaderné odzbrojení. Nabízí témata levice „nové“ i „staré“. Ve svém vedení má mladé i starší členy, muže i ženy.

Navzdory tomu všemu se však se svojí nabídkou ocitá mimo společenské dělení. Není a ani nemůže být lákavou alternativou pro voliče zabydlené ve sporu o konzervativní a národní hodnoty, o sociální program proti kosmopolitním neoliberálům.

Pokud bych měl co nejsrozumitelněji popsat problém hlavní strany polské levice, přirovnal bych ho k situaci Československé sociální demokracie v posledních letech federace. Ta chtěla hovořit o Evropě a sociální spravedlnosti ve chvíli, kdy ústředním politickým tématem byl státoprávní spor symbolizovaný tzv. pomlčkovou válkou. Do něj sice vstupovala, ale nehrála v něm a ani nechtěla hrát hlavní roli.

Když se Československo rozpadlo, využila toho, že se proměnila dělící osa domácí politické debaty, a za pár let vstoupila do Strakovky hlavním vchodem.

 
SLD, Spolu a pak dlouho nic

Politická reprezentace, která dnes v Polsku usiluje o hlasy levicových voličů, je roztříštěná. Hlavními silami jsou již zmíněný Svaz demokratické levice a strana Spolu, již založili před volbami na podzim 2015 aktivisté jedné z mládežnických levicových organizací a která je spojená se jménem historika a aktivisty Adriana Zandberga. Dále na polské politické scéně působí historické strany Unie práce a Polská socialistická strana, které na podzim 2015 kandidovaly v rámci Sjednocené levice.

Ostatní formace lze v tuto chvíli označit jako víceméně marginální, i když Zelení jsou relativně viditelní ve virtuálním prostoru a díky účasti na zmíněné volební koalici Sjednocené levice letos poprvé za dobu své existence obdrželi státní příspěvek na činnost.

V Senátu svou stranu Bílo-červení reprezentuje bývalý předseda SLD Grzegorz Napieralski – zvolený ovšem jako kandidát Občanské platformy.

Mezi velmi viditelné, a v polském kontextu i známé postavy patří Piotr Ikonowicz, předseda Hnutí společenské spravedlnosti (RSS) a aktivista známý z řady přímých akcí, zejména z blokád soudně nařízených vystěhovávání lidí z jejich bytů. Není však schopen stavět pravidelně kandidátky do voleb ani v nich dosahovat jakýchkoli pozornosti hodných výsledků.

Vyjmenovat bychom mohli ještě několik dalších již zcela okrajových uskupení, z nichž se v poslední době dostalo mediální pozornosti straně Změna, protože její předseda a bývalý poslanec radikálně populistické Sebeobrany Mateusz Piskorski byl zadržen policií coby ruský agent.

Kromě politických stran je třeba zmínit ještě Celopolské odborové sdružení (OPZZ), jednu ze tří nejvýznamnějších polských odborových organizací, jejíž předseda Jan Guz byl ostatně iniciátorem předvolební spolupráce levicových stran v koalici Sjednocené levice.

Silné politické angažmá odborů v politice přitom představuje dlouholetý polský fenomén. Tak jako OPZZ dlouhodobě spolupracuje se SLD, tak s PiS je spojeno známé odborové hnutí Solidarita, které ovšem od svého vzniku v roce 1980 prošlo značnou proměnou.

Svaz demokratické levice je kádrová strana – její struktura je postavena na lidech, kteří se věnují politické práci. I proto pro něj jedno nebo i dvě mimoparlamentní období nemusejí znamenat konec. Levice pořád má města i regiony, v nichž dokáže vyhrávat a které bude hájit v nadcházejících volbách (nejdříve v těch komunálních plánovaných na rok 2018). Mimochodem, v posledních komunálních volbách byl SLD co do počtu zvolených starostů druhou nejúspěšnější stranou.

Po rezignaci dlouholetého předsedy, expremiéra Leszka Millera na podzim loňského roku se v SLD konaly přímé volby předsedy strany, které vedly k úplné výměně stranického vedení. V přímých volbách – zjednodušeně řečeno – prohráli zastánci pokračování koaliční spolupráce Sjednocené levice a zvítězili zastánci další samostatné politické existence SLD.

Předsedou byl zvolen šestapadesátiletý Włodzimierz Czarzasty, který porazil bývalého místopředsedu Sejmu Jerzyho Wenderlicha. Také ten ovšem patřil k zastáncům fungování SLD mimo koaliční rámec Sjednocené levice a je dnes místopředsedou strany.

Jak Czarzasty, tak Wenderlich byli členy PZPR. I když v polské debatě je živen dojem o SLD jako o postkomunistické, a tedy i přestárlé straně, tak průměrný věk vedení SLD nečiní ani padesát let a v jejím čele najdeme i několik čtyřicátníků.

Za zmínku ještě stojí, že Czarzasty byl po roce 1989 jedním z politiků, kteří se v SLD věnovali mediální politice, a vlastně logicky se tak stal jednou z tváří v úvodu zmíněné Rywinovy aféry.

 
Výbor na obranu demokracie

Hlavním dělítkem dnešní polské veřejné debaty je postoj ke krokům realizovaným vládou PiS. Hlavní opoziční platformou se stal občanskou sférou iniciovaný Výbor na obranu demokracie (KOD), do jehož aktivit se SLD nakonec pod vedením W. Czarzastého zapojil, stejně jako například strana Spolu nebo Zelení. S KOD spolupracují i nelevicové subjekty včetně Moderní (Nowoczesna).

Otázkou zůstává, zda se toto široce pojaté občansko-politické spojenectví realizované v řadě početných demonstrací napříč Polskem překlopí do politické spolupráce v některých z následujících voleb. Na tuto otázku bude případně odpovídat i SLD.

Překročení pětiprocentního volebního prahu se rovná patnácti až dvaceti mandátům v Sejmu. To je pro kdysi silnou vládní stranu samozřejmě málo, ale ještě méně je to ve srovnání s možným podílem hlasů sjednocené opozice. Sejm má 460 mandátů, takže vítězná koalice by měla aspirovat na více než 230 křesel.

Svým způsobem to bude dilema podobné tomu, jaké v roce 1990 řešili politici Československé sociální demokracie, tedy zda kandidovat v rámci Občanského fóra, nebo samostatně.

Tak jako tak zde ale stále zůstává problém, že liberálně-sociální nabídku SLD (ale ani strany Spolu) dnes v Polsku téměř nikdo nepotřebuje. Případná změna tohoto trendu bude záležet na schopnosti PiS realizovat jeho sociální program a také na schopnosti SLD, strany Spolu nebo Zelených potýkat se s řadou problémů, jež v tomto článku nebyly zmíněny – třeba s nedostatkem členů, a tedy i lidí na kandidátky, i aktivistů do volebních kampaní.

 

Publikace tohoto textu je součástí projektu ÚMV: „Podpora veřejné debaty o aktuálních tématech týkajících se Polské republiky“ a byla podpořena Česko-polským fórem.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.