Traumata, špioni a rozzlobený medvěd

22. září, 2015 RUBRIKA Téma


RusTelevizní medvídci Vojta, Kuba s Matějem oslavili již 15. narozeniny. Stejně dlouho vládne Putin. Na Večerníčka zapomeňte, na snímku je pravý ruský medvěd. Zdroj: Wikmedia Commons/Julie R

 

Vladimir Putin se stal ruským premiérem ve svých 46 letech. Po Jevgeniji Primakovovi a Sergeji Stěpašinovi šlo během osmnácti měsíců již o třetího šéfa vlády s kořeny v sovětské tajné službě. Nástupkyni KGB, Federální službu bezpečnosti (FSB), Putin před nástupem do čela vlády řídil. Když Boris Jelcin, potýkající se s alkoholismem a srdečními obtížemi, 31. prosince 1999 prostřednictvím televizní obrazovky emotivně oznámil překvapeným Rusům svou rezignaci a znovu doporučil jako svého nástupce Putina, začala další kapitola v životě postkomunistického Ruska. Kapitola, v níž minulost hraje zásadní roli pro budoucnost.

 

Sovětská KGB byla elitní institucí, o níž ambiciózní mladí muži z Putinovy generace často snili. Ovlivněni v dospívání slavným seriálem „Štít a meč“, pojednávajícím o ruském špionovi uvnitř nacistického abwehru, mnozí v KGB skutečně našli uplatnění. Zejména profesionálové z 1. Direktorátu, kde se Putin a jeho kolegové zabývali zahraniční politikou, „byli skutečnou sovětskou elitou s mnoha privilegii a vcelku imunní vůči veřejné kritice,“ popisuje Amy Knight, akademička, jež studiu ruských tajných služeb zasvětila kariéru.

 
Pád a vzestup příslušníků KGB

Pád Sovětského svazu otřásl ruskými tajnými službami od základů. Na 500 tisíc aktivních pracovníků KGB se ocitlo bez rozkazů a smyslu práce. Jejich zaměstnavatel zmizel. Když 9. listopadu 1989 padala Berlínská zeď, nedorazily žádné direktivy ani do drážďanské kanceláře KGB, kde byl na své první zahraniční misi podplukovník Vladimir Putin. „Moskva mlčela, cítil jsem se, jako by má země už neexistovala… a to bolelo,“ napsal v autobiografické knize „Pěrvoje lico“ (První osoba).

Stejnou nejistotu ohledně budoucnosti, nejen Ruska ale i své vlastní, cítila většina Putinových kolegů z KGB. Transformace Ruska přinesla změnu hodnot, postavení země i systému, v němž byli zvyklí operovat. Přesto byli příslušníci KGB na život v novém Rusku připraveni lépe než ostatní. Uměli cizí jazyky, chápali důležité ekonomické a politické souvislosti a měli širokou síť kontaktů. Mnozí z nich rychle našli uplatnění v divoce se formujícím kapitalismu Jelcinova Ruska. „Podnikatelé v násilí“, jak profesor Vadim Volkov označuje soukromé bezpečnostní agentury vedené bývalými špiony a poskytující ochranu rostoucím ruským firmám, postupně ustoupili skutečným byznysmenům z řad bývalé KGB. Šéf ropného gigantu Rosněft Igor Sečin, člen představenstva banky Rossia Mattias Warrig nebo Sergej Čemezov, kontrolující technologický koncern Rostec, jsou jen několika příklady z mnoha.
A pak jsou tu ti, kdo zůstali věrně sloužit novému ruskému státu. V první polovině 90. let vznikla namísto zrušené KGB celá síť výzvědných služeb. Vedle kontrarozvědky FSB a zahraniční rozvědky (SVR), nabyly na důležitosti armádní rozvědka (GRU) a Federální služba pro kontrolu narkotik (FSKN). Nové služby brzy vstřebaly velkou část ze 47 % propuštěných zaměstnanců zrušené KGB. Mnozí další pak dali přednost pozicím v rámci ministerstev nebo regionálních a městských správ.

Po profesionálech z KGB byla značná poptávka i mezi čerstvě demokratickými politiky. Starosta Petrohradu Anatolij Sobčak, známý prodemokratický aktivista a kritik sovětských tajných služeb, jich tak měl ve svém týmu na klíčových pozicích minimálně šest. Vedoucí Sobčakovy kanceláře Viktor Ivanov tehdy úkoloval Zástupce předsedy petrohradské městské správy Vladimira Putina. Po Sobčakově volební porážce v roce 1996 si oba muži role vyměnili. Putin udělal z Ivanova svého zástupce v FSB, a později si ho přivedl do prezidentské kanceláře.

 
Koho cituje Putin

Příslušníkům ruských tajných а bezpečnostních služeb se v Rusku stále říká „čekisté“, což odkazuje na tradici Všeruské mimořádné komise (Všerosijskoj črezvyčajnoj komisi), založené v roce 1917. Dnešním čekistům v ruské státní správě se připisují snahy o vytvoření nezávislého, centralizovaného a vojensky silného Ruska, kde státní orgány třímají rozhodující kontrolu.

Politický komentátor Adrian Karatnickyj vidí původ této ideologie „v hermetickém fungování tajných služeb, jimiž tito lidé prošli, a kde nabrali své formující zkušenosti. V jejich důsledku nadále zastávají konzervativní názory na zahraniční politiku.“ Mnozí čekisté věří v bájnou ruskou jedinečnost, vyzdvihují bohatou historii a duchovní morálku, nadřazenou západnímu materialismu, hodnotové vyprázdněnosti a dekadenci. „Opozice vůči Západu se pro mnohé čekisty změnila z nástroje v cíl samotný,“ tvrdí profesor Mark Galeotti.

Obava ze Západu má v Rusku dlouhou tradici, výmluvně shrnutou filozofem Ivanem Ilyjinem (1883-1954). „Západní země zkrátka nerozumí ruské identitě. Sjednocené Rusko touží rozdělit jako koště, z něhož vytrhají jednotlivé větvičky, až celé koště postupně zmizí.“ Ilyjinova díla jsou dnes povinnou četbou členů prezidentské kanceláře i regionálních guvernérů.

Pozorným čtenářem Ilyjinových spisů je také Vladimir Putin, který jeho díla s oblibou parafrázuje. „Představte si medvěda, hlídajícího svůj les. Když bude tiše sedět, možná ho nechají v klidu jíst jeho lesní ovoce a med, možná ho nechají na pokoji. Nenechají. Stále se budou pokoušet ho spoutat, vytrhnout mu zuby a uříznout drápy tak, aby medvěd nebyl schopen ničeho, a stalo se z něj vycpané zvíře. Chceme, aby náš medvěd byl jen vycpaninou?“ shrnul Putin postoje Ruska v pravidelném každoročním televizním vystoupení, kde odpovídal na dotazy občanů.

Aniž by hodnotili správnost ruské politiky, mnozí západní odborníci dávají logice Ilyjina, Putina a mnohých dalších za pravdu. V bestselleru legendárního sovětologa Roberta Legvolda popisuje americká historička Angela Stent, jak na historickém vrcholu své moci, mezi roky 1945 a 1989, bylo Rusko protipólem nepřátelského západního bloku v čele se Spojenými státy a Severoatlantickou aliancí. Na druhé straně, prozápadní a otevřené Rusko počátku 90. let mělo nejmenší rozlohu a vliv ve svých moderních dějinách.

Čekisté ve vedoucích rolích ruské zahraniční politiky dávají Stent za pravdu. Nikdy netajili svou touhou maximalizovat vliv Ruska na území států bývalého Sovětského svazu. Zahraničněpolitická koncepce Ruské federace označuje tato území jako „blízké zahraničí“ (bližnie zaruběže). „Časté zasahování vnějších sil do vnitřních záležitostí suverénních států s cílem změnit politiku těchto zemí tak, aby vyhovovala zájmům vměšovatelů, představuje dnes zásadní nebezpečí,“ řekl v lednu 2014 bývalý čekista Nikolaj Borudža, který je dnes generálním tajemníkem Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti sdružující sedm států bývalého SSSR.

 
Čekisté kolem ruského prezidenta

Mají ale čekisté dostatečnou sílu k prosazení svých názorů? Z celkem 92 formálně klíčových funkcí v zahraničně-politickém establishmentu Ruské federace je pouze devět pozic obsazeno bývalými příslušníky ruských tajných služeb. Na druhou stranu současná ruská zahraniční politika odráží jejich názory podstatně více. Proto je třeba hledat jiné důvody než masivní penetraci ruské státní správy bývalými špióny.

Jedno z vysvětlení lze nalézt v neproporčním vlivu bývalých příslušníků KGB v porovnání s jejich „civilními“ kolegy. Putinovi blízcí čekisté mají díky dlouholeté spolupráci a výsadnímu přístupu zásadní dopad na prezidentovo rozhodování. Těmito lidmi jsou například vedoucí prezidentské kanceláře Sergej Ivanov, který zná Putina i jeho rodinu už z dob petrohradských studií v 70. letech, nebo jeho již zmíněný jmenovec Viktor, který v současnosti vede Federální službu pro kontrolu narkotik. Dalšími vlivnými exčekisty jsou třeba sekretář Bezpečnostní rady Ruské federace Nikolaj Patrušev či současný šéf FSB Michail Bortnikov.

Existuje ovšem i další vysvětlení současné konfrontační ruské zahraniční politiky. Snahy o vybudování nezávislého Ruska, schopného prosazovat své zájmy v „bližněm zaruběže“, mají podporu napříč politickým spektrem – od vládních stran přes nacionalistickou a levicovou opozici až po osobnosti stojící vně systému. Ani prominentní opoziční politik a bloger Alexej Navalnyj by v případě, že by se stal prezidentem, Ukrajině Krym nevrátil. „Je [to] snad chleba s klobásou, aby se neustále vracel tam a zpět? Ukrajina má štěstí, že odešlo konzervativní, extrémně proruské obyvatelstvo, odmítající proevropskou politiku nové ukrajinské vlády,“ říká. Podobný názor zastává i dlouho vězněný bývalý oligarcha Michail Chodorkovskij, dnes jinak hlasitě vystupující proti Putinovu režimu.
Volání disidenta a Nobelovou cenou ověnčeného spisovatele Alexandra Solženicyna po znovuvybudování silného Ruska může odrážet dominantní náladu ruské společnosti. Je-li tomu skutečně tak, čekisté v Putinových zahraničněpolitických orgánech nejsou nekonformní a extrémní silou. Naopak, tvoří část středního proudu, věřícího – spolu se Solženicynem – „že Putin pomalu obnovil rozpadlou a nefunkční zemi s demoralizovaným obyvatelstvem a znovu lidem ukázal, co znamená být Rusem.“

 
Nikam nepatřící prezident

Při hledání kořenů dnešní ruské zahraniční politiky je třeba zvážit ještě třetí důležitý faktor; kde vlastně stojí sám Vladimir Putin a nakolik věrným čekistou je. Putin se během 90. let při cestě k moci v jemu ještě neznámé Moskvě několikrát opřel o podporu bývalých i tehdejších pracovníků tajných služeb. Podle své bývalé ženy Ludmily ale v roce 1998 po jmenování šéfem FSB neskákal radostí. „Všechny tajnosti a omezení okolo této práce mi nechyběly,“ komentoval věc samotný Putin.

Mnozí Putinovu pozici po jeho nástupu do funkce prezidenta přirovnávali k roli arbitra, stojícího nad četnými zájmovými skupinami v ruské společnosti a politice. Oligarchové Jelcinova Ruska, podnikatelé s nesmírným majetkem a politickým vlivem, brzy dostali od Putina jasný signál. „Miliardáři už nebudou mít na rozhodování Kremlu žádný vliv,“ shrnul nový prezident v červenci 2000 schůzku s předními oligarchy. Brzy to poznali nejen Boris Berezovskij a Vladimír Gusinskij, kteří Rusko raději opustili. V květnu 2005 byl uvězněn Michail Chodorkovskij, z jehož firmy Jukos vznikl státem vlastněný Rosněft, dnes největší ruská ropná firma, těžící čtvrtinu ruské produkce ropy. Předsedou správní rady Jukosu se v roce 2012 stal exčekista Igor Sečin. Bývalý vicepremiér a v letech 2000-2008 člen prezidentské kanceláře je jedním „z kremelských tvrďáků“, píše Luke Harding z britského liberálního Guardianu. Po návratu z mise KGB v Mozambiku – probíhající v době, kdy manželé Putinovi obývali nevelký byt na relativně tuctovém drážďanském sídlišti – se oba muži setkali v kanceláři petrohradského starosty Sobčaka, kde byl Sečin jmenován Putinovým zástupcem. Práce pod Putinem se Sečinovi brzy zalíbila a bez váhání tak kývl na nabídku stát se jeho místopředsedou vlády mezi roky 2008 a 2012, v době Putinovy prezidentské přestávky.

Příklad Igora Sečina ilustruje Putinovu ochotu svěřit bývalým kolegům z tajných služeb ekonomicky výhodné posty, kde se mohou postarat o své vlastní zisky, a přitom zůstat loajální státu a Putinovi (oproti oligarchům 90. let). V politice, zejména té zahraniční, se ale Putin závislosti na konkrétní mocenské skupině vyhýbá.

 
Osobnost Putina jako důležitý faktor

Putinova zkušenost operativce tajných služeb se nezdá být určující pro jeho politické rozhodování. Ačkoliv věří mnohým bývalým kolegům a jejich rady jsou často klíčové. Putin není jen prvním mezi rovnými. Stojí spíše nad systémem, kde může využívat svého vlivu k rozhodování sporů mezi jednotlivými zájmovými skupinami.

Důležitou roli hraje i Putinova osobní filozofie, která se opírá o schopnost odolávat tlaku okolí a stát si na svém. Po patnácti letech jeho vlády jsou tyto principy patrné i v ruské zahraniční politice. „Jeden muž totiž může někdy dokázat více než celá armáda,“ věří Putin, snažící se přetavit svou domnělou vnitřní sílu a odhodlání v sílu a odhodlání ruského národa. Vladimir Putin je přesvědčen, že díky práci malé skupiny silných a odhodlaných jednotlivců, podporované napříč politickým a společenským spektrem, lze dosáhnout nezávislé zahraniční politiky vedené ruskými národními zájmy.

Někdy poháněné touhou hájit tyto zájmy, jindy pouhým uspokojením z opozice vůči Západu, Putinovo Rusko si nechce nechat vnucovat pravidla mezinárodní hry. V již zmíněné knize „Pěrvoje lico“ Vladimir Putin hořce vzpomíná, jak ho v době studentských let jeho přátelé, rodiče i učitelé denně tlačili k nástupu na technickou univerzitu. Ten tlak „jen zvýšil mou touhu jít studovat práva,“ píše vítězoslavně Putin. O několik let později, v roce 1975, na Právnické fakultě Petrohradské univerzity mladého Putina rekrutovala KGB.

„Ohlédneme-li se za všemi našimi úspěchy, může se dostavit jisté uspokojení,“ říká Putin v celovečerním televizním dokumentu „Prezident“, který měl letos v dubnu premiéru na kanálu Rossija 1. „Lidé znovu chtějí žít v Rusku, vychovávat zde děti. Mohou být na Rusko hrdí,“ tvrdí. Pod taktovkou režiséra Vladimíra Solovjeva se potom rozeznívá vlastenecká hudba, doplňující Putinova téměř mystická závěrečná slova o osudu a národu, „které svěřily do rukou jemu a jeho kolegům úkol pracovat pro blaho země.“ Mimo kamery plyne ruský život dál, bez ohledu na hrátky osudu, pro něhož se výběr ruských vůdců stal oblíbeným koníčkem. Koníčkem, v němž se mu historicky příliš nedařilo.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.