Tři mušketýři po 400 letech aneb Zločin a trest

18. února, 2013 RUBRIKA Střední Evropa


Úpadek ODS: Za co může Topolánek?

Události  posledních  měsíců  naznačují,  že  tuzemské pravicové  strany  nečeká  sluncem  zalitá  budoucnost. Oslabená a rozklížená ODS si jen tak tak neshodila vlastní vládu,  což  by  se  stalo  již  podruhé  v  rozmezí necelých čtyř let! Občanští demokraté zoufale hledají, kde se stala chyba. Jedni se zaklínají opuštěním pravicových hodnot a volají po „staré dobré“ ODS. V tu chvíli se člověk děsí, že  někdo  z  nostalgiků  oživí  „odéésácké  myšlenkové schéma“, o kterém kdysi mluvil otec – zakladatel. Toto schéma by asi šlo nejlépe shrnout do hesla „Václav Klaus a ODS jsou jedním tělem, jednou duší“.

Jiní straníci přičítají vinu za pozvolný pád volebních preferencí  fenoménu  „kmotrovství“.  Na  tom  je samozřejmě hodně pravdy. Strana zde platí daň za dřívější úspěchy  v  obecních  a  krajských  volbách,  díky  čemuž se  na  ni  postupně  přilepily  různé  pochybné  existence pohybující se na hranici podnikatelského podsvětí. O tzv. kmotrech se začalo v ODS veřejně mluvit v roce 2008, kdy tuto kartu vytáhl slábnoucí Mirek Topolánek. Tomu bývají v  této souvislosti  vytýkány  dvě  věci. Jednak  že spojil kmotrovství výslovně s ODS, ačkoli stejné typy lze nalézt i v jiných stranách, a jednak že s různými kmotry sám chodil na led. Za největší Topolánkovou politickou chybou  však  považuji  něco  zcela  jiného,  a  sice  jeho postup po sněmovních volbách v roce 2006.

Léto 2006: Rekord k ničemu

Připomeňme  si  tehdejší  situaci.  Po  vyhecované volební  kampani  vítězí  ODS  s  rekordním  výsledkem 35  %.  Navzdory  tomu  není  schopná  sestavit  společně  s lidovci a zelenými většinovou vládu, ovšem stejně je na tom levicový blok sociálních demokratů a komunistů. Oba tábory mají po sto poslancích. Tehdy začal příběh  o přátelství a zradě, který se všem zúčastněným vymstil. Tři  mušketýři  –  Mirek  Topolánek,  Miroslav  Kalousek a  Martin  Bursík  –  si  přísahají  věrnost.  Hodlají  spolu sestavit  vládu  –  navzdory  vyhrožování  předsedy ČSSD Paroubka, že bez levicového tábora „si ani ruce neumyjí“.

Během  několikaměsíčního  přetahování  není v  mušketýrských  silách  dohodnout  se  s  neústupným Paroubkem na případné toleranci středopravicové vlády. Také šéf sociální demokracie se totiž chce pokusit o sestavení  vlády,  přičemž  mluví  o  případné  podpoře „konstruktivních poslanců“ ze středopravého tábora. Jiřímu Paroubkovi se nakonec jednotu občanských demokratů,  lidovců  a  zelených  podařilo  rozložit. Zde  nastává  osudová  chyba  středopravého  bloku s  Topolánkem  v  čele,  jenž  měl  mít  odvahu  rychle směřovat  k  předčasným  volbám,  které  by  s  největší pravděpodobností  vyhrál.  Paroubek  se  u  normálně smýšlejících  lidí  dost  znemožnil  svým  výhružným
povolebním  projevem. Navíc  působil  jako  žába na  prameni,  která  bortí  každou  snahu  o  dohodu.

K předčasným volbám tehdy vedla cesta pouze přes tři neúspěšné pokusy o sestavení vlády. Topolánek a spol. měli po této cestě kráčet i za cenu toho, že jeden pokus bude  Paroubkův.  I  kdyby  náhodou  uspěl,  bylo  by  to zřejmě jen za cenu přetahování poslanců, což by jeho nepopularitu u značné části veřejnosti jen prohloubilo. Navíc vláda založená na přeběhlících nebývá zpravidla moc stabilní a každou chvíli jí hrozí pád.

Podražme se navzájem

Místo  rizika  předčasných  voleb  se  po  premiérském postu  mocně  toužící  Topolánek  pokusil  vyjednat  s  Paroubkem  jakousi  opoziční  smlouvu  číslo  dvě.  De facto  tak  hodil  předsedy  KDU-ČSL  a  Strany  zelených Kalouska  a  Bursíka  přes  palubu.  Jenže  Paroubek hrál  dvojí  hru  a  za  Topolánkovými  zády  domluvil menšinovou  vládu  s  lidovci  podporovanou  komunisty. Zaskočil  tak  nejen  občanské  demokraty  ale  i  členskou základnu  KDU-ČSL,  která  se  obrátila  proti  Miroslavu Kalouskovi  a  dohodu  se  sociálními  demokraty  smetla se stolu. Kalousek vypadal na politicky mrtvého muže  a stáhl se do ústraní. Dodnes mu tento srpnový kotrmelec ubírá  na  politické  důvěryhodnosti.  Později  svůj  krok nepřesvědčivě vysvětloval jako taktický manévr, kterým se snažil rozbít vznikající spojenectví občanských a sociálních demokratů. Málokdo mu to uvěřil. Na konci léta 2006 tedy pokračoval politický pat.
Řešením  nebyla  ani  menšinová  vláda  ODS,  která na  podzim  dle  očekávání  nezískala  v  Poslanecké sněmovně  důvěru.  Následoval  pokus  sestavit  vládu za účasti všech demokratických stran, který ve finále paradoxně  shodili  občanští  demokraté  kolem  Pavla Béma a Petra Bendla, kteří byli považováni za zastánce spolupráce s ČSSD. Vše spělo k hořkosladkému finále, kdy  vládu  přece  jen  sestavily  ODS,  KDU  a  Strana zelených za pomoci dvou přeběhlíků z ČSSD. Takto podivně  zajištěná  sněmovní  většina  jen  těžko  mohla získávat plusové body u veřejnosti.

Tři mušketýři se setkali ve vládě, byť degradovaný Miroslav Kalousek už jen jako řadový člen KDU-ČSL. V čele strany ho
totiž vystřídal někdejší vsetínský starosta Jiří Čunek, jenž  si  udělal  jméno  na  populistických  řešeních romské  problematiky.  Co  se  snahy  o  reformy  týče, patřila Topolánkova vláda k nejlepším polistopadovým vládám. Jenže zašla na to, čím zacházela. Padla poté, co se proti ní postavili čtyři její poslanci. Patřila mezi ně i Olga Zubová ze Strany zelených, s níž pak nějaký čas koketovala Paroubkova ČSSD.

Co by kdyby…  Zrození Fischera a Čunka

Rok pak vládl úřednický kabinet Jana Fischera. Mezitím předsednické křeslo ve své straně ztratil jak Martin Bursík, tak Mirek Topolánek. Druhý dech naopak chytil Miroslav Kalousek  založivší  TOP  09,  s  níž  v  roce  2010  pronikl do parlamentu a v jejím dresu se vrátil na post ministra financí. Z trojice spřátelených předsedů se tak ve vysoké politice  udržel  pouze  on,  byť  se  dodnes  úplně  nezbavil onoho zrádcovského cejchu ze srpna 2006. Co  z  celého  příběhu  plyne?  Nedostatek  politické odvahy  se  každému  nakonec  vymstí.  Kdyby  trio politických  přátel  v  roce  2006  vytrvalo  pohromadě  a nebálo se předčasných voleb, nejpozději v roce 2007 by se značnou pravděpodobností sestavilo vládu s pohodlnou většinou  ve  sněmovně.  Středopravicová  vláda  by  tak měla dost sil provést reformy v oblastech zdravotnictví, penzijního  systému,  prosadila  by  i  církevní  restituce. Dokončila  by  evropské  předsednictví  v  roce  2009, na  kterém  se  dalo  nadělat  spoustu  politických  bodů. Vzpomeňme, jak úspěšně si Topolánkova vláda během
onoho  předsednictví  počínala,  než  ji  v  jeho  polovině nesmyslně  shodilo  nesourodé  spojenectví  Paroubek  –
Zubová  (rozuměj  Jaromír  Soukup)  –  Tlustý  (rozuměj Václav Klaus).

Pokud  by  se  tři  mušketýři  nenechali  v  létě  2006 rozklížit Jiřím Paroubkem, těžko by se do čela lidovců  a potažmo do vlády dostal Jiří Čunek obtížený podezřením z korupce. Leckteré špičky české justice by dnes měly klidnější spaní. Vzpomeňme, kolik cenného politického kapitálu  do  obhajoby  Čunka  nedobrovolně  investoval Topolánek a to jen kvůli obavě, že by po vynucené demisi svého předsedy lidovci položili vládu.Kromě  Čunka  by  se  nezrodil  ani  fenomén  Jana  Fischera  deroucího  se  na  Pražský  hrad. Vždyť  Fischer se  v  čele  úřednické  vlády  ocitl  víceméně  náhodou.
Před  nečekaným  pádem  Topolánkova  kabinetu  o  šéfovi  statistického  úřadu  nikdo  neuvažoval  jako  o  politikovi.

Dnes  si  Jan  Fischer  hraje na  státníka,  s  nímž  si  jen  tak  z  fleku  sedá  za  stůl  Henry  Kissinger. Aby  odvedl  pozornost  od  svého předlistopadového  členství  v  KSČ, účelově ze sebe dělá oběť Topolánkova  antisemitismu.  Přitom  Mirek Topolánek se v rozhovoru pro časopis Lui jen nešťastně vyjádřil, když chtěl říct pravý opak toho, co mu pak bylo vyčítáno. Mediální válec se však již rozjel a expremiér neměl žádnou šanci,  těsně  před  volbami  2010  byl
odstraněn i z čela ODS.

Topolánkův politický odkaz

Předcházející  věty  nemají  být obhajobou  Mirka  Topolánka. Ten  dnes  útočí  jako  raněné  zvíře na  kdekoho,  na  světlo  se  navíc dostávají  různé  korupční  kauzy z  doby  jeho  vládnutí.  Přesto  není spravedlivé,  když  je  Topolánek
líčen  výhradně  coby  korupčník  a hulvát. Kromě toho, že měl zdravé politické instinkty, mezi něž patřila snaha  vymanit  ODS  z  Klausova sevření,  přispěl  i  k  překlenutí propasti  mezi  středopravicovými stranami.  Nebál  se  spolupracovat s  příznivci  Václava  Havla,  což by  bylo  za  předsednictví  Václava Klause v letech po tzv. Sarajevském
atentátu  nepředstavitelné.  Měl střízlivé  názory  na  EU,  když nepodléhal  ani  huráevropanství ani  lacinému  euroskepticismu. Snažil se dělat reformy a snižovat rozpočtový deficit. V  novinovém  rozhovoru  na počátku  roku  2007  podotkl,  že na  rozdíl  od  Václava  Klause  a  Jana  Zahradila  netrpí  národně obrozeneckou  obsesí,  podle  níž
jsou  největšími  nepřáteli  Němec, šlechtic,  kněz  a  emigrant.  Zkrátka Mirek  Topolánek  dokázal  mluvit i  jednat  velice  rozumně.

Neměli bychom si tedy u něho pamatovat jen tu odvrácenou tvář, kterou nám dnes často  s  hrdostí  nastavuje.  Napadne
ho  někdy,  že  kdyby  v  létě  2006 zariskoval, mohla se jeho politická kariéra  vyvíjet  poněkud  jinak?  Za tehdejší  postup  ODS  samozřejmě nemohl  pouze  on,  neboť  nebyl diktátorem.  Situaci  ve  straně  mu mimo jiné komplikovali různí věrní prezidenta  Václava  Klause,  kteří  v duchu na veřejnosti nevysloveného přání  svého  guru  prosazovali
spolupráci  s  ČSSD,  tedy  jakési navázání na opoziční smlouvu.

Mimochodem, ODS v roce 2006 na  svůj  opozičněsmluvní  hřích doplatila.  Kdyby  totiž  společně  s  ČSSD  účelově  neměnila  volební zákonodárství,  volilo  by  se  v  roce 2006  podle  stejného  zákona  jako  v roce 1998. Trojkoalice ODS, KDU a SZ by pak rázem měla ve sněmovně většinu. Příběh o třech mušketýrech by se odvíjel jinak a ODS by nemusela
přemýšlet o „Zločinu a trestu“.

Tomáš Fošum

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.