Uherské dilema: s Rakouskem, či bez něj?

30. listopadu, 2014 RUBRIKA Historie


Kossuth

V květnu 1867 existuje Rakousko-Uhersko již tři měsíce jako federace. Lajos Kossuth, věčný revolucionář, sedí za stolem své pařížské pracovny a píše otevřený dopis Ferenci Deákovi, muži, jenž prosadil rakousko-uherské vyrovnání. Dopis, dnes znám jako Kassandřin (podle slavné jasnovidky z antických mýtů), předpovídal zánik Uher. Lajos Kossuth totiž jako jeden z mála viděl ve spojení s Rakouskem jistou cestu do záhuby.

Tímto dopisem se symbolicky završily názorové střety mezi Kossuthem a Deákem, které trvaly od porážky revoluce v roce 1848 přes Bachovský absolutismus až po rakousko-uherské vyrovnání. Střety dvou odlišných temperamentů, osobností, které v podstatě usilovaly o to samé – o to nejlepší pro svou vlast.

Revoluce 1848 a její porážka

Revoluční vlna roku 1848 zasáhla i Uhry. Díky ní vznikla první samostatná maďarská vláda, Ferenc Deák se stal ministrem spravedlnosti a Lajos Kossuth ministrem financí. Tzv. Bátthyányiho vláda trvala pouhý půlrok. Kamenem úrazu se stala špatně vedená národnostní politika, když Maďaři přehlíželi tužby ostatních uherských národů, čehož využili Chorvaté, kteří se spojili s habsburskou monarchií a vojensky pomohli zasáhnout proti maďarskému vojsku. Po pádu vlády se Deák rozhodl odejít do ústraní, kdežto Kossuth se snažil všemožně zvrátit nastalou situaci. Bouřlivé události nadcházejících měsíců vyústily v dubnu roku 1849 ve vyhlášení samostatnosti Uherska a k detronizaci Habsburků. Do čela nového státního útvaru byl jmenován Lajos Kossuth, kterému se vznikem samostatných Uher nakrátko splnil sen – správa vládních záležitostí byla konečně v maďarských rukou.

Maďarská revoluce a sen o samostatnosti byl definitivně poražen bitvou u Világose v srpnu 1849 (odtud pochází rčení: „To bude doma világoš“; maďarská vojska totiž v této bitvě dostala pořádně na frak). Nebýt pomoci
ze strany ruského cara, Habsburkové by asi maďarské povstalce porazit nedokázali. S vědomím své vlastní slabosti zvolili Habsburkové nepřiměřeně brutální odvetu a na patnáct let zavládl v Uhrách „Bachův neoabsolutismus“. Symbolem krutých represí se stal baron Julius Haynau, zvaný též jako „hyena z Brescie“, který mimo jiné prohlásil, „že chce Maďarům nahnat strach z revolucí na sto let dopředu.“ Kossuth musel uprchnout ze země do emigrace, ze které se už nikdy nevrátil zpátky, o dění ve vlasti se však nikdy nepřestal zajímat. Deák měl jako jeden z mála štěstí a vyhnul se perzekucím z rakouské strany.

Deák vs. Kossuth

Po porážce revoluce se politická mapa Uher zjednodušeně řečeno rozdělila na dva tábory, jeden byl tvořen tzv. „osmačtyřicátníky“, jejichž hlavním představitelem byl Ferenc Deák. Druhým táborem byli „devětačtyřicátníci“ v čele s Lajosem Kossuthem, který – ač v emigraci – měl stále důležitý vliv na formování politických názorů v zemi. Oba politické směry se odkazovaly k událostem z let 1848/49, proto ten trošku únavný historický úvod výše. „Osmačtyřicátníci“ chtěli neoabsolutistickou vládu padesátých let změnit ve stav z roku 1848, ve kterém Uhersko disponovalo vlastní vládou, chtěli samostatnost, ale v rámci habsburské monarchie. Naproti tomu „devětačtyřicátníci“ se vztahovali k vyhlášení úplné samostatnosti a k odtržení od Rakouska z let 1849.

Zde je důležité zmínit osobu německého filosofa Johanna Herdera, který se mimo jiné zabýval též otázkou národů. Maďarskému národu předpovídal neslavnou budoucnost – zánik ve slovanském a německém moři. Této předpovědi se Maďaři snažili vyhnout, seč mohli, a hledali ochranu, která by mohla zvrátit předpovězený osud. Skupina kolem Deáka viděla budoucnost pouze v rámci habsburské monarchie, Kossuthova skupina naopak nevěřila v sílu Habsburků, vždyť potlačení revoluce bylo možné až s pomocí ostatních velmocí, řešením pro ni byla co největší možná nezávislost. Rozdíly mezi Deákem a Kossuthem panovaly i v otázce národnostních menšin. Deák vinil nemaďarské národy, že velkou měrou napomohly porážce revoluce. Kossuth viděl v usmíření s menšinami budoucnost: Maďaři by společně s nimi mohli vytvořit konfederaci podunajských států, která by dokázala čelit sousedním velmocem, především pak rakouskému tlaku.

Konflikty i po vyrovnání

Těžko nyní soudit, která z obou zmíněných koncepcí měla v Uhrách větší podporu. Jedno je však jisté: Deákův záměr se splnil v podobě rakousko-uherského vyrovnání v zimě roku 1867. Kossuth byl zdánlivě poražen.

Cesta k vyrovnání byla připravena zdrcující porážkou, kterou Prusko uštědřilo rakouské monarchii ve válce o ovládnutí Německého spolku. Rakousko se kvůli tomu ocitlo na pokraji své existence, když se ukázalo, že je drženo pohromadě pouze habsburskou dynastií. Podle Kossutha Uhersko spojením s Habsburky ztratilo nejlepší příležitost, jak se osamostatnit. A v již zmíněném „Kassandřině dopisu“ adresovaném Deákovi předpověděl zánik velkých Uher společně se zánikem habsburské monarchie. Deák argumentoval tím, že není jisté, kdy k rozpadu Rakouska dojde, proto je nejlepším řešením pro maďarské sebeurčení dualismus.

Vyrovnání Uhersku přineslo vlastní parlament, který byl zastřešen osobou císaře. Společnými ministerstvy pro rakouskou a uherskou část se stala ministerstva financí, zahraničí a obrany. Právě posledně jmenované bylo příčinou častých konfliktů, neboť úředním jazykem byla němčina a vysocí důstojníci pocházeli povětšinou z rakouské části říše. Uherská veřejnost měla stále ještě v živé paměti porážku revoluce a následné kruté represálie, proto německý charakter společné armády nesnášela dobře.

Následovníci

Když Ferenc Deák dovedl svůj lid podle něj k nejlepšímu možnému řešení, odešel do ústraní a k politickým záležitostem se vyjadřoval málokdy. Nápodobně se odmlčel i Lajos Kossuth. Pro své málo četné následovníky i tak ovšem zůstával silnou duševní oporou – v rámci politického systému vznikla strana „krajní levice“, která navazovala na Kossuthovy postoje. Odpůrci rakousko-uherského vyrovnání však pomalu své sny o samostatnosti vyměnili za místa ve vládě a zaměřili se na vylepšování stávajícího stavu. Deákovy ideje se staly inspirací konzervativněji smýšlejícím politikům. Ti z vyrovnání dokázali čerpat všechny možné výhody.

Přelom 19. a 20. století byl v Uhrách velice bouřlivý. Na politické úrovni se pomalu začínala probouzet protihabsburská opozice, jež chtěla zásadní změny v nastaveném systému. Před první světovou válku byly vzájemné vztahy obou částí říše velice zapeklité. Nevraživost a zároveň potřebná spolupráce, aby říše správně fungovala a zabránilo se jejímu rozpadu, zapouzdřila neuspokojující stav v podobě, kterou měl v prvních letech vyrovnání. V podstatě se všichni báli věcmi pohnout.

Hlavním představitelem této politiky a jakýmsi následovníkem Ference Deáka byl od roku 1903 maďarský premiér István Tisza. Jako jeden z mála si uvědomoval sílící napětí, které vzniklo mezi maďarským národem a nemaďarskými etniky v Uhrách. Uvědomoval si též velké sociální problémy napříč všemi vrstvami obyvatel, ale nemínil věci řešit, spíše se snažil o zachování statutu quo. A v dualismu viděl, stejně jako Deák, jedinou záchranu historických Uher.

Přes sílící politické a sociální napětí je období od vyrovnání v roce 1867 do začátku první světové války označováno – i v soudobé maďarské historiografii – jako „šťastné mírové časy.“ Začátek století byl totiž plný změn i v jiných oblastech. Kultura rozkvétala, vznikaly kavárny, které se staly důležitým místem setkávání intelektuálů, biografy začaly růst jak houby po dešti, noviny a časopisy začaly vycházet v nevídaném nákladu a velká přestavba Budapešti jí vtiskla podobu, jakou se honosí doteď.

Kdo se však nenechal ukolébat přeludem uherské velikosti, byla řada intelektuálů, kteří se formovali v okruhu Oszkara Jásziho, významného sociologa a zakladatele vědecko-společenského časopisu Huszadik század (Dvacáté století). Snad nejvýznamnějším z nich se stal básník a novinář Endre Ady, jenž si jakožto velice vnímavý člověk uvědomoval nadcházející válečný konflikt. Istvána Tiszu považoval za člověka, který žene Uhersko do záhuby (paradoxem je, že Ady a Tisza byli rodinně spřízněni. Adyho tchán byl příbuzný Istvána Tiszy). Ady ve svých novinových článcích kritizoval Rakousko-Uherskou monarchii dosti nevybíravým způsobem, Habsburky označoval za „dvouhlavou saň“ – jedna hlava patřila císaři a druhá bigotní katolické církvi. Bral si na paškál i Istvána Tiszu, podle něj to byl „pomatený muž z Gesztu“ (Tiszovo venkovské sídlo).

Dalo by se jistě nalézt spoustu paralel mezi vztahy Kossuth-Deák a Ady-Tisza, nejviditelnější je podobně rozdílný postoj k pevnému spojení s Habsburky, k národnostní politice a na jedné straně jasnozřivost, na druhé pak neochota vidět špatný konec. Ady i Kossuth, ač si to zajisté ani jeden z nich nepřál, předpověděli konec velkých Uher.

Z mocnosti malým středoevropským státem

Propuknutí první světové války vyvolalo v Uhrách, jako všude jinde, masovou vlnu vlasteneckého nadšení. Monarchie doufala, že rychlou porážkou Srbska válka skončí dřív, než opadá listí ze stromů. Válka ovšem trvala dlouhé čtyři roky. Především Uhersko si nechtělo do posledních dnů války připustit porážku, teprve v říjnu 1918 István Tisza řekl: „Prohráli jsme tuto válku.“

První světová válka nakonec dala za pravdu Kossuthovi a spol., velké Uhersko se po ní zmenšilo na malé Maďarsko. Dodnes je Trianonská smlouva vnímána jako největší křivda, jež se maďarskému národu mohla stát. V extrémních případech se stále můžeme setkat s voláním po návratu ztraceného území. Na některých autech lze spatřit nalepenou mapu bývalých Uher a Trianon je zde označován za mírový diktát. Jestli byla trianonská mírová dohoda příliš přísná, je téma na samostatný článek.

Alena Mikolášková

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.