Ukrajina: vliv nezávislých médií roste

27. května, 2016 RUBRIKA Téma


magnatiDva mediální magnáti - Petro Porošenko a Ihor Kolomojskij. Foto: Facebook

 

Ačkoliv většinu nejdůležitějších médií na Ukrajině tradičně ovládají místní oligarchové, vždy zde existovala určitá míra plurality, která se postupem času rozšiřovala. Pro rozvoj nezávislých médií bylo klíčové především období mezi roky 2005–2010. V současnosti tak na Ukrajině fungují i skutečně nezávislá média, která mají na rozdíl od sousedního Ruska reálný vliv.

 

K vytváření pluralitního prostředí svým způsobem přispívají i média vlastněná oligarchy. Ti sice velmi často médii manipulují, avšak vzhledem k tomu, že se zájmy různých oligarchů liší, je mnohdy odlišná i jejich interpretace událostí na Ukrajině. Obzvlášť patrná je tato situace po ukončení Revoluce důstojnosti (známé též jako Euromajdan) v únoru 2014 a následném vypuknutí konfliktu s Ruskem.

 
Televize v rukou oligarchů

V současnosti existují na Ukrajině čtyři nejdůležitější mediální skupiny, které provozují především televizní vysílání. To zůstává klíčovým médiem, z něhož čerpá informace nejvíce Ukrajinců. Inter Media Group, jíž patří dlouhou dobu nejsledovanější ukrajinský kanál Inter, ovládají oligarcha Dmytro Firtaš a bývalý šéf prezidentské administrace Viktora Janukovyče Serhij Lovočkin. Do roku 2013 ji pro změnu kontroloval tehdejší vicepremiér Valerij Choroškovskyj, který působil v politice již od 90. let a vypadl z ní až v roce 2014, kdy se nedostal do parlamentu.

Sledovanost kanálu Inter nicméně dlouhodobě klesá především na úkor konkurenční televize 1+1, která patří do skupiny 1+1 Media oligarchy Ihora Kolomojského. Ten si v první fázi války v Donbasu získal oblibu i díky „patriotické“ stylizaci a finanční podpoře dobrovolných jednotek válčících na východě Ukrajiny.

Posledními dvěma skupinami, jejichž televizní kanály již ale mají o něco nižší sledovanost, jsou Media Group Ukraine, kterou ovládá nejbohatší Ukrajinec Rinat Achmetov, a StarLightMedia zetě bývalého ukrajinského prezidenta Leonida Kučmy Viktora Pinčuka.

 
5. kanál – trochu jiná televize

V tomto výčtu nesmí chybět ještě jedna televizní stanice. Je jí 5. kanál, který vlastní současný ukrajinský prezident Petro Porošenko. Právě skutečnost, že se této televize nevzdal ani po zvolení prezidentem, byla předmětem silné kritiky. V tomto případě je ale nutné poznamenat, že 5. kanál měl vždy trochu jiný charakter a s výše uvedenými mediálními skupinami ovládanými ukrajinskými oligarchy ho lze srovnávat jen velmi těžko.

S myšlenkou na jeho vznik totiž přišli ukrajinští novináři a aktivisté, kteří na protest proti cenzuře zpravodajství odešli z jiných televizí. Mezi ně patří i v Česku dobře známý Jevhen Hlibovyckyj, který je mimo jiné pravidelným účastníkem konference Forum 2000. Po svém založení v roce 2003 se 5. kanál proslavil především zpravodajstvím z Oranžové revoluce. V období prezidentských voleb v roce 2004 byl totiž jedinou televizí dávající prostor i tehdejší opozici a její pracovníci tehdy dokonce na protest proti tlaku vládnoucích politiků zahájili hladovku. Díky způsobu informování o Oranžové revoluci se 5. kanál stal v té době třetí nejsledovanější televizí na Ukrajině po již zmíněných kanálech Inter a 1+1. Svůj status alternativy vůči oligarchy ovládaným médiím si přitom 5. kanál zachoval do značné míry dodnes a neustále se drží své „proevropské“ linie.

Kromě výše zmíněných televizí stojí za zmínku ještě stanice TVi, která fungovala v letech 2008–2015 a jež byla spolu s 5. kanálem jedinou alternativou vůči oligarchy ovládaným provládním televizím. TVi byla spojena především se jménem ruského podnikatele Konstantina Kagalovského, který byl jednou z klíčových postav v ropné společnosti Jukos Michajla Chodorkovského, kvůli čemuž musel emigrovat z Ruska. Ani tato televize však nebyla bezproblémová a její zpravodajství ne vždy splňovalo standardy novinářské práce. Navíc si TVi nikdy nezískala větší množství příznivců a na ukrajinské scéně zůstávala spíše marginální.

V rámci reforem probíhajících po pádu prezidenta Viktora Janukovyče v únoru 2014 došlo i na snahu oživit ukrajinská veřejnoprávní média. Ukrajinským aktivistům se sice podařilo protlačit parlamentem nový zákon, díky němuž došlo k rozsáhlým změnám v ukrajinské veřejnoprávní stanici UA: Peršyj, jež ale úrovní sledovanosti stále nemůže konkurovat televizím vlastněným oligarchy.

 
Tištěná celostátní média? Především týdeníky

O něco lepší situace je u tištěných médií, kde panuje výrazně větší diverzita. Vzhledem k velikosti Ukrajiny patří mezi celostátní periodika spíše týdeníky, zatímco deníky působí více regionálně. Část tištěných médií sice také ovládají ukrajinští oligarchové, ale rozhodně zde nedominují tak jako v případě televizních stanic. V současnosti jsou nejvýznamnějšími ukrajinskými deníky nezávislý lvovský Expres a Segodňa, jehož vlastníkem je nejbohatší Ukrajinec Rinat Achmetov. Tyto dva deníky se od sebe liší mimo jiné tím, že první z nich je ukrajinskojazyčný a druhý výhradně ruskojazyčný.

K nejoceňovanějším týdeníkům pak patří Dzerkalo tyžňa, jehož vliv nespočívá ani tak ve velkém nákladu, jako v cílové skupině. Vzhledem k vysokému standardu novinářské práce je tento týdeník populární mezi ukrajinskými elitami, díky čemuž si získal nemalý vliv. Kromě Rinata Achmetova se v tištěných médiích angažuje i Viktor Pinčuk, který kontroluje ruskojazyčný deník Fakty i Komentarii. Za zmínku stojí i výrazně prozápadně se profilující anglickojazyčné noviny Kyiv Post, které založil v roce 1995 Američan Jed Sunden.

 
Případ Gongadze

Pokusy o vytvoření nezávislého zpravodajství existovaly ještě před založením televizního 5. kanálu. Jednoznačně nejznámějším příkladem je tragický případ ukrajinského novináře gruzínského původu Heorhije Gongadze, který v dubnu 2000 spustil v současnosti nejvlivnější ukrajinský zpravodajský server Ukrajinska Pravda. Dne 16. září 2000 Gongadze zmizel a po dvou měsících bylo v lese 70 km od Kyjeva nalezeno jeho tělo bez hlavy. Tento případ dodnes budí velké vášně především kvůli tomu, že nikdy nebyl uspokojivě vyšetřen. Z podílu na vraždě byl obviněn i tehdejší prezident Leonid Kučma. Jeho nástupce Viktor Juščenko pak Gongadzemu posmrtně udělil nejvyšší ukrajinské vyznamenání – titul Hrdina Ukrajiny.

Od té doby se prostředí na Ukrajině sice výrazně změnilo, ale různé tlaky na nezávislé novináře se pravidelně objevovaly i později. Obzvlášť výrazně se to projevilo po roce 2010, tedy po zvolení Viktora Janukovyče prezidentem, kdy se po relativně klidném období vlády Viktora Juščenka opět začaly „utahovat šrouby“. To se odrazilo například v hodnocení organizace Freedom House, která od roku 2010 stabilně zhoršovala hodnocení svobody médií, přičemž vrchol nastal v roce 2014, kdy byla Ukrajina v tomto směru poprvé od roku 2004 označena za „nesvobodnou“.

 
Nezávislost on-line

Od dob Oranžové revoluce došlo na Ukrajině k zásadnímu rozvoji především internetového zpravodajství. Základním problémem ukrajinských médií zůstává nerovný přístup k finančním zdrojům. I z toho důvodu se dodnes nezávislé ukrajinské zpravodajství soustředí z velké části na internetu a jen částečně v tisku. Ačkoliv je Ukrajina prakticky ve všech ohledech vůči zbytku Evropy zaostalou zemí, přístup k internetu je zde velmi rozšířený (mnohem více než například v Rusku) a internet není žádným způsobem systematicky omezován, byť se v souvislosti s rusko-ukrajinským konfliktem objevily tendence k omezování obsahu podporujícího „proruské“ tendence.

Z těchto důvodů si ukrajinské internetové zpravodajství vybojovalo své místo na slunci, a ačkoliv stále nemůže konkurovat televizi, tak má na společnost poměrně velký vliv. Mezi známé zpravodajské servery patří kromě již zmíněné Ukrajinské Pravdy například Censor.net, Obozrevatel.ua, Livyj Bereh (Lb.ua), ale také regionální servery, jako jsou lvovský zaxid.net či doněcký OstroV (ostro.org). Své internetové zpravodajství mají pochopitelně i klasická periodika jako jsou například Hazeta po-ukrajinsky, Dzerkalo tyžňa, Expres, Novoje Vremja či anglickojazyčný Kyiv Post. Kromě toho stále působí i ukrajinské služby Radia Svobodná Evropa či BBC, takže pokud jde o zpravodajství na internetu, mají Ukrajinci skutečně velký výběr z mnoha různých zdrojů. Ostatně právě na internetu začaly v době Euromajdanu vysílat i dvě zcela nové internetové televize Hromadske.TV a Espreso TV, přičemž první z nich si díky angažmá známých ukrajinských novinářů a aktivistů (mimo jiné již zmíněný Jevhen Hlibovyckyj) rychle získala velký respekt.

Obecně tedy problémem ukrajinských médií zůstává jejich silné napojení na oligarchy a vrcholné politiky, nicméně tato situace je typická především pro televizní stanice. Jiná média v čele s těmi internetovými jsou na tom z tohoto hlediska výrazně lépe, přičemž právě podíl internetu neustále stoupá. Ačkoliv i v současnosti se na Ukrajině objevují tendence, které například Freedom House kritizuje, jako jsou zmíněné pokusy omezovat „proruské“ zpravodajství, nejhorší období mají ukrajinští novináři po pádu Viktora Janukovyče za sebou. Zatímco například v Rusku jsou nezávislá média zcela marginální a jsou tolerována pouze kvůli tomu, aby vytvářela zdání demokracie a plurality, na Ukrajině i přes veškeré problémy v tomto směru pluralita skutečně existuje. Vzhledem k tendencím na Ukrajině lze do budoucna spíše očekávat rozšiřování volného prostoru než jeho omezování.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.