Ukrajinská nová vlna

20. března, 2020 RUBRIKA Kultura


imageKYBuprKrymský Tatar Achtem Seitablajev (uprostřed) natočil úspěšný film Kyborgové. Foto: Facebook/Axtem Seitablaiev

 

Po roce 2014 se Ukrajina v mnohém zcela změnila. S větším či menším úspěchem provedla řadu reforem, které postupně transformují stát i tamní společnost. Jednou z mnoha oblastí, jež se zásadně proměnily, je kinematografie. Ta nyní i díky výrazně větší státní podpoře zažívá skutečnou renesanci.

 

Do roku 2013 ukrajinská kinematografie fakticky neexistovala. Počet vzniklých celovečerních filmů se ročně pohyboval pouze v jednotkách a v některých letech se do kin nedostal dokonce ani jeden domácí snímek. Často se navíc jednalo o dokumenty nebo díla pochybné kvality. Není proto divu, že jak kinům, tak televizi vévodily kromě západních produkcí filmy z Ruska. Je tedy malý zázrak, že nyní počet ukrajinských filmů uvedených do distribuce každý rok stabilně převyšuje třicítku a jen v letech 2014–2019 se jich v kinech promítalo 110. O rychlém rozvoji ukrajinské kinematografie ostatně svědčí i to, že v roce 2017 založila Ukrajinská filmová akademie cenu Zolota Dzyga (Zlatá káča), která už má za sebou první tři ročníky.

Některá díla mají úspěch i v zahraničí. V roce 2015 se v nominacích na Oscara v kategorii dokumentárních filmů objevil snímek režiséra Jevhena Afinejevského Zima v ohni, který mapoval protesty na kyjevském Majdanu. O dva roky později bodoval na Berlinale dokument Škola číslo 3 zobrazující všední život obyvatel válkou postiženého Donbasu. Film Donbas Serhije Loznycji se zase v roce 2018 ocitl ve výběru festivalu v Cannes a ve stejném roce byl tamtéž oceněn ukrajinsko-islandský film Žena na válečné stezce. O rok později vyhrál v Benátkách v sekci Horizonty film Atlantida Valentyna Vasjanovyče, který se odehrává po ukrajinském vítězství ve válce o Donbas v roce 2025. V Karlových Varech se pak loni představila v soutěžní sekci Na východ od Západu road movie Antonia Lukiče Mé tiché myšlenky.

Ukrajinští filmaři se nevyhýbají ani náročným výpravným produkcím. Filmového zpracování se tak dočkaly bitva u Krut (Kruty 1918), ve které se dobrovolníci z Kyjeva bránili před útokem Rudé armády, příběh jednoho z vůdců ukrajinského boje za nezávislost v letech 1917–1921 Symona Petljury (Tajný deník Symona Petljury), román slavného spisovatele Ivana Franka Zachar Berkut, který se odehrává v období mongolské invaze do Evropy, či život haličského knížete Danyla, krále Rusi a zakladatele města Lvov žijícího ve 13. století (Král Danylo). Letos se pak chystá do kin adaptace románu Felix Austria (pod názvem Oddaná) od haličské spisovatelky Sofije Andruchovyč, která vypráví příběh odehrávající se ve městě Stanislav (dnešní Ivano-Frankivsk) na počátku 20. století, nebo jeden z vůbec nejdražších filmů v historii Ukrajiny Dovbuš o haličském zbojníkovi z první poloviny 18. století.

 
Básník jako samuraj

Sympatické je i to, že se Ukrajinci pouštějí do vážných témat v poněkud odlehčenějším duchu. O tom svědčí čerstvý film Naše kočičky, který přináší do tématu války v Donbasu komediální prvky, či snímek o klasikovi ukrajinské literatury a doslova posvátné postavě národních dějin Tarasi Ševčenkovi, který je zobrazen jako japonský samuraj. Skvělou reklamu prvnímu z nich mimochodem udělal ruský nacionalista Vladimir Žirinovskij, který v reakci na filmový trailer v ruské státní televizi vykřikoval heslo „spálit všechny napalmem“ a vyslovil přání, aby přestaly existovat Kyjev a Lvov.

Svou roli v současném rozvoji ukrajinské kinematografie hraje hned několik faktorů. Po roce 2014 se země do značné míry odřízla od ruského trhu, který ji doslova vysával. Nejtalentovanější filmaři se totiž obvykle přesouvali do Moskvy a samotná Ukrajina sloužila Rusům jako místo, kde mohli levně produkovat filmy a seriály. Je také důležité, že ukrajinští tvůrci nyní dostávají subvence skrze státní agenturu pro podporu kinematografie, které se v posledních letech dramaticky zvýšily. Ty pomáhají nejen v samotné produkci, ale i propagaci a distribuci. Jen mezi roky 2014 a 2019 vzrostla podpora ukrajinských filmů ze  63 milionů hřiven na více než 500 milionů (cca 460 milionů korun).

Prostředky se navíc přidělují výrazně transparentněji než v minulosti. Už od roku 2012 se totiž jednotlivé projekty prezentují a hodnotí veřejně, přičemž celá soutěž je vždy k vidění živě na internetu (prezentace jsou též k vidění na portálu YouTube), což výrazně omezilo korupční potenciál. V neposlední řadě rozvoji prospívá hlad po domácí produkci, která dříve prakticky neexistovala. Nové filmy tak zaplňují díru na trhu a přinášejí Ukrajincům něco, co jim dříve chybělo.

Vznikající ukrajinský filmový trh je zajímavý i z hlediska toho, co se zde točí. Kromě výše zmíněných historických témat, adaptací klasické literatury a jiných žánrů vzniká celá řada děl, jež zajímavě reflektují aktuální i nedávné dění v zemi. V minulých letech se tak do kin dostalo minimálně šest celovečerních hraných filmů věnovaných válce v Donbasu včetně velmi úspěšných Kyborgů o dnes už legendárních obráncích letiště v Doněcku. Jen v letošním roce se navíc chystá premiéra dalších pěti snímků o válce či událostech na Krymu. I filmy tedy zpracovávají největší trauma současné Ukrajiny. Pomáhají vytvářet moderní národní martyrologii a posilují nové „mýty“. Nicméně stále platí, že k divácky nejúspěšnějším snímkům patří z velké části komedie.

 
Ve jménu vlasti

Ačkoliv se ukrajinská kinematografie rozvíjí nebývalým tempem, zdaleka ne vše pochopitelně funguje ideálně. I přes výrazné zlepšení zůstává problematický samotný způsob výběru projektů, které získávají státní příspěvek. Výše popsané veřejné prezentace jsou totiž až druhým kolem, ve kterém se definitivně přidělují prostředky. K němu se ale dostane jen polovina z přihlášených projektů, které prošly prvním kolem, kde už ale taková míra transparentnosti nefunguje. Po zveřejnění anonymizovaných hlasovacích karet se také často ukazuje, že rozhodujícím odborníkům chybějí kompetence, porušují pravidla hlasování, výrazně mění mezi oběma koly názor na jeden projekt a jejich hodnocení nepůsobí příliš logicky. Zároveň se stává, že někteří z hlasujících expertů jsou sami předkladateli projektů, čímž se celý výběr dále znevěrohodňuje.

V roce 2017 se navíc přistoupilo k tomu, že se celková částka na podporu filmů rozdělila na dvě části, přičemž jednu z nich nyní přiděluje ministerstvo kultury vlasteneckým snímkům. Kromě toho, že samozřejmě neexistuje žádné kritérium, podle kterého by bylo možné hodnotit vlastenecký charakter díla, dochází rozdělením prostředků k dalšímu znepřehlednění celého procesu. Naposledy pak vzbudila kontroverze změna na pozici ředitele státní agentury pro podporu kinematografie. Tu totiž od konce ledna řídí nová ředitelka Maryna Kuderčuk, jež nemá podle kritiků potřebnou kvalifikaci. Její jediná dřívější zkušenost s filmařinou spočívá v tom, že vedla jeden z městských biografů v Záporoží.

Mezi další často zmiňované problémy patří poměrně malá síť kin na Ukrajině a omezené možnosti distribuce domácí produkce, která z hlediska sledovanosti stále výrazně zaostává za západními filmy. Pro srovnání: v celém státě nyní funguje jen asi dvě stě kin, zatímco ve srovnatelně lidnatém Polsku dosahoval v roce 2018 jejich počet 497. Velmi těžké je také dostat ukrajinské filmy do distribuce v zahraničí, a proto se v současnosti mluví o tom, že by se Ukrajina měla připojit k evropskému programu Eurimages zřízenému Radou Evropy. Ten pomáhá ve financování filmů i jejich distribuci.

Ačkoliv řada problémů přetrvává, tak skutečně platí, že tamní kinematografie zažívá nejlepší období od vzniku nezávislé Ukrajiny. Všiml si toho ostatně i americký portál Politico, který píše o „kulturní renesanci připomínající bouřlivá šedesátá léta ve Spojených státech a západní Evropě“. O tom, že Ukrajina má co ukázat, svědčí i fakt, že se díky aktivitě jejího velvyslanectví v České republice na podzim 2019 v pražských kinech Atlas a Evald uskutečnil už třetí ročník přehlídky pod názvem Týden ukrajinského filmu. Během něj si čeští diváci mohli zajít na hned šest celovečerních snímků.

 

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.