Ústí nad Labem: město na soutoku protikladů

01. října, 2019 RUBRIKA Zraněná města


Usti_uprElegantní most Dr. Edvarda Beneše z roku 1936 se stal dějištěm tragického masakru ústeckých Němců dne 31. 7. 1945. V pozadí Mariánská skála. Foto: Martin Veselka

 

Z ochozu Erbenovy vyhlídky se otevírá velkolepý rozhled na malebně rozeklané České středohoří, táhlou hradbu Krušných hor a rozsáhlé jezero Milada, vzniklé na místě uhelného velkolomu, který pohltil celou řádku starobylých obcí s půvabnými, dnes již zapomenutými jmény. V hlubině pod námi se na obrovské ploše rozprostírá Ústí nad Labem. Jeho zástavba se šplhá od říční hladiny po sopečných stráních do neuvěřitelných výšek tak, že od mostu až k nejhořejším panelákům a chalupám musíme zdolat převýšení téměř tři sta metrů. Ústí je město, v němž se snoubí romantika, brutalita i sociálně vyloučené lokality. Město na soutoku Labe a Bíliny, nazývané také Bělá, která je dlouhá léta nejšpinavější řekou u nás, přestože její jméno kdysi odkazovalo k mimořádné, „běloskvoucí“ čistotě jejích vod. Město protikladů, paradoxů a bolestivé ztráty paměti, kterou se přes veškeré úsilí nedaří zacelit.

 

Poloha Ústí nad Labem v krajině je v rámci středoevropských velkých měst výjimečná. Monumentální přírodní scenérie byla po tisíciletí kulisou strategicky a dopravně velice významného území. Nedávné archeologické výzkumy přinesly senzační objev pravěkého kultovního místa ve tvaru kruhu s průměrem osmdesát metrů (!), které se v 5. tisíciletí před Kristem rozkládalo v prostoru dnešního Mírového náměstí. Středověké Ústí vyrostlo při hradišti, pozdějším hradu, který už v době románské musel být natolik komfortní, že mohl v roce 1186 hostit svatbu knížecí dcery Žofie s Albrechtem Míšeňským. Jeho účelem bylo střežit celnici při stezce do Saska a přilehlou osadu, ve 13. století přeformovanou v opevněné královské město se třemi kostely, špitálem a čtyřmi branami.

K jeho založení byli přizvání němečtí kolonisté, kteří zde celá staletí pokojně koexistovali s českým obyvatelstvem původních osad v podhradí, až někdy v 16. či 17. století početně převážili. Ústí dlouho nepatřilo k velkým sídlům, ještě před polovinou 19. století mělo asi jen 1500 obyvatel, kteří se živili řemesly, zemědělstvím, ale i pěstováním vinné révy. Zdejší Podskaler pocházející z vinic na dnes již odtěženém jižním úpatí Mariánské skály údajně platil za nejchutnější víno z našich zemí.

 
Romantika i exotika

Malebné městečko začalo pozvolna růst až ve čtyřicátých letech 19. století v souvislosti se stavbou železniční trati z Prahy do Drážďan, rozvojem těžby uhlí v oblasti Chabařovicka a Teplicka a čím dál překotnější industrializací bezprostředního okolí. Stále si však uchovávalo půvab romantického „malířského koutku“ (jak se dodnes nazývá jedna ulička na jihu města), kam začali z Čech, Saska i vzdálenějších míst přijíždět četní hosté. Podíl na tom bezpochyby měly nedaleké Teplice, lázně světového věhlasu, v té době mnohem známější než například Karlovy Vary.

Návštěvníci tu obdivovali především „Perlu Polabí“ či „Českou Loreley“, jak se přezdívalo hradu Střekov. Zamiloval si jej drážďanský malíř Adrian Ludwig Richter, jenž svým obrazem bárky ve vodách pod strmou stěnou hradní skály založil popularitu místa. Romantické tradice ve svých okouzlujících dílech ctili i místní výtvarníci Ernst Gustav Doerell a později Rudolf Popper. A námět Střekova s ústupem romantismu rozhodně nevyčpěl, naopak stal se nadlouho základním symbolem Ústí vyskytujícím se v mnoha překvapivých podobách a kontextech, jak ostatně dokládá aktuální (do 12. 1. 2020) skvělá výstava v ústeckém muzeu.

Nejznámějším obdivovatelem Střekova byl ovšem Richard Wagner, který při hledání inspirace ponechal manželku v teplických lázních a ubytoval se na několik dní přímo na hradě. Ten jej podnítil nejen ke komponování opery Tannhäuser, nýbrž i k tomu, aby se zabalen do prostěradla procházel za nocí po hradním cimbuří jako strašidlo, jež mu prý ve zřícenině tolik chybělo. Ke Střekovu však patří i literáti: legendární francouzská prozaička a skandalistka George Sandová hrad sice nikdy nenavštívila, přesto se objevil v jedné z jejích „husitských“ knih, v níž jej ovšem umístila na Šumavu…

V Brné, letovisku na jižním úpatí Střekova, pak v penzionu Srdíčko pobýval autor Vinnetoua Karl May, jenž působil v Ústí jako redaktor časopisu Šachty a hutě. Napsal zde objemný román Vánoce. Do svých próz prý s oblibou „obsazoval“ reálné postavy ze svého okolí, přičemž rozeklaná krajina Divokého západu v jeho dílech údajně nese stopy inspirace skalisky zdejší Průčelské rokle.

Ústecká exotika – tedy směs romantiky, exkluzivity, bizarnosti a nečekanosti – tím ovšem zdaleka nekončí. Z Ústí například pocházel „javánský“ tanečník Yoga Taro, jak znělo uměleckého jméno Ernsta Neuschula, jinak též úspěšného malíře a portrétisty, jenž maloval Tomáše G. Masaryka, Edvarda Beneše i Josifa Stalina. Zajížděla sem, než u místních henleinovců upadla v nemilost, světově proslulá herečka Marlene Dietrichová, jejíž manžel, producent Rudi Sieber, byl místním rodákem.

V Ústí se narodil i Heinz Edelmann, hlavní výtvarník slavného a ceněného filmu Žlutá ponorka o kapele Beatles, ale také Frank Planer, kameraman legendárních oscarových snímků Snídaně u Tiffanyho či Prázdniny v Římě. Žil zde přírodymilovný podnikatel Heinrich Lumpe, jenž evropské politiky – mimo jiné Benita Mussoliniho – přesvědčoval o nutnosti ochrany ptáků. Vášeň pro ptactvo u něj vyústila v založení rozsáhlého a populárního ptačího parku, později přetvořeného v zoologickou zahradu.

Fungovala zde nejproslulejší továrna na zahradní trpaslíky (Johann Maresch), které podle dobového katalogu nabízela ve vysoce kvalitním provedení a v desítkách variací. Tuto dnes již zaniklou tradici ostatně připomíná i 3,5metrový „trpaslík“ v místní zoo. Město bylo kromě toho také nejvýkonnějším přístavem habsburské monarchie. Přezdívalo se mu proto Malý Hamburk a putyka v suterénu restaurace Parník prý byla pokládána za echtovní námořnickou krčmu ležící nejdál od moře.

 
Válečná zkáza

První třetina 20. století byla obdobím nebývalého rozvoje Ústí. Během 19. století se počet jeho obyvatel zvýšil pětadvacetkrát a město vyrostlo na čtvrté největší v Čechách. Když v roce 1939 došlo k vytvoření takzvaného Velkého Ústí, žilo zde již přes 68 tisíc lidí. Jeho historický střed stále tvořily starobylé domky s křivolakými dvorky a úzkými ulicemi. Obklopovala jej rozsáhlá zástavba zdobných činžovních domů a vil, které místy tvořily celé čtvrtě (jako je třeba Klíše), ale i dělnických kolonií a městských domů se sociálními byty, tu a tam prostoupených velkoryse koncipovanými stavbami občanské vybavenosti. Vyrostly vesměs v moderním stylu s prvky secese, expresionismu, nové věcnosti (inspirace z Drážďan a Berlína) či funkcionalismu (inspirace z Prahy) a byly dílem kvalitních, mnohdy i evropsky proslulých architektů. To vše doplňovaly všudypřítomné komíny a tovární provozy, koncentrované především do dvou gigantických průmyslových zón u dnešní Spolchemie a Setuzy, původně Schichtových závodů.

Koncem třicátých let a zejména pak v dobách nacistické nadvlády, kterou velká část Ústeckých vítala zprvu s nadšením, však začala dosavadní podobě města zvonit hrana. Megalomanské plány demolic staré zástavby a budování nových a širokých moderních bulvárů, o nichž snil městský architekt Franz Josef Arnold a posléze i nacisté, se sice pro nedostatek financí a pracovníků během války neuskutečnily, v dubnu 1945 však postihlo Ústí rozsáhlé bombardování.

Primárně cílilo na železniční uzel, ale vyžádalo si přes pět set obětí na životech. Navíc byla zničena pětina zástavby města, tedy bezmála pět stovek objektů, včetně kompletní starobylé čtvrti Ostrov či řady domů na náměstí. Věž kostela se přitom nachýlila natolik, že až do zásahu odborníka na železobetonové konstrukce Bedřicha Hacara hrozilo její zřícení. Dodnes je s odchylkou bezmála dva metry jednou z nejšikmějších staveb Evropy. Na svazích nad západním nádražím se do současnosti dochovalo několik kráterů po dopadu leteckých pum. Ústí bylo v tomto ohledu nejpostiženějším českým městem.

Po skončení války nastalo zmatečné období odklízení trosek a postupného neorganizovaného odsunu německého obyvatelstva. Jeho smutným vrcholem byl 31. červenec 1945, kdy došlo k masakru místních Němců, vesměs obyčejných dělníků vracejících se po mostě Dr. Edvarda Beneše z práce v někdejší Schichtově továrně na pravém břehu Labe. Bezprostředním spouštěčem štvanice, jež si podle střízlivých odhadů historiků vyžádala asi čtyřicet životů, byl výbuch skladiště v Krásném Březně. Šlo nejspíš o řízenou provokaci ze strany československých státních orgánů, jež měla posloužit dílem jako záminka k zintenzivnění a dokončení odsunu, dílem jako zástěrka zoufalé neprofesionality, kterou československá armáda při hlídání – spíše tedy rozkrádání – zabaveného majetku vykazovala.

Všeobecný šlendrián umocněný narůstáním vlivu KSČ a obsazením řady pozic politicky „spolehlivými“, avšak nekompetentními lidmi byl dost možná příčinou druhého smutného momentu v těsně poválečné historii města. V neděli 13. července 1947 došlo k tragické havárii tramvaje, která se vracela z krušnohorské Telnice přeplněna výletníky a sběrači malin. Kombinace přetížení a porouchaných brzd měla za následek brutální náraz do sloupu a druhé tramvajové soupravy, a zmařila tak třicet lidských životů. Dodnes se jedná o největší tramvajové neštěstí v Evropě. Snad i tento otřes důvěry Ústečanů v tramvajovou dopravu předznamenal postupnou likvidaci zdejší úzkorozchodné sítě, jež byla s devíti linkami a délkou 36 kilometrů nejrozsáhlejší u nás.

 
Nástup brutality

Bombardování nenávratně zjizvilo tvář města, avšak nepříjemnou pravdou zůstává, že značnou část nejcennějších staveb si Ústečané zničili sami, přičemž intenzita tohoto zrůdného přístupu k městskému prostoru časem narůstala a nezastavila se ani po roce 1989. Jakousi předzvěstí tohoto barbarství bylo roku 1895 zbourání kostela sv. Materny, jedné z nejstarších ústeckých staveb.

Demoliční mašinérie se však naplno rozjela až v dobách komunismu, kdy coby „poslední pozůstatek temného středověku“ padla gotická šatlava a bašty opevnění (1951). Jako „symbol buržoazního přepychu“ pak zbořili honosnou Schaffnerovu vilu (1959), kterou nahradil kulturní dům pracujících. Odstřelen byl i evangelický kostel na Střekově (1966). Z důvodu návštěvy Leonida Brežněva zanikl renesanční dvůr u střekovského hradu, aby se uvolnilo místo pro parkování vládních limuzín.

Dále došlo k demolici klasicistní radnice (1976) a tří čtvrtin náměstí (zčásti už vinou bombardování), barokní kaple na Mariánské skále, monumentální budovy pošty, secesní knihovny od Josefa Zascheho nebo k likvidaci centrálního hřbitova včetně hrobky uhlobarona Ignaze Petschka, nejbohatšího muže meziválečné ČSR. Dodnes mrazí z hromadného bourání historizujících, neorenesančních a secesních domů severně od centra, kdy bylo v první vlně odstřeleno dvanáct a ve druhé devatenáct domů najednou, čímž byl vytvořen československý demoliční rekord.

Trend bohužel pokračuje i po sametové revoluci – postupně zmizely tři historické domy na již beztak zuboženém náměstí (jeden z nich nahradil „postmoderní“ McDonald), proslulá restaurace Parník (2007), unikátní expresionistická budova nemocnice (2013) a konečně i legendární vybydlená ulice Na Nivách (2019). Tato mekka dobrodruhů a urbexerů se přitom za náklady, jež město vynaložilo na demolici, mohla po zakonzervování stát jedinečnou turistickou atrakcí a dále sloužit i filmařům, kteří si ji oblíbili.

Dokonce i v současnosti hrozí barbarské bourání přibližně 25 starobylých domů takzvaného Nového Města, už řadu let prázdných a jak se zdá cíleně poškozovaných. A to včetně někdejší restaurace Česká beseda, která byla významným střediskem ústeckých Čechů. Údajně je má nahradit obří nákupní centrum a jejich zánik zatím oddaluje nejspíš pouze to, že ve městě by se další podobný projekt už neuživil. Příznačné je, že málem spadla i populární výletní restaurace Větruše, vystavěná v romantickém stylu koncem 19. století na návrší nad městem a po nešťastné privatizaci vykoupená zpět a nákladně zrekonstruovaná.

Proluky po vybombardovaných a odstřelených domech se nezacelovaly snadno, některé zejí prázdnotou ještě dnes. Pozvolna na nich vyrůstaly brutalistní molochy, které díky velkorysosti, respektive velikášství komunistického režimu (a navzdory vesměs totálnímu nerespektování okolní architektury) začínají v současnosti poutat pozornost odborníků i zájemců. Ti by při návštěvě Ústí rozhodně neměli vynechat magistrát a jeho dostavbu z osmdesátých let s největší mozaikou v Československu, budovu krajského úřadu (původně krajský výbor KSČ), hotel Vladimir či obchodní dům Labe.

Mimo to ve městě chemiků, hutníků a horníků na základě smělých plánů architekta Václava Krejčího, v nichž se snoubí vizionářství s šílenstvím, v rychlém sledu vypučel na překrásných stráních Českého středohoří prstenec panelových sídlišť. Jako chemik v Ústí působil ostatně i Vladimír Páral, nejprodávanější spisovatel své doby, která se nám pojí právě s jejich budováním. Symbolizovala bezbřehý „pokrok“, jenž poněkud jednostranně navázal na předválečné období skutečných inovací a technických vynálezů.

Uvolněnou, mnohdy značně zanedbanou historickou zástavbu a postupně i některá sídliště následně obsadily sociálně slabší vrstvy, zejména Romové. Po roce 1989 tu brzy vznikly vyloučené lokality, z nichž ta v Matiční ulici v Krásném Březně dosáhla světové proslulosti kvůli zdi, která měla oddělit obyvatele žijících v rodinných domech od sociálně slabších spoluobčanů. Není bez zajímavosti, že tato lokalita kdysi byla střediskem možná nejpočetnější české menšiny na Ústecku. Celorepublikově známou vyloučenou lokalitou je i kdysi výstavná čtvrť Předlice, o níž se zároveň málo ví, že tam rané dětství strávil Jaroslav Foglar, autor dobrodružných knih ze Stínadel. Město a jeho občané se s problémem sociálního vyloučení vyrovnávají různě, zpravidla nepříliš šťastně. Ztráta paměti navzdory všem snahám pokračuje a nese jedovaté plody.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.