Ve stínu Michaila Saakašviliho

11. října, 2017 RUBRIKA Střední Evropa


Poroshenko a Misha-001Tehdy ještě byli Porošenko a Saakašvili přáteli. Foto: Wikimedia Commons/EPP

 

Po svržení prezidenta Viktora Janukovyče v únoru 2014 se na Ukrajině objevila řada zahraničních expertů, kteří měli pomoci se zaváděním nezbytných reforem a s transformací země. S výjimkou skandálů kolem bývalého gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho se dnes o cizincích působících na Ukrajině příliš nemluví. Přitom někteří z nich zanechali za sebou kus práce.

 

Přítomnosti zahraničních odborníků se dostalo dosud nejvyšší pozornosti v souvislosti se jmenováním druhé vlády Arsenije Jaceňuka, jež vznikla po volbách na konci roku 2014. V ní se totiž objevili hned tři cizinci, kteří získali díky dekretu prezidenta Petra Porošenka doslova jen pár hodin před vstupem do vlády ukrajinské občanství. Jednalo se o Litevce Aivarase Abramovičiuse na postu ministra ekonomiky, Gruzínce Alexandra Kvitašviliho jakožto ministra zdravotnictví a Američanku Natalii Jaresko, jež se stala ministryní financí.

Obzvláště poslední z nich byla ceněna mimo jiné kvůli úspěšnému vyjednávání s Mezinárodním měnovým fondem, který tehdy Ukrajině udělil půjčku ve výši 40 miliard dolarů. Jednu dobu se o Natalii Jaresko dokonce mluvilo jako o vážné kandidátce na premiérku, přičemž její kandidaturu podporoval i prezident Porošenko. Tuto variantu ale nakonec odmítla vládnoucí koalice, která místo ní prosadila dosavadního předsedu ukrajinského parlamentu Volodymyra Hrojsmana, v jehož kabinetu se tři výše zmíněné osobnosti již neobjevily. Kvality Natalie Jaresko potvrzuje mimo jiné fakt, že ji později americký prezident Obama jmenoval výkonnou ředitelkou Rady pro finanční dohled v Portoriku.

O poznání méně úspěšný byl Alexandr Kvitašvili, který sice měl zkušenosti ze stejné pozice v Gruzii, ale na Ukrajině se mu toho příliš realizovat nepodařilo. Už v létě 2015 proto chtěl podat demisi, již ale nepřijal ukrajinský parlament, a proto vydržel až do konce Jaceňukovy vlády. V současnosti Kvitašvili pracuje ve Světové zdravotnické organizaci (WHO) při OSN.

Naopak Aivaras Abramovičius se podepsal pod jedním z nejviditelnějších úspěchů ukrajinských reformátorů. Tím bylo spuštění internetového systému ProZorro, který slouží pro výběrová řízení ve veřejném sektoru. Díky němu si nyní může kdokoliv na Ukrajině prohlédnout průběh jakéhokoliv z nich. Samotný Abramovičius stále působí v Kyjevě, ačkoliv mu byl na podzim 2016 nabídnut post ve vládě litevského premiéra Sauliuse Skvernelise.

 
Gruzínci a Poláci

Trochu v pozadí stálo hned několik Gruzínců. Ti sice nebyli přímo ve vládě, ale i tak zastávali důležité posty a víceméně pozitivně ovlivnili ukrajinský reformní proces. K nim patřili především Eka Zguladze, která byla do května 2016 prvním náměstkyní ministra vnitra, dále pak šéfka nové ukrajinské policie Chatia Dekanoidze a zástupce generálního prokurátora a později prokurátor Oděské oblasti David Sakvarelidze. Této trojici se podařilo úspěšně vytvořit novou policii, jež nahradila starou, beznadějně zkorumpovanou milici. Sakvarelidze je navíc spojen s kauzou takzvaných „diamantových prokurátorů“. Jednalo se o operaci, která vedla k zadržení dvou vysoce postavených ukrajinských prokurátorů, u nichž bylo mimo jiné nalezeno 65 diamantů. Na Ukrajině v současnosti viditelně působí jen Sakvarelidze, jenž se angažuje v politické straně Michaila Saakašviliho Hnutí nových sil.

Právě bývalý gruzínský prezident Saakašvili je nejviditelnějším z řady Gruzínců, kteří se po Majdanu vydali na Ukrajinu. Nejdříve zasedal v prezidentské radě pro reformy a poté se stal v květnu 2015 gubernátorem Oděské oblasti. Tuto funkci opustil po konfliktu s prezidentem Porošenkem v listopadu 2016, a následně začal organizovat výše uvedenou politickou stranu, která je v opozici vůči současné vládě. V poslední době se „proslavil“ tím, že byl během pobytu v zahraničí zbaven ukrajinského občanství. V září se však do země vrátil, když za pomoci svých spojenců a příznivců násilně přešel polsko-ukrajinský hraniční přechod Šehyni-Medyka.

Ačkoliv se Michail Saakašvili v současnosti těší značné mediální pozornosti, ve skutečnosti nemá příliš velkou podporu ukrajinské veřejnosti. I přesto představuje nepříjemnou opozici hlavně vůči prezidentu Porošenkovi, čehož zdatně využívá stálice ukrajinské politické scény Julia Tymošenko, které po neúspěšných volbách v roce 2014 znovu narůstají křídla. Právě spojení s někdejší premiérkou, jejíž značně kontroverzní politické působení na Ukrajině sahá hluboko do devadesátých let, se zdá potvrzovat dojem, že Saakašvili sleduje proreformní rétorikou spíše vlastní politické cíle.

Poslední významnější skupinu cizinců-reformátorů, kteří se po Majdanu angažovali na Ukrajině, tvoří Poláci. Od dubna 2016 do srpna 2017 působil ve funkci ředitele ukrajinských drah (Ukrzaliznycja) oceňovaný manažer a rockový hudebník Wojciech Balczun, jenž dříve mimo jiné řídil restrukturalizaci polské železniční společnosti PKP Cargo. V říjnu 2016 zase nastoupil do funkce šéfa ukrajinské obdoby Ředitelství silnic a dálnic bývalý polský ministr dopravy Sławomir Nowak. Obzvlášť Balczun za sebou zanechal velmi silnou stopu v podobě výrazného zlepšení hospodářských výsledků ukrajinských drah a omezení některých korupčních schémat, která v této společnosti dlouhodobě fungovala.

 
Posun kupředu

Většina cizinců-reformátorů již své funkce na Ukrajině opustila. V současnosti už zde ze známějších jmen působí pouze Sławomir Nowak. Každopádně stále na důležitých postech narazíme na méně známé zahraniční osobnosti, jako jsou třeba náměstek ministra spravedlnosti Gruzínec Gia Gecadze, jeho krajan na postu zástupce ředitele antikorupčního úřadu Gizo Uglava či americko-ukrajinská náměstkyně ministra zdravotnictví Uljana Suprun.

Z toho by se mohlo zdát, a na Ukrajině často takový názor zaznívá, že ukrajinský reformní pokus se zahraničními experty skončil jednoznačným neúspěchem. Problém ale spočívá v tom, že Ukrajinci měli po Majdanu obrovská očekávání, která logicky musela narazit na tamní realitu. Ačkoliv však jednotlivé osobnosti nezůstaly ve svých funkcích příliš dlouho, tak se přece jen podařilo prosadit celou řadu opatření, jež výrazně změnila Ukrajinu.

Pochopitelně zde stále existuje obrovská korupce a spousta dalších nešvarů, jejichž vymýcení vyžaduje značné a dlouhodobé úsilí. I přesto by však bylo alespoň vůči některým cizincům-reformátorům nespravedlivé hodnotit jejich působení negativně. Před únorem 2014 by bylo nemyslitelné, že by na Ukrajině mohly fungovat antikorupční úřad, moderní policie nebo elektronický systém pro výběrová řízení. Všechna tato a další opatření jsou přese všechny problémy, které Ukrajinu trápí, výrazným kvalitativním posunem ve fungování státu.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.