Vězeňský experiment po česku

09. prosince, 2015 RUBRIKA Česko


MikulasMikuláš Vymětal je na práci s menšinami zvyklý, Foto: archiv Mikuláše Vymětala

 

Sedím u svého kuchyňského stolu s kolegou Mikulášem Vymětalem, jenž mi do dětského švitoření vypráví, jak se stal součástí uprchlického příběhu. Mikuláš je farářem Českobratrské církve evangelické a vedle své farnosti se stará o různé menšiny.

 
# solidaritu

Bělá-Jezová je detenční zařízení, které má ČR v současnosti tři. Kamarádi pořádali demonstraci proti zavírání uprchlíků do takových zařízení, přímo před branami Bělé-Jezové jako projev solidarity. Mě pozvali jako faráře, abych se tam pomodlil. Solidaritu jsme ale nemohli projevit, protože jsme uprchlíky neviděli ani přes ploty. Tak jsem napsal na Středisko uprchlických zařízení do Prahy, že bych rád navštěvoval uprchlíky jako farář. Lidé ze střediska na to zareagovali velmi pozitivně. Vytvořili jsme tým, kde jsme tři duchovní a několik dalších pomocníků jako tlumočnice, kytarista, fotbalista atd. Jezdíme tam skoro každý týden, záleží to na povolence, jezdíme hlavně o víkendu.

 
Z války do války

První dojem: Když jsem byl poprvé vevnitř, působilo to na mě jako ve válečných filmech, kde vidíš zajaté americké vojáky v německých táborech. Působili zbídačeně, natahovali k nám ruce, chtěli s námi mluvit. Ostraha říkala, ať se s nimi nebavíme, a když jsme jim chtěli hodit míč, že míčů mají dost. Nejdřív jsme se dostali do tělocvičny, která slouží jako izolace. Když jsme dorazili, zrovna obědvali. Každý dostal igelitový sáček, v něm tři krajíčky chleba a kostičku sýra. Když chtěl někdo z nich na WC, zaťukal na ostrahu, která ho tam s řečmi a neochotně dovedla. Padesát navzájem cizích lidí (48 mužů a jedni manželé), různých generací, sociálních tříd a národů sdílí jeden prostor, s minimálními možnostmi osobní hygieny, bez informací a povědomí o tom, co mohou a co ne, uvízlí za jazykovou bariérou.

Další tábory (tábor je rozdělený na pět nebo šest podtáborů) nevypadaly lépe. Běženci byli oblečení lehce (např. jen v kombiné), strádali chladem, stísněné prostory jim očividně nedělaly dobře nejen na duši, ale i na těle. Tábor byl přeplněný a mnoho věcí chybělo. Například neměli umyté vlasy, i když zaměstnanci říkali, že hygienické potřeby mají. Když jsme nakoupili šampóny, tak příště měli vlasy umyté. Možná si jen neuměli říct. Obecně zaměstnanci tvrdí, že vše mají, a pokud ne, tak to zašantročili. Ale když třeba vidíš, jak rychle si oblékají ponožky rovnou na nohy, aby o ně nepřišli, tak si uděláš obrázek sama. Je pravda, že oděvů je dost a charita je distribuuje, ale pro ty je možné dojít si jen 2x týdně během hodinové „procházky“, kterou lze třeba taky využít pro rozhovor s návštěvou, právníkem apod. Jenže tahle hodina se často smrskne na deset minut kvůli úředním obstrukcím, takže pak je člověk vděčný za to, že v té hromadě věcí najde aspoň typově to, co mu schází, velikost (třeba bot) už nestihne řešit. Bohužel ani balíčky přímo konkrétním lidem nejsou bez rizika, ztrácí se z nich nové věci i drobnosti jako čokoláda nebo káva, ačkoliv personál tvrdí, že příjemci vše dostali.

 
Nebezpečná situace

Představuju si, že takhle mohl na začátku vypadat i koncentrační tábor. Moje židovská teta vzpomínala, jak jim hodní dozorci během transportu mezi tábory natrhali švestky. Ale pak tu jsou ti zlí a systém. V Bělé jsou kompetentní zaměstnanci, ale i takoví, kteří neprošli psychologickými testy, ale přesto byli přijati. Takže lidé na svém místě i ti, kteří už přichází s tím, že uprchlíci jsou „čmoudi“, „psi“ a „zvířata.“

Důležitá je ale role vedení, resp. politické reprezentace a toho, jaké vysílá signály. A signál od ministra vnitra zní: příchozí se mají mít v táborech co nejhůř. Zároveň dotčené instituce jednají pomalu, a pod tlak se dostávají zaměstnanci tábora i ze strany vlastního zřizovatele. Přeplněný tábor, nedostatek personálu, chybí potřebné profese, nejsou vhodné podmínky pro jejich bydlení. Na začátku tu například byl jediný sociální pracovník na 100-150 dětí, které chodily do školy – na směny.

Ministerstvo překročilo hranici legality, už samotné zadržování je zřejmě nelegální. Dále už to jde samospádem. Nikde není psáno, jaký je „standard“ péče o migranta, nerozlišuje se uprchlík a migrant, nebere se v potaz cílová země utíkajících. Vězni mají svá práva, běženci jsou ve slepém úhlu práva. To je nebezpečná situace. Koncept obecně uznávaných lidských práv tu selhává.

 
Banalita zla

I ti „dobří“ pracovníci zařízení mají pocit, že se uprchlíkům daří dobře, mají vše, co potřebují, a nejsou dost vděční za péči, kterou dostávají. Například jsme viděli jejich boty – zničené nebo jen kroksy. V září nebo říjnu už bylo třeba pět nad nulou. Tak jsme se zmínili před zaměstnankyní, že seženeme boty, a ona udiveně řekla, že to přece není potřeba, boty mají. Přitom jsme pět minut před tím viděli, jaké to jsou boty. Nelhala ani to nemyslela nijak špatně. Hannah Arendt pro to má termín „banalita zla.“ Žena s botami si ani nevšimla, že překročila linii mezi dobrem a zlem. „Dobrá jablka“ se snadno přizpůsobí „zkaženému koši“ („good apples in a bad barrel,“ Phillip Zimbardo) A zkažený koš znamená nejasná pravidla, pokušení moci, nulová kontrola, jazyková bariéra. Uprchlíci upadají do pasivity, útrpnosti a deprese, mají pocit, že nemá cenu se bránit. Šíří se různé zprávy o lidech, kteří se soudně bránili, a byli proto šikanováni, nebo později propuštění. Chybí informace o tom, co je možné uvnitř, natož o tom, co je venku. Vzniká nepřehledná právní situace se všemi riziky, která k tomu patří. Podmínky pro vznik této situace ale nedala migrační krize, nýbrž politická reprezentace a absence pravidel. Podobně jako v případě dehumanizace vězňů v irácké věznici Abu Ghrajb po americké invazi.

 
Okamžik naděje

Ze začátku jsem si myslel, že nejvíc času strávíme s dětmi. Ale když jsem s malými kluky hrál fotbal, pochopil jsem, že ti se neztratí. V týmu perfektně spolupracovali, hráli fair-play a daleko líp než já. A mají rodiče. Naopak nejhůř na tom jsou samotní muži. Samota, nedostatek informací, bezmoc a nicnedělání je drtí. Nemají žádný kontakt s rodinou. Telefony jim byly zabaveny a náhradou má být karta se 160 Kč kreditu. Tady nejvíc při rozhovorech i aktivitách cítím, že naše návštěvy mají smysl. Přinášíme jim informace zvenku, mluvíme s nimi, ale i zpíváme, modlíme se… Vzniká dokonce specifická vězeňská kultura – písně, povídky a básně, v angličtině nebo mateřských jazycích. Vždycky nás společná chvíle na okamžik vzpruží a dodá naději.

Materiální situace v táboře se pod tlakem veřejnosti a institucí zlepšila, také uprchlíků už není tolik. Beznaděj tu ale vládne dál. Horizont propuštění se vzdaluje, buď politickým rozhodnutím, nebo za trest (např. za protestní hladovku a sebezraňování). Běženci mají strach z deportace zpět do nestabilních regionů, především muži, prchající ze strachu před verbíři ISIS. Deportace pro ně znamená jistou smrt. Proto drželi hladovku, zraňovali se a jsou ochotní přijmout i pokutu za nelegální vstup na naše území. Perspektiva naděje a jasná informace, co bude dál, jsou pro běžence stále to nejpodstatnější, ale nedostatkové zboží.

 

Takzvaný stanfordský vězeňský experiment je jedním z nejznámějších experimentů sociální psychologie. Byl proveden roku 1971 americkým psychologem Phillipem Zimbardem. Spočíval v uzavření určitého počtu dobrovolníků do uměle vytvořeného vězení v rolích vězňů a dozorců a sledování jejich chování. 12 vězňů a 12 dozorců bylo vybráno ze 75 studentů-dobrovolníků. Zcela záměrně byli vybráni psychicky vyrovnaní a zdraví jedinci. Experiment musel být předčasně ukončen kvůli neočekávané krutosti dozorců a psychickému stavu všech účastníků experimentu. Uvidíme, kdy bude ukončen český experiment. 

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.