09. prosince, 2015 Jan Holovský
V podstatě se jedná o novostavbu. Varšavské staré město. Zdroj: Wikimedia Commons
Metropole jsou uzlovým bodem každého státu, jádrem pokroku a zároveň jeho symbolem. Hlavní města dnešní Visegrádské čtyřky vznikla už v hlubokém středověku, ale do současné podoby rozkvetla (či odkvetla) v relativně krátkém čase, zhruba od druhé půlky 19. století. Přesto, že mechanismus přerodu historického města v moderní metropoli je podobný napříč Evropou a Západní civilizací vůbec, je nutné zmínit, že každé z těchto čtyř měst má svébytný charakter. Formovaly ho jiné situace a vyrůstalo z jiného podhoubí. Nejlépe se to ukáže na konkrétních příkladech. Tak tedy vzhůru do Budapešti, Varšavy a Bratislavy. Stověžatou Prahu si necháme na samostatný článek.
Začněme u Budapešti. Ta byla od základů přestavěna jako velká metropole Uher a mezi popisovanou skupinou je to dnes jediné město, které téměř nemá historické jádro (zbyla pouze část okolo Budínského hradu). Mocné uherské šlechtické rody totiž po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 chtěly pro uherskou část vybudovat reprezentativní moderní metropoli. Do té doby vlastně Budapešť neexistovala. Byla zde na dvou březích Dunaje dvě samostatná protilehlá města Buda a Pešť a spojena byla až přes odpor samospráv nařízením shora v roce 1872. Během poslední třetiny 19. století se Budapešť radikálně proměnila v moderní velkoměsto s příslušnou infrastrukturou, které chtělo konkurovat Vídni, ale nechtělo se jí vědomě podobat. Obě části města se spojily slavným řetězovým mostem Széchenyi a mnohem větší východní část (Pešť) získala nový půdorys. Nové město bylo vymezeno okružní třídou na místě zasypaného dunajského kanálu, což byla částečně inspirace Vídní. Oproti vídeňské Ringstrasse se však na budapešťské okružní třídě neměly nacházet hlavní městské budovy, ty byly vyprojektovány podle londýnského a berlínského vzoru především na dunajském nábřeží a to včetně obrovské novogotické budovy parlamentu. Do množiny inspirací přibyla ještě Paříž, ze které byla přinesena myšlenka výstavného širokého bulváru napříč centrem města od Dunaje na východ, až k nádraží Keleti a velkému městskému parku.
Odvrácenou stranou této doby byl pak prakticky nekontrolovaný rozvoj předměstí, který další koncepční vývoj Budapešti velmi poškozoval. Město pod dominantou Budínského hradu rychle rostlo a před první světovou válkou mělo i s aglomerací už přes milion obyvatel, což byla asi polovina tehdejší populace Vídně. Velkorysé urbanistické plánování ale způsobilo, že zalidnění centra je docela řídké. Budapešť byla také mnohem průmyslovější než třeba Praha a koncentrovala v sobě třetinu veškerého uherského průmyslu. Velikost města, které v sobě až nezdravě shromažďovalo vše podstatné z Uher, se pořádně vymstila po první světové válce. Maďarsko, kterému zbyla asi třetina území, mělo najednou ohromně naddimenzovanou metropoli a k ní jen malý stát. Důsledky tohoto stavu, které byly podobné situaci Vídně v Rakousku, jsou vidět dodnes. Země s menším počtem obyvatel než Česká republika má ve svém srdci metropoli s téměř 1,8 milionu obyvatel, přičemž s přilehlou zástavbou jich má dokonce přes 3 miliony, tedy přibližně třetinu maďarské populace. Jde o jen složitě zvládnutelný nepoměr. Proměna Budapešti též způsobila, že pro klasického turistu je, kromě Budínského hradu, mostu Szécheniy a hudebního festivalu Szigét, zajímavá spíš jen z hlediska městského urbanismu. A to je málo.
To Varšava, populačně tehdy i dnes srovnatelná s Budapeští, měla v druhé polovině 19. století naprosto opačný problém. Jestliže Budapešť se ve zběsilé modernizaci historicky vykořenila, Varšava se měnit nemohla skoro vůbec. Díky protiruskému povstání ztratila status hlavního města a navíc byla součástí systému pevností a infrastruktury pro zdejší třicetitisícovou posádku ruské armády, čímž byla velmi paralyzována. Hlavní těžiště Varšavy se nacházelo na levém břehu Visly (jižnější Staré a severnější Nové město), pravobřežní předměstí Praga bylo chudé a nevýznamné. Sever tehdejšího města byl přepásán pevnostním systémem Alexandrovské citadely a díky zbudování fortifikačního pásu ve varšavském předpolí i množství kasáren se město tísnilo na malém prostoru. Tehdy se alespoň rozvíjelo směrem k jihu, k Vídeňskému nádraží, kde vznikaly na pravoúhlém půdorysu velkoměstské budovy. Pro Varšavu tak byla charakteristická především velmi hustá zástavba a díky neexistující městské samosprávě carského Ruska také alarmující hygienická situace s nedostatečnou moderní infrastrukturou. Hospodářsky se ale město rozvíjelo solidně, stejně jako schopnosti místní elity, a po první světové válce tak Varšava plynule přešla do role hlavního města nového polského státu.
Vcelku citlivý přístup představitelů Varšavy k historickému jádru bohužel zhatilo totální zničení Varšavy během druhé světové války. Město programově srovnané se zemí, které se tím dostalo do téměř mytické společnosti antického Korintu a Kartága, muselo být postaveno znovu. Už pod novým komunistickým vedením bylo historické centrum města s hlavními dominantami poměrně citlivě znovu postaveno a z původních trosek se využilo vše, co šlo. Úspěch stvrdil zápis rekonstruovaného Starého města s hradbami, barbakánem, královským hradem a katedrálou sv. Jana do památek UNESCO v roce 1980. Věrnost rekonstrukce ale nebyla úplně dokonalá. Nová Varšava byla postavena na pravidelnějším půdorysu a s širšími ulicemi, z ideologických důvodů nedošlo k obnovení některých staveb a co víc, novou a zdaleka viditelnou dominantou se stal Moskvou inspirovaný Palác kultury (později doplněný na sever i na jih od centra skupinami výškových budov). Důležité ovšem je, že Varšava se nenechala vymazat z mapy a případnému návštěvníkovi má i dnes co nabídnout.
Bratislava je, jak známo, ze čtyř visegrádských hlavních měst jediná, která nepatří mezi velkoměsta. Odlišností se ale najde víc. Ve městě na rozhraní třech národností mělo naprostou většinu německé a maďarské obyvatelstvo, přičemž Maďarů díky úspěšné maďarizaci Uher rychle přibývalo. Takové národnostní rozdíly mezi metropolí a jejím zázemím ostatní kolegové z V4 neměli. Navíc jsou tyto metropole přirozenými centry svých států, ale Bratislava, ležící na hranicích, byla od většiny Slovenska alias Horních Uher odloučená. To se potvrdilo i v přerodu Bratislavy na moderní město. Takže zatímco naprostá většina dnešního Slovenska se ve vývoji značně opožďovala, Bratislava, odkud je to po rovince do Vídně podobně daleko jako z Prahy do Kolína, přebírala inovace celkem svižně. Naštěstí to neznamenalo, že převezme i rozvojový model Vídně a přebuduje svoje křivolaké historické jádro v moderní city. Když totiž přišla industrializace do Bratislavy, měla už od dob Josefa II. zbořenou velkou část hradeb. To spolu s menšími finančními možnostmi hrálo důležitou roli při zachování historického centra, protože v té době běžné boření již nepotřebných hradeb a tím i zisk souvislého pásu nových pozemků, představovalo pro tehdejší města neopakovatelnou příležitost k velkému plánování své budoucnosti. A v té často nebylo pro památky místo. Bratislavské hradby pak byly částečně včleněny do zdí nových budov, dodnes se však zachovala třeba západní část hradeb Starého města a v severní části centra i Michalská brána. Po obvodu jen mírně přestavovaného historického jádra pak vznikaly první parky. Okolo vnitřního města se zahušťovaly prstence předměstí, přičemž do sebe na severu včlenily i dosud separovaný barokní Letní arcibiskupský palác a rokokový Grasalkovičův palác se zahradami. Tyto paláce jsou dnes sídly slovenské vlády respektive prezidenta. Severní a východní hranici rozvoje města vytyčila železnice, koncem 19. století přibyl i most přes Dunaj.
Velmi zajímavou částí města bylo historické Podhradie s židovskou čtvrtí, které obklopovalo Bratislavský hrad a vyplňovalo prostor mezi ním a vlastním městem. Se vznikem Československa se začal v tehdy devadesátitisícovém městě posilovat slovenský živel, dosavadní název Prešpurk se změnil na ten dnešní a přibyly tu i zajímavé moderní stavby. Přes odsun Němců po druhé světové válce byl následující rozvoj města vcelku uspokojivý. V padesátých letech dokonce začala rekonstrukce Bratislavského hradu, který byl od Napoleonských válek ruinou. Bohužel se ve stejnou dobu začal rozjíždět monumentální plán, v jehož rámci byla mezi hradem a Starým městem protažena rušná silnice, rozšířeny nábřežní komunikace a postaven nový Most SNP přes Dunaj. Díky tomu bylo srovnáno se zemí skoro celé historické Podhradie i se židovskými památkami. Centrum Bratislavy se stalo rozděleným a zraněným městem. Pokud jste někdy nadávali na stavbu pražské magistrály, tak na příkladu Bratislavy se jasně ukazuje, že mohlo být mnohem hůř. Ale i přes to nabízí rozlohou nevelké historické jádro Bratislavy zajímavou atmosféru, řadu památek a kouzelných míst.
Visegrádské metropole jsou zajímavou skupinou, která má leccos společného a hodně odlišného. Kromě toho rozdílného, jehož část je popsána výše, je spojovala např. významná židovská menšina. Nutno také připomenout, že všechna tato města si v minulosti prošla něčím, co na nich zanechalo hluboké šrámy. Praha při asanaci na přelomu 19. a 20. století, Budapešť při své totální přestavbě během třetí třetiny 19. století, Varšava během druhé světové války a Bratislava za doby vlády komunistické strany. Jedná se prostě o živoucí místa paměti na zásadní činy dob minulých, o kterých předávají poselství dalším generacím.
ROČNÍK XIII. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2024