Vláda na scestí, opozice na rozcestí

11. října, 2019 RUBRIKA Česko


topOdcházející předseda TOP 09 a jeho nástupkyně? Markéta Pekarová Adamová a Jiří Pospíšil. Foto: Wikimedia Commons/David Sedlecký (oříznuto)

 

Přes všechny letošní turbulence na české politické scéně se zatím předčasné volby nerýsují. Do těch řádných zbývají dva roky a je nejvyšší čas, aby se na ně demokratická opozice začala intenzivně připravovat. Inspiraci může částečně hledat v nám blízkých státech, jako jsou Slovensko nebo Polsko.

 

V říjnu 2017 získaly ve sněmovních volbách většinu poslaneckých mandátů strany, jež tíhnou k autoritářství. Jde o hnutí ANO premiéra Andreje Babiše, SPD Tomia Okamury a KSČM. Přestože spolu nevytvořily vládu, v některých mocenských záležitostech postupují jednotně. Jakýmsi svorníkem neformálního uskupení je prezident Miloš Zeman, k němuž se Babiš, Okamura i šéf komunistů Vojtěch Filip veřejně hlásí. A on jim oplácí stejnou měrou. O upřímnosti tohoto spojenectví si vzhledem ke zúčastněným osobám můžeme myslet své, ale zatím jim to přes občasné zaskřípání funguje. Ostatně loňské Zemanovo znovuzvolení zařídili především příznivci zmíněných stran.

Demokratický tábor zůstal po volbách roztříštěn do šesti partají, z nichž se polovina do sněmovny dostala s odřenýma ušima. Zatímco ODS, Piráti, KDU-ČSL, TOP 09 a STAN se po svém odmítnutí vládnout s trestně stíhaným Andrejem Babišem dobrovolně vydali do opozice, ČSSD se po pár měsících váhání rozhodla do jeho kabinetu vstoupit. Se vší pravděpodobností se jednalo o osudnou chybu. Od té doby chřadnoucí strana při každé vládní krizi podstupuje Sofiinu volbu, zda zůstat v ministerských křeslech, nebo odejít do opozičních lavic. Ocitla se v situaci, která nemá dobré řešení. Ať udělá cokoliv, převáží negativa nad pozitivy. Zůstane-li ve vládě, bude nadále poslouchat, že legitimizuje panování oligarchy Babiše, jehož menšinový kabinet navíc podporují v parlamentu komunisté. Pokud se rozhodne odejít do opozice a v čele ministerstev ji nahradí Okamurova SPD, snesou se na její hlavu výtky, že dopomohla k moci pravicovým extremistům.

Podobného údělu zůstaly zbývající demokratické strany ušetřeny. Přesto ani ony nemají důvod k jásotu, neboť se jejich preference za poslední dva roky navzdory všem skandálům dua Babiš–Zeman příliš nezvýšily. Už několik let je jasné, že jednu z podmínek vzestupu demokratického bloku představuje nějaká forma integrace středopravicových subjektů. Jako první s tím přišel na konci roku 2016 tehdejší předseda TOP 09 Miroslav Kalousek, ale jeho návrh neměl šanci na úspěch. Rozhodující roli sehrály osobní animozity stranických předáků, nicméně podstatná byla též skutečnost, že předsedové ODS, KDU-ČSL a STAN se tehdy ještě zdráhali úplně vyloučit spolupráci s hnutím ANO. Jenže jak se kolem Andreje Babiše objevovaly další a další problémy spojené s jeho podnikatelskou minulostí či přetrvávajícím střetem zájmů, zvítězil u středopravicových lídrů pud sebezáchovy, a možnou účast v jeho vládě ve finále vyloučili.

Po volbách, kdy demokraté ztratili v Poslanecké sněmovně většinu, se otázka sjednocování opět ocitla na stole. Tentokrát vypadá situace nadějněji. Lidovci a Starostové si letos zvolili nové předsedy, přičemž jak Marek Výborný (KDU-ČSL), tak Vít Rakušan (STAN) myšlenku společného postupu podporují. Pro je i současný šéf TOP 09 Jiří Pospíšil, jenž sice na listopadovém stranickém kongresu svou funkci neobhajuje, avšak oba uchazeči o předsednický post, Markéta Pekarová Adamová a Tomáš Czernin, se za užší spolupráci na pravici též přimlouvají. Novinkou posledních měsíců je předběžné souhlasné stanovisko předsedy ODS Petra Fialy, jenž se v minulosti k širší předvolební alianci stavěl zdrženlivě. Zatím není jasné, jakou formu by kooperace měla mít. Zda vznikne jeden blok, nebo přinejmenším dva. Vůbec samozřejmě nelze vyloučit, že z celého projektu kvůli malicherným sporům nakonec sejde.

 
Inspirace ve spřátelené cizině

V každém případě se vyplatí sledovat letošní říjnové volby v Polsku. Ačkoliv je tamní politická situace úplně jiná, v jednom aspektu se té naší podobá. Vládne uskupení s autoritářskými sklony, proti němuž doposud stála roztříštěná opozice. Její převážná část se bez ohledu na značný ideologický rozptyl rozhodla postupovat společně. Poprvé si to vyzkoušela v květnových eurovolbách, kde kandidovala pod hlavičkou Evropské koalice. Jenže i takto široce pojaté spojenectví od konzervativců přes liberály až po postkomunisty na vládnoucí Právo a spravedlnost (PiS) nestačilo. Strana Jarosława Kaczyńského naopak dosáhla svého historicky nejlepšího volebního výsledku. Před podzimními volbami se bývalá Evropská koalice rozdělila do třech bloků. Už brzy se dozvíme, zda to bylo moudré rozhodnutí. Každopádně se v Polsku stejně jako u nás používá při přepočtu voličských hlasů d’Hondtova metoda, která zvýhodňuje větší strany. Čili uskupení s deseti procenty hlasů zpravidla získá více mandátů než dvě pětiprocentní formace dohromady.

Nabízí se rovněž srovnání se slovenskými parlamentními volbami v roce 1998, kdy se pět stran spojilo do Slovenské demokratické koalice, jejímž cílem bylo odstavit od moci autoritářského premiéra Vladimíra Mečiara. To se nakonec povedlo, když se po volbách do vlády Mikuláše Dzurindy zapojily ještě další tři strany. Podobný scénář by byl žádoucí i u nás. Nemá asi smysl, aby se dohromady spojovaly všechny demokratické subjekty. Piráti o to ani ostentativně nestojí. ČSSD je zase pošramocená vládním angažmá a od ostatních parlamentních demokratických uskupení se liší svou levicovou orientací. Takže i kdyby z Babišova kabinetu nakonec odešla, nedá se očekávat, že by se do předvolební opoziční aliance zapojila.

Kvarteto ODS, KDU-ČSL, TOP 09 a STAN by se ale jednotné kandidátce ve sněmovních volbách a priori bránit nemělo. Pokud si někdo myslí, že u nás není tak zle, jak bylo kdysi na Slovensku za Mečiara, měl by se probudit. Možná se totiž v některých ohledech nacházíme v horší situaci než tehdy Slováci. Jistě, zatím u nás naštěstí nedochází k politicky motivovaným únosům a vraždám jako za naší východní hranicí v Mečiarově éře. Na druhou stranu střet zájmů Andreje Babiše nemá v civilizovaném světě obdobu. Jeho lidmi ovládaná ministerstva rozhodují o dotacích pro jeho firmy. Babišova vlivná média, která si při vstupu do politiky nakoupil, zkreslují realitu, někdy ji dokonce vyloženě falšují. Po čtyři roky vyšetřovaly policie a státní zastupitelství dotační podvod u jeho farmy Čapí hnízdo. Z obtížně pochopitelných důvodů se Městské státní zastupitelství v Praze nakonec rozhodlo žalobu k soudu nepodat. Pár měsícům předtím Babiš náhle vyměnil ministra spravedlnosti, kterého nahradil Marií Benešovou, jež jeho stíhání v minulosti zpochybňovala. Opravdu je to u nás o tolik lepší než u východních sousedů za Mečiara?

Navíc tehdejší slovenská demokratická opozice měla spojence v prezidentovi Michalu Kováčovi. Česká hlava státu naopak s Babišem spolupracuje. Rozehrává si přitom vlastní politické hry, při nichž neváhá pošlapávat ústavu. Během jednoho roku odmítl Zeman jmenovat ČSSD už dva ministry. Premiér Babiš tomu jen alibisticky přihlížel, byť tím poškozoval svou reputaci. Prezident se svými pravomocemi včetně práva udělit milost je pro něj natolik cenným spojencem, že v zájmu udržení se u moci, což se v jeho případě může rovnat pobytu na svobodě, udělá Babiš téměř cokoliv. Taková osoba v čele vlády je dlouhodobě neslučitelná se zachováním liberální demokracie.

O tu by mělo jít především. Bylo proto nešťastné, když se předáci středopravicových stran při odmítání společného vládnutí s Andrejem Babišem zaklínali hlavně jeho trestním stíháním. Není samozřejmě sporu, že člověk, o jehož osobní svobodě právě rozhoduje policie a justice, by v čele exekutivy v žádném případě stát neměl. Na Babišovi byl ale od začátku nepřijatelný hlavně výše popsaný konflikt zájmů. Že to nemůže fungovat, ukázalo již minulé volební období, kdy působil ve funkci ministra financí. Navíc Andrej Babiš se pohrdáním demokracií nikdy příliš netajil. Parlament nazýval žvanírnou, která ho zdržuje od práce.

 
Matení pojmů

Pokud by se opoziční strany chtěly proti Babišovi se Zemanem spojit ve jménu záchrany demokracie, měly by si definovat, co vlastně tento systém správy věcí veřejných obnáší. Když například někteří politici ODS v čele s Alexandrem Vondrou tvrdí, že Viktor Orbán a Jarosław Kaczyński jsou normální konzervativci, jedná se buď o neznalost, nebo o příchylnost k autoritářským metodám. V Orbánově Maďarsku i Kaczyńského Polsku v posledních letech prokazatelně došlo k vážnému omezení nezávislosti justice a porušování ústavy. Oligarchové blízcí maďarskému premiéru Orbánovi skupují média, z nichž velká část byla vloni vložena do podivné neziskovky. Tak by se dalo pokračovat. Pokud by pro většinu Občanské demokratické strany toto vše znamenalo „normální konzervatismus“, možná by měla vypustit druhé slovo ze svého názvu.

Důvod k zamyšlení mají ale například i Piráti. Je jim třeba přiznat, že odvádějí smysluplnou opoziční práci. Planě neřeční, slovy marketingu hnutí ANO „makají“. Jejich kroky, jako byl podnět Evropské komisi ohledně premiérova střetu zájmů, Babišovi notně komplikují život. Na druhou stranu často házejí do jednoho pytle s Babišem předáky konkurenčních opozičních stran. V tom vyniká především předseda Ivan Bartoš. Ten před rokem poznamenal, že nevidí rozdíl mezi politikou, kterou dělá Babiš, a politikou, jež se zde dělala třicet let po listopadu 1989. Nedávno zase prohlásil, že najde v řadě věcí shodu s ANO i ODS. Nevidí důvod, proč by se měl připojovat k ostatním demokratickým stranám do nějakého bloku. Piráti tedy zřejmě neohroženě plují kalnými vodami, přičemž si vystačí sami.

Na to je třeba namítnout, že přes veškeré výhrady k ODS, TOP 09, KDU-ČSL či STAN se jedná o demokraticky fungující strany, které nemají na rozdíl od ANO faktického majitele, nejsou servisní organizací svého zakladatele. Ivan Bartoš si pochvaluje spolupráci Pirátů s ostravským primátorem Tomášem Macurou, jenž se ale na svůj post dostal hlavně díky spojení s Babišem a své kariérní rozhodnutí se snaží maskovat snahou dát ANO nějaké ideové ukotvení. Toto hnutí ale žádný skutečný program nepotřebuje. Začínalo jako středopravicové, aby se během jednoho volebního období přeorientovalo na levicové voliče a posléze uzavřelo pakt s komunisty. Za dva roky zase může být při známé Babišově názorové „konzistenci“ všechno jinak.

Soudržnost demokratického tábora ohrožují také různé kulturní války, které spolu vedou pokrokáři s konzervativci, respektive tradicionalisty. Do popředí se dostávají otázky migrace či práv sexuálních menšin. Na obou stranách barikády vidíme zapálené jedince, kteří jsou ochotni ve svém svatém boji liberální demokracii obětovat. Právě proto je důležité dohodnout se v opozici na jakémsi demokratickém minimu. V momentě, kdy se ústava stává cárem papíru, kdy se ničení nezávislosti justice považuje za konzervatismus, kdy je svoboda médií omezována, vážně hrozí, že vypukne boj, v němž bude platit právo silnějšího. Toto nebezpečí není vůbec nereálné. Šířící se únava z demokracie je patrná nejen u nás. Jejích přesvědčených zastánců spíše ubývá. Přesto se občas objeví světlo na konci tunelu. V červnu přišlo na pražskou Letnou demonstrovat proti Babišovi skoro tři sta tisíc lidí.

Volby z posledních let ukazují, že pro demokratické strany u nás hlasuje zhruba polovina lidí. Za této situace je důležitá taktika. Zopakujme, že d’Hondtova metoda nahrává silnějším subjektům. Pokud se alespoň část opozice nespojí, autoritářský blok zase může zvítězit. Středopravicové strany by proto měly vzít rozum do hrsti a upřednostnit to, co mají společného. Jejich program se pochopitelně nemůže opírat jen o boj za demokracii, musí reagovat i na ostatní společenské problémy. Každopádně ale záchrana demokratického systému, jenž nejlépe zajišťuje svobody a práva jednotlivce, představuje momentálně nejdůležitější úkol pro skutečné státníky. Možná to zní vzletně, až budovatelsky, ale odpovídá to naší babišovsko-zemanovské realitě.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.