Vratislav na druhý pohled

28. února, 2016 RUBRIKA Polský speciál, Zraněná města


Vratislav2Benátky severu? Foto: Tomáš Fošum

 

Polská Vratislav ležící pouhé tři hodiny autem od Prahy je v mnoha ohledech velmi přitažlivým městem. Neláká jen turisty, ale také studenty, podnikatele a velké zahraniční investory. Její nedávná historie je však plná hlubokých šrámů.

 

Vratislav (Wrocław), která letos převzala od Plzně titul Evropské hlavní město kultury, nabízí víc než jen krásné a udržované historické centrum orámované zachovaným hradebním příkopem a mnoha rameny rozvětvené řeky Odry, jejích přítoků a umělých kanálů. Opustíme-li její středověké jádro, vstoupíme do zvláštní a pestré architektonické směsi poválečné panelové zástavby, historických činžáků (uvnitř jsou čím dál častěji zrenovované, zatímco fasáda opadaná až na cihlu dál znervózňuje kolemjdoucí svou zchátralostí), velkolepých veřejných staveb v německém stylu (tady jsou fasády z červených cihel v pořádku) a průmyslových objektů, továren a bývalých mlýnů. Ostrovy a ostrůvky pospojované mosty a lávkami vynesly Vratislavi nepříliš překvapivě označení „Benátky severu“. Jejich čím dál lepší využití ze strany samosprávy i různých občanských iniciativ přináší v posledních letech rozšíření možností trávení volného času v otevřeném prostoru města.

Kromě milovníků moderní gastronomie, filmů nebo malířského umění má město co nabídnout i podnikatelům a investorům, které sem láká již samotná výhodná poloha města mezi Berlínem, Varšavou a Prahou; v roce 2015 se navíc Vratislav stala součástí Zvláštní ekonomické zóny (tedy oblasti, v níž platí systém investičních pobídek a daňových ulev), což zájem investorů dále podporuje. Vratislav je také populární coby studentské město, studuje zde přibližně 150 tisíc studentů – to představuje více než 20 % obyvatel města, což z něj činí třetí největší vysokoškolské a univerzitní centrum v Polsku.

 
Naprostá změna

Abychom mohli nahlédnout pod povrch dnešní Vratislavi a porozumět jí hlouběji, je nezbytné obrátit se do její nedávné historie. Toto město bylo během svých více než tisíciletých dějin součástí různých státních útvarů na proměnlivé mapě Evropy a obývali je příslušníci mnoha národů i náboženských skupin. Největší a pro podobu i ducha dnešní Vratislavi klíčový zlom však přišel v roce 1945. Od 13. února zde probíhaly intenzivní boje mezi Rudou armádou a obránci města proměněného v pevnost podle vojenské strategie připravené nacistickým velením o půl roku dříve. Festung Breslau kapitulovala 6. května 1945 a do jejích ulic vstoupili sovětští vojáci. V několika následujících dnech utrpělo z jejich rukou již tak velmi poškozené město další ztráty. Na konci války bylo přibližně 70 % městské zástavby v troskách, poškozena nebo zcela zbořena byla velká část kostelů, pohyb po městě ztěžovaly stržené mosty.

Na Postupimské konferenci v létě 1945 bylo rozhodnuto o přemístění polsko-německé hranice na západ od Vratislavi a o vysídlení Němců, kteří se ocitli za hranicemi nového německého území. Odsun německých obyvatel Vratislavi probíhal souběžně s příchodem nových polských obyvatel. Ti pocházeli především z někdejšího území tzv. východních kresů, a zejména ze Lvova, který pohltil Sovětský svaz. Situace obou skupin uprchlíků se vzájemně zrcadlila: lvovští Poláci vnímali ztrátu svého města, které považovali za integrálně polské, jako strašlivou křivdu, zatímco vratislavští Němci stejně tragicky prožívali odsun ze Slezska na západ do ruského okupačního sektoru v Německu. Důsledkem války a těchto obrovských přesunů obyvatel byla kompletní etnická obměna a homogenizace města. Z někdejší židovské menšiny zbyl pouhý zlomek, který se později, po eskalaci antisemitské kampaně v roce 1968, scvrkl na minimum. Původních vratislavských Němců ve městě zůstalo podle odhadů sotva několik tisíc, navíc svou identitu skrývali a navenek vystupovali jako Poláci.

Kromě lidí se z někdejší metropole východního Polska do Vratislavi přesunulo i mnoho institucí a organizací, které zde – o 550 km západněji – navázaly na svoji předválečnou činnost. Ve Vratislavi se tak ocitly lvovské pomníky (třeba socha spisovatele Aleksandra Fredra, která na Rynku nahradila pomník Fridricha Viléma III.) nebo knižní a umělecké sbírky nadace Ossolineum. Vyučující a akademická obec lvovské Univerzity Kazimíra Velikého se do Vratislavi přemístili společně a navázali – byť pod jiným názvem – na její činnost v prostorách dřívější německé univerzity.

 
Nedostatečná náhrada

Komunistická propaganda vyvíjela značné úsilí, aby nový status quo představila jako ideální stav. Zatímco východní kresy se Lvovem a Vilniusem, kde před válkou fungovaly velké polské univerzity se staletou tradicí, byly líčeny jako území, jež k Polsku vlastně nikdy nepatřilo, s cílem ospravedlnit jejich zábor Sověty, nově přidělená oblast na západě byla nazývána Ziemie odzyskane, tj. znovuzískaná území. U této oblasti se zdůrazňoval její údajně odvěký polský charakter, kdežto německé období jejích dějin bylo líčeno jako dočasné obsazení, jež se v roce 1945 konečně, za pomoci sovětských spojenců, podařilo ukončit. Územní zisky na západě byly prezentovány jako jednoznačný úspěch, který měl zakrýt ve skutečnosti významné a bolestivé územní ztráty na východě. Tuto propagandu podpořila také monumentální Výstava znovuzískaných území, která proběhla právě ve Vratislavi v roce 1948 a přilákala 1,5 milionu diváků. Mezi osudem polského Lvova a německé Breslau lze vést jasnou paralelu – obě města se stala objektem cizích rozhodnutí, na jejichž základě se měla od základů proměnit jejich identita, a to za cenu obrovských přesunů obyvatel i lživé manipulace s historií.

Noví obyvatelé Vratislavi se však ve městě jako doma rozhodně necítili. Pozůstatky původní architektury na ně působily cize, město bylo v prvních poválečných letech nefunkční a nebezpečné: přistěhovalci se v něm setkávali s loupeživými bandami, sovětskými vojáky i bývalými obyvateli, kteří se chystali k odjezdu. Pocit hluboké ztráty, který prožívali, navíc nesměli ventilovat veřejně, protože nebyl v souladu s linií sovětské propagandy. Není tedy příliš překvapivé, že se k městu zpočátku chovali poněkud macešsky. Obnova válkou zničených staveb se táhla (také vinou neschopnosti komunistických úřadů a ekonomické nouze); ze sutin ležících v ulicích se vybíraly použitelné cihly, které se však nepoužívaly na opravu Vratislavi, ale posílaly se do Varšavy, jejíž obnova byla z propagandistického hlediska přednější. Na cihly bylo rozebráno dokonce i několik historických staveb, které pád Pevnosti Breslau přestály.

Mnozí pamětníci, rodiče či prarodiče dnešních mladých Vratislavanů, vzpomínají, že celé roky odmítali akceptovat fakt, že se do Lvova již nebudou moci vrátit a že jejich novým domovem se má stát Dolní Slezsko. Žili v prodlužovaném provizoriu, na sbalených kufrech, v neopravených domech poškozených bombardováním. Uchovávat si původní identitu jim pomáhal život v sevřených skupinách přátel, kteří dorazili ze Lvova společně a navazovali na dřívější společenské vztahy. Najít si vztah k Vratislavi trvalo některým celá desetiletí, jiným se to nepodařilo nikdy. Jejich děti se však již ve městě narodily, a přestože v mnoha rodinách je dodnes přítomna mytizovaná vzpomínka na dřívější život na východě, vztah obyvatel jako celku k městu se s novými generacemi začal přirozeně vyvíjet.

 
Odbojný duch

Během 80. let představovala Vratislav jedno z center protikomunistického aktivismu, mimo jiné proto, že někdejší přistěhovalci z východu neměli po zkušenostech se sovětským režimem o komunismu žádné iluze již ve 40. letech. Kromě místní organizace odborové Solidarity zde vznikla a působila také radikální Bojující Solidarita, která odmítala jakýkoli kompromis či dialog s komunisty a místo toho je vyzývala na souboj jejich vlastními zbraněmi – měla vlastní propagandu, ozbrojené složky i odposlechy. Zbraně zcela jiného typu používala další opoziční organizace, která vznikla ve Vratislavi: Pomerančová alternativa, která proti režimu bojovala pomocí absurdního humoru a nadsázky. Jejími recesistickými akcemi se inspirovala i česká Společnost za veselejší současnost. Památku na působení Pomerančové alternativy dnes najdeme doslova na každém rohu vratislavského centra: bronzové sošky trpaslíků, které jsou vděčným objektem zájmu dospělých i dětských turistů, odkazují na jeden z jejích recesistických a podvratných happeningů.

 
Po roce 1989

Po pádu komunismu se otevřela možnost zabývat se volně a bez cenzury vratislavskými dějinami před rokem 1945. Meziválečná Breslau se začala těšit zájmu historiků i spisovatelů, po dlouhém období ignorance a zakazování se o ní začalo mluvit a dostala se vysloveně do módy. Ve Vratislavi tak dnes najdeme pivnice a kavárny odkazující na předválečné podniky nebo bazary nabízející starožitnosti z období Výmarské republiky. V minulém desetiletí získala velkou popularitu i několik literárních cen detektivní série vratislavského rodáka Marka Krajewského, která se v meziválečné Vratislavi odehrává a výrazně ji tematizuje: používá německé místní názvy, hlavním hrdinou je německý policista a slovo Breslau vkládá i přímo do titulů knih (Smrt v Breslau aj. – některé Krajewského romány vyšly také česky).

Vztah města a jeho obyvatel, který vznikal v tak atypických podmínkách, prověřila ničivá povodeň v roce 1997. Početná říční ramena Odry se v ploché krajině široce rozlila a poškodila mnoho městských domů; na některých sídlištích voda dosahovala až do úrovně prvního patra. Přestože existují historické záznamy o podobně rozsáhlých záplavách z minulosti, Vratislavané na ně nebyli odpovídajícím způsobem připraveni. Dost možná právě proto, že jim schází mezigeneračně předávaná, historická zkušenost stovek let života v tomto prostoru. V onom krizovém okamžiku si tedy opět uvědomili, jak krátká jejich vlastní historie v tomto městě je. Verva, s níž se potom pustili do odstraňování škod, ale jasně říká, že už je přijali za své.

Publikace tohoto textu je součástí projektu ÚMV: „Podpora veřejné debaty o aktuálních tématech týkajících se Polské republiky“ a byla podpořena Česko-polským fórem.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.