09. prosince, 2015 Ladislav Havelka
Areál muničních skladů v obci Vlachovice-Vrbětice, 23. prosince 2015. Zdroj: Vlada.cz
Areál vrbětických muničních skladů patřil v minulosti armádě. Sklady ale byly v rámci reforem shledány nadbytečnými a vojáci areál v roce 2006 opustili. Areál následně přešel pod státní podnik Vojenský technický ústav (VTÚ) zřizovaný ministerstvem obrany. VTÚ následně objekty pronajímal civilním firmám, které sklady využívaly pro uskladňování zbraní, munice a dalšího nebezpečného materiálu.
Do osudného výbuchu se odpovědné orgány o fungování areálu mnoho nezajímaly. Krátce po výbuchu tak zástupci kraje, hasičů a ministerstev obrany i vnitra neměli jasno o režimu fungování skladů. Kvůli mylným domněnkám o pokračujícím vojenském režimu tak zodpovědní úředníci nezařadili areál do krizového plánu Zlínského kraje. To mělo za následek, že nebyly včas k dispozici dostatečné informace o tom, jaká případná nebezpečí obyvatelstvu a zasahujícím jednotkám hrozí.
Přesto, že se ve vrbětických skladech nacházely tisíce tun nebezpečného materiálu, nikdo se dle dosavadních poznatků neměl k řádnému dozoru. V momentě výbuchů si odpovědnost za kontrolu mezi sebou začaly přehazovat ministerstvo obrany, báňský úřad a policie. VTÚ uvedl, že zodpovídal pouze za technický stav skladů a revize, nikoliv však za kontrolu uložení a nakládání se skladovaným vojenským materiálem. Policie dávala ruce pryč s tím, že neodpovídá za kontrolu výbušnin, báňský úřad zase namítal, že do jeho kompetence nespadají zbraně a munice. Kontroloval tak někdy někdo, co se v dotčených skladech skutečně dělo a co se tam nacházelo?
Na práci policie se v souvislosti s výbuchy snesla vlna kritiky. Řada pyrotechniků a soudních znalců odsuzuje způsob, jak liknavě policie ke kauze přistupuje. Dlouholetý pyrotechnik Ladislav Zagiba například nechápe, proč se se zajišťováním důkazů čeká až do jara 2016. Dle jeho slov po roce a půl od výbuchu nebude možné zajistit žádné stopy a zjistit skutečnou příčinu výbuchů. Jiný nejmenovaný pyrotechnik naznačil, že vyšetřující orgány se chovají tak, že ve skutečnosti nechtějí najít nic.
Ministerstvo vnitra a Policejní prezidium kontruje nutností zajistit bezpečnost pro zasahující složky Integrovaného záchranného systému. Nestačilo ale zajistit jen nebezpečná místa bezprostředně ohrožující práci vyšetřovatelů? Proč se čeká až na kompletní vyskladnění všech objektů a vyčištění části prostoru? Hmatatelných stop po těchto aktivitách asi již moc nebude…
Policie byla zkritizována i kvůli kontrolám civilních muničních skladů. Policejní sbor disponuje zhruba pěti desítkami speciálně vycvičených policistů, kteří pravidelně provádějí kontroly subjektů nakládajících s municí. V České republice je ale více než 2 300 držitelů zbrojní licence, kteří mohou nakládat se střelivem či municí. Větší množství tohoto materiálu skladuje v Česku asi 20 soukromých firem ve 30 provozovnách. Ročně proběhne celkem 400 až 500 policejních kontrol.
Po výbuchu skladů požádal ministr vnitra Milan Chovanec o mimořádné kontroly, během nichž byla překvapivě nalezena řada vážných pochybení vedoucí až k trestním oznámením. Je to bohužel důkazem, že dosavadní praxe kontrol nebyla dostatečná a efektivní. Potvrdil to i sám Chovanec, který v jednom rozhovoru uvedl, že stát sice má informace o skladovaném zbrojním materiálu a podnikatelských aktivitách, ale skutečný stav není údajně možné neustále ověřovat.
Vláda se rozhodla povolat na pomoc se vzniklou krizí armádu. Na první pohled může vypadat, že na tom není nic divného. Mezi poslání armády totiž vedle ochrany a obrany územní celistvosti republiky a mezinárodních závazků patří i vnitřní funkce v podobě zajišťování bezpečnosti občanů. Vždy ovšem až po vyčerpání možností a kapacit ostatních složek.
Dalo by se pochopit, pokud by vojáci poskytli prostředky nezbytné pro asanaci kontaminovaného prostoru od rozlétané munice, případně pyrotechniky, kteří dobře znají vojenskou munici a kteří mohou významně pomoci s vyčištěním prostoru.
Jenže politické elity rozhodly povolat vojáky navzdory tomu, že celá událost spadá zcela do kompetencí policie. Policejní sbor navíc disponuje i dvojnásobným počtem personálu. Tehdejší náčelník generálního štábu Petr Pavel trefně poznamenal, že „na hlídání pásky není potřeba speciální výcvik, který vojáci mají.“ Názory odborníků však nebyly vyslyšeny a areál ve Vrběticích od prosince 2014 začalo nepřetržitě střežit zhruba 200 profesionálních vojáků, jejich počet byl postupně navýšen na 450. Od léta areál hlídá asi 300 vojáků a s koncem letošního roku jejich úkol pravděpodobně skončí.
Proč vláda v řádu dní po druhém výbuchu rozhodla o nasazení armády a nepožadovala logičtější posílení přítomnosti policie, která zásah i vyšetřování řídí? Šlo snad o pokus vylepšit image českých vojáků v očích veřejnosti? Nebo sbírání politických bodů? O rok dříve při povodních vláda tak aktivní nebyla…
Na základě analýzy, kterou provedlo ministerstvo vnitra, bylo zjištěno, že dosavadní legislativa pro nakládání se zbrojním materiálem je plná nejasností. Analýza odhalila nedostatky především v nedostatečné provázanosti norem. Navíc příslušné předpisy jasně nedefinovaly specifický režim pro nakládání s municí a ani související kontrolní režim. Dotčenou oblast dosud řeší především zákon o zbraních a střelivu, který se ale primárně zaměřuje na střelné zbraně. Na základě této normy policie kontroluje hlavně evidenci, způsob a zabezpečení uložené munice. Nikoliv však to, jak předejít výbuchu.
Pokud obchodní společnost znehodnocuje munici a nakládá se získanými výbušninami, podléhá dále kontrole báňské správy a dalším předpisům. V areálech, ve kterých se s municí a výbušninami nakládá, musí být dále splněny podmínky podle zákona o prevenci závažných havárií. Kontrolu toho má na starosti více organizací včetně hasičského sboru, přičemž jejich činnost má koordinovat ministerstvo životního prostředí a Česká inspekce životního prostředí.
Platné předpisy se vztahují zpravidla na soukromé subjekty. Policie a armáda mají dále své vnitřní předpisy, které s ohledem na rozsáhlé výjimky nelze obecně na civilní subjekty aplikovat.
Výbuchy poškozené sklady patřily ostravské společnosti Imex Group, jejímž majitelem je Petr Bernatík ml. Bernatíkovi však nejsou ve zbrojním byznysu nikým neznámým a mají zajímavou minulost.
Petr Bernatík st. byl dříve majitelem společnosti Arms Moravia. Na přelomu tisíciletí tato společnost od ministerstva vnitra s aktivním přispěním ministra vnitra Stanislava Grosse bez soutěže odkoupila protitankové střely s úmyslem prodat je do válkou zmítaného Konga. Přestože se na vývoz zbraní do této země vztahovalo mezinárodní embargo, z rozhodnutí ministra zahraničí Jana Kavana Arms Moravia obdržela potřebnou licenci. Obchod následně posvětila vláda v čele s premiérem Milošem Zemanem. Obhajobu obchodu tehdy připravoval Kavanův náměstek Hynek Kmoníček, současný ředitel zahraničního odboru prezidentské kanceláře. Z obav před mezinárodním skandálem Bernatík nakonec zbraně do Konga napřímo nevyvezl, požádal však o licenci na vývoz pro stejné zbraně do sousedního Zimbabwe. O pochybnou transakci se zajímala i policie, nakonec ale případ po měsíci vyšetřování odložila.
Arms Moravia, později přejmenovaná na Technoex, ale měla problémy se zbrojními obchody i později. V letech 2003-2004 vyhrála tendr na odprodej armádou vyřazených bitevníků Su-22. Za bitevníky však nezaplatila a obchod padl. Údajně pak poškodila i nového vítěze tendru tím, že zlobbovala příslušné úředníky a znemožnila udělení licence na vývoz těchto letadel.
Společnost figuruje i v řadě dalších kauz spojených s podivným obchodováním se zbraněmi. Nejznámější je asi případ z roku 2005, kdy společnost Technoex bez patřičných licencí vyvezla na Slovensko šest desítek samopalů Škorpion a vojenské střelivo. Soud ale otce a syna Bernatíkovy nakonec zprostil obžaloby.
Bernatíkova společnost dle zjištění Hospodářských novin měla velmi dobré vztahy na ministerstvech obrany, vnitra či zahraničí. Zřejmě díky přátelským vazbám opakovaně dostávala od ministerstva průmyslu licence k obchodům se zbraněmi, přestože dlužila státu na sociálním a zdravotním pojištění.
Kvůli předchozím aktivitám a narůstajícím dluhům skončila společnost Technoex v insolvenci. Na pohledávkách věřitelům, z drtivé většiny českému státu, dluží okolo 20 milionů korun. Rodinný zbrojní byznys se ale mezitím přesunul na Imex Group. Tam Bernatík st. již oficiálně nesmí působit kvůli předchozím aktivitám.
Jméno Petra Bernatíka st. se objevilo i v souvislosti s komunistickou Státní bezpečností, na což upozornil týdeník Euro. Bernatík měl koncem 80. let nejprve pracovat jako spolupracovník s krycím jménem Zbrojíř, posléze jako agent s označením Ota. Bernatík působil jako znalec v oboru historických zbraní a udržoval kontakty s řadou cizinců. Dokonce byl bezvýsledně prošetřován, zda se nepodílel na skupování zbraní v socialistických zemích a jejich následném vývozu do kapitalistických států. Bernatíkových zkušeností a vazeb mohla údajně posléze využívat některá z polistopadových tajných služeb nebo policie. Tím by se vysvětlila řada přešlapů, které byly de facto vědomě přehlédnuty odpovědnými orgány.
Škody za vrbětickými výbuchy nebyly stále vyčísleny, ale již nyní se odhadují na desítky až stovky milionů korun. Samotný výbuch, který nemá v historii obdoby, ale odhalil především řadu faktů ukazující na bílá místa v českém obchodu a nakládání se zbrojním materiálem.
Po dvou desítkách let došlo k situaci, kdy většina vojenského materiálu, zbraní a střeliva není pod faktickou kontrolou státu, nýbrž soukromých subjektů. Na tom by nemuselo být nic špatného, pokud by stát dostatečně plnil svou funkci v oblasti kontroly a regulace. Vrbětická kauza nám bohužel ukázala, že tomu tak nebylo. Můžeme být rádi, že tragédie stála život „pouze“ 2 pracovníky Imexu a nebyly způsobeny ještě větší ztráty na životech a majetku.
Nejasná legislativní úprava a spory o kompetence v oblasti dohledu vytvořily v ČR prostředí, kterého firmy zabývající se obchodem se zbraněmi umí dobře využívat, ne-li zneužívat. Jinak by totiž nebylo možné, aby společnosti s kontroverzní minulostí jako Imex Group mohly vůbec kdy získat potřebné licence a obchodovat s tak nebezpečnými komoditami.
Zákonitě se ozvaly hlasy z řad laické i odborné veřejnosti volající po změnách a lepší kontrole zbraní a munice. Vláda k těmto výzvám není hluchá a připravuje rozsáhlou změnu pravidel pro obchod se zbraněmi. Nezbývá než doufat, že nezůstane pouze u dílčích úprav, ale že skutečně dojde k efektivním změnám systému a přerušení pochybných až mafiánských provázání zbrojařů s politiky a odpovědnými úředníky.
ROČNÍK XIII. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2024