Wrocławský svobodný nádech

30. listopadu, 2014 RUBRIKA Kultura


Letošní pětadvacáté výročí pádu komunismu ve střední Evropě rozpoutává v české společnosti mnohé debaty o tehdejším převratu, možných variantách následujícího vývoje devadesátých let a především o naší současné politické, sociální, kulturní situaci. V této souvislosti bych ráda připomněla Festival nezávislé československé kultury, který se konal na podzim roku 1989 v polské Wrocławi. Jeho uspořádání vycházelo z dlouhodobých kontaktů mezi polským a československým disentem, které se začaly utvářet již koncem sedmdesátých let. Hlavním organizátorem festivalu byl Mirosław Jasiński, vedoucí Polsko-československé solidarity, nezávislé iniciativy, která se zabývala oboustrannou výměnou a distribucí zakázané literatury.

Velkolepý podnik i bez zabavených obrazů

Festival původně zamyšlený jako malý podnik tehdy nabyl velkolepých rozměrů. Navštívily ho tisíce Čechů, které mohly poprvé za hranicemi slyšet koncerty Jaroslava Hutky, Karla Kryla, Vlasty Třešňáka, setkat se s Vilémem Prečanem, Františkem Janouchem, Medou Mládkovou, Karlem Schwarzenbergem. Tamější atmosféra ovlivněná polskými debatami u kulatého stolu a setkání s českými exulanty znamenaly v té době pro návštěvníky závan svobody, pocit, se kterým se, ještě nic netušíce o nadcházejících změnách v Československu, navraceli zpět.

Součástí festivalu měla být i výstava československého výtvarného umění. Ačkoli byly všechny potřebné formality jako schvalovací řízení v české Národní galerii a zaplacení celních poplatků splněny, byla dodávka s uměleckými díly československými orgány na hranicích zadržena. Polskému kurátorovi Igoru Wójcikovi tak nezbývalo než vystavit ve wrocławském klubu Zero prázdné rámy se jmenovkami umělců pod názvem Zabaveno.

Pro československý režim byl podnik takového charakteru přeci jen ještě příliš svobodomyslný. Na konci osmdesátých let se sice již začala více probouzet k životu výtvarná scéna mimo oficiální proud, stále zde ale ještě ve velmi jasných konturách existovalo dělení na režimem propagované umění, šedou zónu a umění undergroundu. Na jaře roku 1989 se konala výstava ve Vinohradské tržnici, na níž se poprvé setkali ve velkém výtvarníci s diplomy i bez diplomů. Ze zde vzniklých kontaktů byla právě připravena wrocławská výstava, na které měla být zastoupena díla dosud oficiálně neexistujících výtvarníků Davida Němce, Petra Vaněčka, Michala Singera či Pavla Brázdy.

Zdánlivá svoboda

Situace v Polsku byla zcela odlišná. Za vlády Edwarda Giereka, který v roce 1970 nahradil ve funkci prvního sekretáře strany Władyslawa Gomułku, byly pro polskou výtvarnou scénu nastaveny velmi vstřícné podmínky. Mohly se zde konat přehlídky mezinárodního umění. Polsko tehdy fungovalo jako možný přístup k západnímu umění pro východoněmecké, československé i maďarské umělce. V oficiálních galeriích bylo možné prezentovat jakékoliv formy výtvarného projevu (v Československu naprosto nepředstavitelná věc). Nezávislá či undergroundová výtvarná scéna zde proto téměř neexistovala.

Byla to jen ale jen zdánlivá svoboda. Umělci si mohli tvořit po svém jen za předpokladu, že se drželi zpátky od politiky. Explicitně politické umění bylo samozřejmě zakázáno. Testovat hranice ideologické únosnosti byl ochoten jen málokdo. Docházelo tak k prazvláštní situaci, kdy se polská neoavantgarda se svými konceptuálními projevy, které na Západě byly spojeny s revoltou vůči vládnoucímu nebo společenskému systému, odmítala ptát po statutu quo a respektovala limity volného výrazu definované komunistickou stranou. Vznikalo tak bezpečné umění na hranici konformity, které bylo ponořeno do problematiky vlastního výrazu, formy, hodnotových měřítek.

Ve Wrocławi, kde se v druhém listopadovém týdnu konala série koncertů k výročí zmiňovaného festivalu, zároveň do 8. prosince probíhá v Muzeu současného umění výstava Awangarda nie biła braw. Je na ní představena tvorba umělců spojených s institucí Galeria Sztuki Najnowszej, která fungovala ve Wrocławi mezi léty 1975 a 1980. Dokumentárním způsobem se zde podrobně prezentuje historie galerie, její výstavní plán, fotografická dokumentace konceptuálních akcí, experimentálních videa a fotografie jednotlivých umělců (Katarzyna Chierowska, Stanisław Antosz, Romuald Kutera, Lech Mrożek, Piotr Olszański). Hlavní důraz je zde kladen právě na tehdejší aktuálnost a progresivnost jejich uměleckého projevu a na polské propojení s mezinárodní scénou.
Spíše než prezentace umění jako autonomní oblasti, poněkud zavánějící svou hermetičností, je pro mě zajímavější tázání se po historických a společenských souvislostech, v jakých umění vznikalo a které dodnes v mnohém ovlivňují naši současnost.

Marianna Placáková

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.