Zajíček ve své jamce sedí sám

14. března, 2019 RUBRIKA Česko


800px-DBG_22359_(38432657250)Předák AfD Alexander Gauland v plné své kráse. Foto: Wikimedia Commons/@infozentrale - DBG_22359

 

Diskusím vedeným českou veřejností bolestivě chybí propojení s debatou v jiných státech. Česko je zemí, kde se pěstuje národní izolace. Je politováníhodné, že na nacionalistické argumenty, jež například v Německu v poslední době ovlivnily zhruba pětinu populace, v české společnosti slyší většina. Naše politické elity tuto izolaci silně podporují, jelikož si od ní slibují snadnější vládnutí.

 

Tyto elity rády používají pojem suverenita. Vnímají jej jako pojistku, že se jim bude lépe panovat, protože se na základě tohoto pojmu jejich spoluobčané vzdají možných odvolacích mechanismů na mezinárodní úrovni. Stačí připomenout třeba kauzu Čapí hnízdo a reakce premiéra Andreje Babiše na podněty poslankyně Evropského parlamentu Ingeborg Grässleové k vyšetření této aféry. Babiš prohlásil, že tato dáma nemá nic jiného na starosti než ho pronásledovat. Jenže stačí se podívat na dlouhý seznam případů, kterými se zabývá výbor pro rozpočtovou kontrolu EP, jemuž zmíněná europoslankyně předsedá. Sdělení ministerského předsedy Babiše lze tedy číst i tak, že se spoléhá na izolaci podstatné části české veřejnosti a odvádí pozornost od vlastních problémů poukazováním na zlý Brusel.

 
Bývalo to jinak

Česká kotlina přitom ve svých dějinách zažila období, kdy mezinárodní komunikace patřila ke kulturním základům země. Většina obyvatel byla nejméně dvojjazyčná. K této skupině patřila také značná část sudetských Němců či do německého prostředí integrovaných židů. Řadil se k ní i první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Když Karel a Josef Čapkové během třicátých let pomáhali německému antinacistickému exilu, neměli žádné jazykové problémy.

Bylo tehdy navíc naprosto normální, když si veřejná správa uvědomovala, že poskytnutí občanství a pasu Němcům prchajícím před Hitlerem jim může zachránit život. Obec Proseč tak udělila spisovatelům Thomasovi a Heinrichovi Mannovým domovské právo, a ti pak mohli i se svými rodinami za pomoci československých pasů utéci před nacisty z Evropy. Ovšem v té době se už v české společnosti začaly objevovat šovinistické aktivity, které například koncem roku 1938 vedly k rychlému zavedení rasové segregace, vylučování osob židovského původu a k napodobování nacistických diskriminačních kroků. A také k marginalizaci lidí, jako byli právě bratři Čapkové.

 
Němci jsou zlí

Tento vývoj se nedočkal žádné korekce ani po roce 1945. Tehdy došlo k vyhnání spoluobčanů německé národnosti. Sudetští Němci se během okupace chovali různě. Bylo mezi nimi dost nadšených nacistů (k tomu dodejme, že někteří opravdoví nacisté, kteří ještě na začátku května mluvili o konečném vítězství, za pár dní sami zmizeli).

Na druhou stranu během prvních dnů záboru československého pohraničí nacisty v roce 1938 bylo zatčeno třicet tisíc sociálních demokratů, komunistů, ale také kněží z řad sudetských Němců. Nelehké osudy v koncentračních táborech zažívali spolu s vězněnými Čechy. Ještě krátce po válce čeští i němečtí koncentráčníci společně slavili návštěvu bývalého předsedy vězeňské samosprávy tábora Sachsenhausen Harryho Naujokse, který přijel do Prahy z Hamburku. Podobný úděl tyto lidi smiřoval. To se však brzy změnilo.

 
Becherovka je naše

Jak si v tomto kontextu vysvětlit, že většinová společnost vyhnala více než tři milióny spoluobčanů ze země, v níž historické soužití Čechů a Němců trvalo stovky let? Proč se zástupci sudetoněmeckého exilu z Londýna nevrátili domů, ale raději šli rovnou do západního Německa? Proč byl pro sociálnědemokratického politika a novináře Josefa Veverku takový problém ochránit v Liberci smíšená manželství mezi Čechy a sudetskými Němci? Proč pijeme Becherovku, zakusujeme ji Karlovarskými oplatkami a dáváme růže do váz od Mosera, aniž bychom si připomínali, že tyto produkty vyšly z tradic našich vyhnaných spoluobčanů?

Přestože Československo přijalo třeba na konci čtyřicátých let skupinu Řeků poražených v občanské válce, bývá česká oblast zpravidla končinou, která lidi v nouzi nevítá. Dnes tato historie pokračuje. Odmítáním uprchlíků je u nás možné získávat podstatný politický kapitál. Patří k tomu i zacházení s vlastními „migranty“, a sice uprchlíky před komunismem. V hospodě se dozvíme, že jen „šli za lepším“.

 
Záchrana česneku

V západním Německu existovala bolestivá zkušenost a také stud kvůli diskriminaci, pronásledování a vraždění Židů za nacistické éry. Okupační mocnosti daly vznikající spolkové republice do vínku koncepci lidských práv. Také ovšem bylo nutné obnovit rozbombardovanou zemi a v prvních poválečných letech nikdo oněch asi čtrnáct milionů Němců vysídlených z východní Evropy nevítal. Brzy se však ukázalo, že to byli většinou kvalifikovaní lidé. Uměli zacházet se sklem, vařit pivo, stavět domy. Však si jen připomeňme produkty, jejichž značky jsme ještě během přístupových jednání k EU zběsile chránili jako české rodinné stříbro. Paní Marlene Wetzelová, která během vyhnání v kočárku pod dítětem vyvezla matrici Karlovarských oplatek a její rodina je pak produkovala v Dillingenu, měla vstupem České republiky do EU ztratit právo na jejich výrobu.

Některé historky zní opravdu humorně. Hitler například chtěl eliminovat česnek z německé kuchyně a nacisté užívání česneku prohlásili za židovský zlozvyk. V roce 1938 však měl nacistický režim již jiné starosti a česnek v zabraných Sudetech nezakázal. Po válce si vyhnaní krajané vzali recepty obsahující česnek s sebou. Ve školách, kam jejich děti chodily, pak místní protestovali proti tomu, jak jejich sudetské spolužačky a spolužáci smrdí. Později ovšem pokračovala evropská integrace a do módy vešla francouzská kuchyně. Sudetský česnek ze staré kuchařky tak zachránily francouzské recepty.

 
Nejen pracovní síly

V padesátých letech byli již vyhnaní sudetští Němci více méně integrováni. Existovalo například nové sídliště Neugablonz (nový Jablonec), které vzniklo na zelené louce u města Kaufbeuren. Silný hospodářský růst ve Spolkové republice Německo a jím podpořená rekonstrukce země poskytly také Němcům ze střední a východní Evropy místo na slunci.

Brzy však vyšlo najevo, že stát potřebuje další pracovní síly. V prosinci 1955 byla uzavřena smlouva s Itálií, že západní Německo může na Apeninském poloostrově zahájit kampaň za získání pracovních sil. Následovaly podobné dohody s Řeckem a Španělskem (1960), Tureckem (1961), Marokem (1963), Portugalskem (1964), Tuniskem (1965) a bývalou Jugoslávií (1968). Trvalo by hodně dlouho, než bychom do detailu popsali, jak se brzy ukázalo, že nepůjde lákat cizince jen na dobu přechodnou, jak se přistěhovaly celé rodiny dělníků a jak by asi vypadaly firmy jako Mercedes bez této pracovní síly. Dnes sedí děti těchto prvních „migrantů“ ve vládách spolkových zemí i ve vládě centrální. Stali se z nich inženýři nebo lékaři. Založili obchody a restaurace, díky čemuž gastronomie a nabízené zboží jsou v Německu mnohem pestřejší, než tomu bylo předtím. K sudetoněmeckým knedlíkům a francouzskému česneku přistoupila turecká zelenina nebo marocký bulgur.

 
Sedět na kufrech

V Německu se po válce integrovali i lidé židovského původu. Mnozí, kteří přežili koncentrační tábory, nevěděli, kam jít. Řada rodin byla z velké části vyvražděna. Západní Německo podporovalo vznik státu Izrael, přičemž kromě špatného svědomí zde hrála roli také normální lidská solidarita. V Sovětském svazu či Polsku panoval silný antisemitismus, a návrat do původní vlasti tak pro nemálo osob přeživších holocaust nepřicházel v úvahu. Mnozí z těch, kteří se zachránili, se scházeli v Rakousku a západním Německu, kde uvažovali o tom, zda se vystěhovat do Izraele či do USA. Říkalo se, že sedí na kufrech. Pochyby a často i jazyk nebo školní docházka dětí přesvědčily celé rodiny, že bude lepší zůstat v Německu a možnost emigrace si ponechat jen v záloze.

Po rozpadu Sovětského svazu přicházeli i lidé z Ruska či Ukrajiny. Někteří jsou dnes stejně jako občané původem z Turecka, arabské oblasti či z jihoevropských zemí součástí politických elit. Když přední politik Alternativy pro Německo (AfD) Alexander Gauland řekne, že holocaust je jen ptačím trusem na pozadí velkolepé německé historie, získá za to sice nějaké volební hlasy, ale zase ne tolik. AfD, která z veřejné debaty nevylučuje antisemitismus, zůstává menšinovým jevem. Ostatní strany podobné projevy kritizují.

 
Chybějící souvislosti

Český pohled na dnešní uprchlickou vlnu vypadá spíše jako vnitropolitická kouřová clona. Veřejnost ochotně konzumuje hoaxy, protože se hodí do jejího nereformovaného pohledu na vlastní historii. Lidé kritizují seriózní média, že prý zatajují realitu. Konzumenti těch neseriózních si rádi ukazují videa plná násilí. Ovšem na základě přetrvávajících antiněmeckých předsudků se téměř nikdo nejede podívat, jak to vlastně u sousedů vypadá. Lidé odmítají zprávy o tom, jak se německé rodiny či farnosti starají o konkrétní uprchlíky, jak je to u nedávno příchozích se znalostí němčiny.

Zajímavé také je, jak se lidé zaměřují na okrajové jevy s uprchlickou vlnou spojené. Tragické události se jí samozřejmě nevyhnuly, ale česká veřejnost je ochotná paušalizovat a ojedinělé vrahy přicházející z islámského světa povyšovat na všeobecný jev. Kdo však zabil gdaňského primátora? Jak je možné, že některá východoněmecká města a městečka ohrožují neonacisté? To opravdu nejsou uprchlíci, ale zápecníci, které by nikde jinde nechtěli. Z těchto kruhů před pár lety vzešla teroristická skupina, která zavraždila mnoho lidí. Tato fakta si tuzemští odpůrci přijímání uprchlíků do souvislostí nedávají. Když v médiích připomenu, že chyba může být i v tom, že transformace na Západě byla delší a vyšší výskyt xenofobních postojů v bývalých komunistických regionech způsobuje stále ještě krátká doba transformace, dostává se mi na internetu nejrůznějších označení. Nejslušnější zní, že jsem prostě naivka. To si o sobě nemyslím a podobným kritikům vzkazuji: „Zajíčku, vyskoč konečně ze své jamky!“

 

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.