Žil, byl politik Václav Havel

20. února, 2013 RUBRIKA Česko


OLYMPUS DIGITAL CAMERAVáclav Havel vstoupil do historie, což symbolizuje i jeho obří portrét na budově Národního muzea. Foto: Wikimedia Commons/VitVit

 

Když se do světa rozlétla zpráva o úmrtí Václava Havla, začala značná část jeho spoluobčanů naprosto upřímně truchlit. Přitom Havel se dle několika svědectví cítil v posledních letech svého života zapomenutý a osamělý. Už ve své knize Prosím, stručně (2006) poněkud zahořkle tvrdil, že někteří lidé se mu vyhýbají pomalu jak za disidentských časů a že jeho bývalí spolupracovníci z Hradu si s sebou nesou jistý cejch. Tyto povzdechy působily poněkud přehnaně.

 

V posledním roce života Václava Havla bezpochyby zranily snahy některých osob zviditelnit se na jeho úkor i nepříliš oslavné recenze na jeho film Odcházení. Jen se tak prohloubil exprezidentův pocit, že není doma prorokem. Svůj lehký distanc od českého prostředí dával občas najevo poznámkami o „čecháčkovství“ a zdejším hluboce zakořeněném maloměšťáctví. Na rozdíl třeba od takového Václava Klause si sice dokázal dělat legraci sám ze sebe, ale kritiku v médiích snášel stejně těžce jako on. Svědčí o tom termín „nakyslíci“, jejž vynalezl pro své kritiky z řad komentátorů a publicistů. Jakoby každá kritika musela vycházet z nějaké závisti či omezenosti…

Jednou z příčin spontánní vlny smutku, která se přehnala Českem v předloňském prosinci a jejíž dozvuky trvají dodnes, byla jistá nostalgie. Václav Havel představoval hlavní postavu tzv. Sametové revoluce, tedy návratu svobody do našich končin. Zpočátku byl veselým prezidentem, který po komunistických papaláších působil jako zjevení. Rozevlátý dramatik s klukovským úsměvem, bývalý politický vězeň, který jezdil po Hradě na koloběžce a kamarádil se s Rolling Stones, dalajlámou a papežem. Svět ho uznával, za své filosoficky laděné projevy sklízel potlesk.

Václav Havel vydržel na Pražském hradě 13 let. Postupem času ztrácel na veselosti, okoukal se, jeho popularita klesala. Často vážně stonal, po smrti své první ženy se znovu oženil, přičemž jeho druhou choť veřejnost přijímala o dost hůře. Příznivce mu ubíralo i jeho letité soupeření s Václavem Klausem, které přešlo v oboustrannou nelásku. Když ve své funkci končil, v nemalé části společnosti panovala jistá únava z Václava Havla. Po vypršení svého prezidentského mandátu v roce 2003 se stáhl víceméně do ústraní, věnoval se psaní a obraně lidských práv ve světě, přičemž k domácí politice se vyjadřoval jen zřídka. Pro svůj prezidentský odkaz nemohl udělat nic lepšího. Nechtě mu pomohl Václav Klaus, jehož některé kroky v prezidentské funkci zvyšovaly stesk po Havlovi. Tedy po prezidentovi, který měl respekt v zahraničí, nedělal vyslovené podrazy a neporušoval ústavu. Jistě, jeho politické preference nesouzněly s většinovým názorem ve společnosti. Ano, hrál své politické hry. Přesto zůstal člověkem, pro něhož představoval hlas svědomí nejdůležitějšího rádce. Jakým byl politikem?

 
Nepolitický Vašek a standardní Václav

V disidentském období Havel svůj vstup do profesionální politiky vylučoval. V případě změny režimu hodlal zůstat veřejně angažovaným intelektuálem, který bude politikům maximálně radit. Když se ale v revolučních dnech roku 1989 naskytla příležitost stát se prezidentem, stal se jím rád, byť to vydával za osobní oběť. V době převratných změn, kdy se rozpadl Sovětský svaz a jeho bývalé kolonie se vracely do náruče demokratického Západu, politika Václava Havla bavila. Prezidentská funkce mu otevírala dveře k nejrůznějším politikům, umělcům, vědcům, zkrátka setkával se spoustou zajímavých lidí, k nimž by se coby pouhý slavný dramatik či disident nikdy nedostal. Jako spisovatel se realizoval při psaní četných projevů, kterým přikládal velkou váhu.

Krátce po revoluci Havel disponoval téměř absolutní mocí, kterou ale brzy ztratil, neboť politiku v pravém slova smyslu dělat neuměl a zřejmě ani umět nechtěl. V návaznosti na své texty z disentu se hlavně zpočátku svého prezidenství snažil hledat alternativy ke klastickému stranickému systému, a býval proto kritizován za „nepolitickou politiku“, která v očích jeho kritiků představovala elitářství, zákulisní metody, nestandardní řešení nebo utopistický projekt.

Nelze psát o Václavu Havlovi a nezmínit Václava Klause. Dvě největší postavy našich polistopadových dějin se málokdy v něčem shodly. Kolem obou mužů se zformovaly tábory fanoušků, které dodnes – navzdory Havlově smrti – spolu soupeří. Zatímco Klaus sám sebe definoval jako zastánce standardní politiky založené na systému politických stran, první český prezident spatřoval ve stranách zbyrokratizované struktury, které vedou k anonymizaci moci. Jestliže Václav Klaus kudy chodí, tudy mluví o své pravicovosti, Václav Havel sám sebe vnímal jako člověka jsoucího nad běžnou politikou.

 
Pravicově-levicově zelený válečník

Někteří lidé řadící se napravo označovali prvního českého prezidenta za „levičáka“, ba dokonce za „neomarxistu“. Tyto nálepky často užívali lidé hlásící se ke Klausovi. Naopak pro komunisty byl Havel již před rokem 1989 zaprodancem kapitalismu, a tedy bezpochyby „pravičákem“. Po roce 1989 se na jejich pohledu nic nezměnilo. Ostatně coby český prezident odmítal komunisty zvát na Hrad – na rozdíl od svého následníka, „pravého“ Klause… Každopádně rozhodně nebyl typickým socialistou, protože problematiku přerozdělování společenského bohatství víceméně neřešil.

I když pomineme obtíž s definováním „levicovosti“ a pravicovosti“, můžeme s klidem konstatovat, že Havel byl na politologické škále nezařaditelný. Na jednu stranu u něho můžeme pozorovat rysy pravicového politika, neboť ačkoli nezbožňoval neviditelnou ruku trhu, ekonomické reformy s důrazem na soukromé vlastnictví podporoval (obecně, způsob provedení reforem později kritizoval). Navíc se u něj vyskytovaly konzervativní rysy projevující se například důrazem na tradice spojené s prezidentskou funkcí, které se snažil obnovit nebo zavést. Co se týče zahraniční politiky, podporoval americké, potažmo spojenecké vojenské intervence na Balkáně a Blízkém východě, které se klasickým evropským socialistům spíše zajídaly.

Havel byl kritizován zejména kvůli svému údajnému výroku o „humanitárním bombardování“, kterým měl obhajovat vojenskou operaci NATO proti Srbsku v roce 1999. Český prezident byl tehdy přesvědčený, že Miloševičovo vojsko páchá v Kosovu etnické čistky. Po neblahých zkušenostech z bosenské války se děsil toho, že Západ znovu dopustí hromadné vyvražďování obyvatelstva na evropském kontinentu. Možná se dopustil neobratného výroku, ale v důrazu na nutnost postavit se zlu byl konzistentní. Trochu přitom klamal tělem, neboť v 60. a 70. letech vypadal jak květinové dítě a i v prezidentských letech se přátelil s rockery nemilujícími „lampasy“, nicméně různé formy appeasementu kritizoval už jako disident. Například v polovině 80. let v textu Anatomie jedné zdrženlivosti zpochybnil úsilí západního mírového hnutí, které mělo někdy problém rozlišovat mezi nedemokratickým sovětským blokem a demokratickým Západem. Ač muž pera, neměl problém podpořit nasazení zbraní tam, kde byla v sázce lidská svoboda.

Do levicového tábora bývá řazen nejspíše kvůli své proklamované „zelenosti“, vzývání občanské společnosti a kritice konzumu. Přitom důraz na ochranu životního prostředí, úctu ke krajině lze dnes pozorovat i u některých pravicových politiků. Kritika „konzumní společnosti“ byla přítomna už v jeho disidentských textech a ne vždy zněla úplně přesvědčivě. Když si ve svém exprezidentském období vyjel autem po Evropě, rozčiloval se, jak kamiony převážejí tisíce kilometrů produkty, které lze vypěstovat na místě, a není tudíž třeba je dovážet. Že i jeho automobil v tu chvíli znečišťoval životní prostředí, si Havel zase tolik nepřipouštěl. V jiném textu se zase přiznal, že má na chalupě vždy naplněnou ledničku, aniž by měl šanci všechno jídlo sníst. Buď jak buď, tepání konzumu nebylo na Havlovi to nejzajímavější.

 
Mocná občanská společnost

Ve své slavné disidentské eseji Moc bezmocných (1978) se Václav Havel sice primárně zabýval situací v nedemokratickém režimu, ale dotkl se i západního parlamentního systému. V něm nespatřoval žádnou spásnou alternativu a to hlavně kvůli údajně zbyrokratizovaným politickým stranám. Ty by do budoucna měly nahradit skupiny občanů – odborníků ad hoc se sdružujících k řešení konkrétních problémů. Skutečně poněkud utopická představa, z níž dodnes čerpají Havlovi kritici, podle nichž chtěl první český prezident nahradit stranický systém vládou samozvaných elit. Václav Havel skutečně nikdy stranám na chuť nepřišel, i když i jemu muselo být jasné, že parlament plný nestranických odborníků by se nikdy na ničem neshodl, a zemi by zachvátil chaos.

Moc bezmocných musíme vnímat v kontextu doby jejího vzniku. Havel ji psal v letech, kdy se na Západě rozvíjela tzv. nová sociální hnutí vymezující se vůči establishmentu. Bez možnosti cestovat na Západ a se ztíženým přístupem ke svobodným informacím (v době internetu a „chytrých“ telefonů něco obtížně představitelného) mohl podlehnout dojmu, že klasické politické strany v demokratickém světě pomalu končí. Ještě v létě 1989 v rozhovoru pro Svobodnou Evropu vylučoval návrat Československa k normální parlamentní demokracii a předvídal, že zde vznikne něco nového. Jako představitel Občanského fóra v prosinci 1989 prosazoval, aby se politické strany nepodílely na moci a fungovaly pouze jako základna pro růst nezávislých osobností. Tuto nerealistickou tezi brzy převálcoval přirozený vývoj, kdy se lidé začali sdružovat do stran na základě svých názorů resp. zájmů. Jako jeden z prvních to pochopil Václav Klaus, který si vybudoval mocenskou základnu v podobě ODS. Získal tak velkou výhodu vůči Havlovi, jehož stoupenci nebyli nikdy zorganizováni.

Když se Václav Havel i na základě svých praktických zkušeností smířil s nezastupitelnou rolí politických stran, začal se ve svých textech a veřejných vystoupeních více soustředit na občanskou společnost, s jejímž budováním měl ostatně neocenitelné zkušenosti z disentu. Co jiného totiž byla disidentská Paralelní polis než skupinou uvědomělých občanů starajících se o věci veřejné? Občanská společnost dle Havlových představ má právo zasahovat do politického dění. Politiky kontroluje, neboť občané by neměli být odkázáni pouze na své volební právo jednou za čtyři roky. Naopak Václav Klaus coby předseda ODS ztělesňoval zhruba tento postoj: nechť si naši kritici založí vlastní stranu a postaví se nám ve volbách. Bez mandátu od voličů se nemají do politiky co plést.

 
Opoziční smlouva jako důkaz?

Personalizovaný spor občanská společnost (Havel) versus „politická politika“ (Klaus) naplno vypukl v období po pádu Klausovy vlády na podzim 1997 a svého vrcholu dosáhl za tzv. opoziční smlouvy (1998 – 2002). Právě tuto smlouvu uzavřenou mezi ODS a ČSSD, jež na čtyři roky podvázala politický život v zemi, pokládal Václav Havel za potvrzení své teze, že pokud je slabá občanská společnost, stranám projde všechno. Jeho prezidentství dostalo novou náplň, když se mocenskému duu Václav Klaus – Miloš Zeman postavil a jejich účelové snahy měnit Ústavu ve prospěch velkých stran úspěšně napadal u Ústavního soudu. Dále podporoval různé občanské protesty proti „oposmlouvě“, které často iniciovali jeho příznivci. Lze říci, že svůj boj s účelovým paktem Klaus-Zeman prezident vyhrál, neboť opozičně-smluvní duo nedokázalo prosadit žádnou z plánovaných změn ústavy a po dalších volbách se rozpadlo.

Máme-li při tepání opoziční smlouvy učinit spravedlnosti zadost, musíme přiznat, že Václav Havel za její vznik jistou, byť nepřímou odpovědnost nesl, když praktikoval „nepolitickou politiku“ v zákulisí. Za Klausových vlád se tajně scházel s předsedy menších koaličních stran (ODA a KDU-ČSL), své blízké měl i v ODS. Klaus nabyl přesvědčení, že Havel sehrál při pádu jeho druhé vlády důležitou roli. Po následných volbách v létě 1998 přemlouval prezident Havel zase lídry Unie svobody a KDU-ČSL, aby šli do vlády se Zemanovou ČSSD a odsunuli Klause od moci. Václav Klaus se tudíž rozhodl udělit Václavu Havlovi lekci z pragmatické politiky a uzavřel dříve nemyslitelnou dohodu se svým dlouholetým oponentem Zemanem.

Havlův pohled na občanskou společnost a politické strany se vyvíjel. Když v knize Prosím, stručně tvrdí, že strany musí vycházet z občanské společnosti, čerpat z ní „živiny“, má bezpochyby pravdu. Oživení současných personálně chřadnoucích stran se bez spolupráce s občanskými iniciativami neobejde. O nahrazení systému politických stran něčím novým Havel ve svých posledních letech nemluvil, a když už nebyl ve funkci, podporoval ve volbách Stranu zelených. Tiše tak opustil svou disidentskou tezi. Na rozdíl od Klause, který dodnes nechce o občanské společnosti nic slyšet, se dokázal poučit. A jejich spor „strany vs. občanská společnost“ pro mladou demokracii poučný byl, protože oba tábory musely svá stanoviska definovat, upřesňovat. Lidé tak dostávali dílčí odpovědi na otázky, co si ještě politici mohou dovolit a co už ne, potažmo co s tím případně může řadový občan dělat.

 
Pohádka o Havlovi

Bylo již výše řečeno, že Václav Havel podporoval americké vojenské intervence na Balkáně a na Blízkém východě. Obecně lze konstatovat, že měl pro americkou politiku slabost. Tamní prezidenty George Bushe st. a Billa Clintona považoval za své přátelé, stýkali se i soukromě. V knize Prosím, stručně se netají obdivem k vrcholným americkým představitelům. Dokážou zasvěceně mluvit na různá témata, dobře vypadají atd. S jistou nadsázkou můžeme prohlásit, že americký politický systém vyhovoval Havlovu politickému gustu. Strany zde nejsou tak ideologicky svázané jako v Evropě, jejich struktura je hodně volná. Díky volebnímu systému se většinou dostávají do popředí osobnosti. Vysoká politická kultura a rozvinutá občanská společnost kladou důraz na morální profil kandidátů. Díky svému poněkud pohádkovému životnímu příběhu byl Havel v Americe upřímně uctíván a jeho slovo zde mělo váhu, což jeho sympatie k této zemi prohlubovalo.

Při sledování dokumentárního filmu Občan Havel asi mnohým zatrnulo, když hlavní hrdina s vážnou tváří pronese větu, že on je prezidentem pravdy, nikoli lži. Jako každý člověk se přece nemohl ubránit sem tam nějakému selhání, když ne přímo lži. Ve svých promluvách často odkazoval na mravní řád, řád bytí či planetární odpovědnost. Někdy to bylo na místě, občas se však ocital na hranici kýče. Jednou si postěžoval, že jej všichni po jeho zahraničních projevech plácají po zádech, ale pro změnu neblahých trendů, neudělají pak nic. Dostával se tak do schizofrenní situace, když chtěl působit jako myslitel, ale osobnosti mu tleskaly jako slavnému a zajímavému chlapíkovi. Často opakoval, že v zahraničí ho vnímají jako pohádkového hrdinu, který tak dlouho bušil hlavou o zeď, až spadla. Ostatně v tom opravdu spočívalo jeho kouzlo. Havlovy politologicky či filosoficky laděné texty obsahují četné zajímavé myšlenky, ale originálním politickým myslitelem asi nebyl. Byl spíše věčným hledačem bažícím po poznání. I proto se obklopoval lidmi z nejrůznějších koutů společnosti, čerpal z nejrůznějších zdrojů lidského vědění a poznání. Symbolickým důkazem budiž třeba skutečnost, že se týden před smrtí setkal s dalajlámou, aby pak zemřel v péči katolických řádových sester.

Tím nejdůležitějším na Václavu Havlovi byly jeho činy. Raději podstoupil vězení, než aby se zpronevěřil sám před sebou. Po pádu komunismu díky svému osobnímu příběhu, charismatu a zdravému instinktu pomáhal včlenit naši zemi do západního civilizačního okruhu, kde lidská svoboda není prázdným heslem. Nejen za to mu patří velký dík. Že svou práci nedělal špatně, svědčily ty davy lidí jdoucí za jeho rakví. Rok po své smrti získal Václav Havel nebývalý vliv na voliče. Vždyť jeho někdejší kancléř Karel Schwarzenberg, který nečekaně postoupil do druhého kola letošních prezidentských voleb, se do značné míry profiloval jako „havlovský“ kandidát. Jedná se o historický volební úspěch neorganizovaných Havlových příznivců, tzv. tábora Pravdy a lásky. Při pohledu shůry se Václav Havel asi nestačí divit. Jeho Čecháčkové mu rozumějí.

 

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.