Změnilo se Polsko?

09. prosince, 2015 RUBRIKA Téma


TraskowskiRafał Trzaskowski je zmiňován jako možný šéf Občanské platformy. Zatím do čela strany nekandiduje. Foto: Tomáš Fošum

 

Evropa, a to včetně Česka, si v posledních osmi letech navykla na Polsko Občanské platformy. Radosław Sikorski byl v českých médiích ukazován jako středoevropský obroditel, jako někdo, kdo konečně světu ukazuje, že náš region dosáhl kvalit západu. Polsko hospodářsky rostlo, získávalo významné pozice v Bruselu a umně vytvářelo falešný dojem, že bude užuž klepat na dveře eurozóny, čímž dokončí své srůstání s Evropou. Liberálně a proevropsky naladěné kruhy v Praze znepokojovala obava, že Polsko nás definitivně předstihne a podobně jako Slovensko díky traumatu vlastní perifernosti dobude západ dříve než my, kteří v české kotlině zatuchneme.

 

Po dlouho dobu českým pozorovatelům politického života imponoval klid, se kterým se v Polsku vládlo. Platforma šla od vítězství k vítězství, s koaličním partnerem se dokázala domluvit, Donald Tusk dlouho zvládal aférky svých ministrů a poslanců a panoval nad vlastní stranou bez křiku. Pod pokličkou ale vřelo. Ačkoli vítězství Práva a spravedlnost se vykládá jako blesk z čistého nebe, který zanechal Evropu v šoku a obavách, tato změna má řadu pochopitelných důvodů.

 
Bublina Občanské platformy

Po zveřejnění tajně pořízených nahrávek rozhovorů čelných představitelů Platformy s vysokými úředníky a byznysmeny se v plné nahotě ukázala arogance moci, jež v Polsku vládla. Kromě toho, že Platforma iritovala přešlapováním na místě v praktické politice, chválením se statistikami či drobnými (ne)reformami, jako bylo částečné zestátnění druhého důchodového pilíře, najednou Poláci získali velmi konkrétní obrázek její bubliny, který je naštval. Pohár trpělivosti definitivně přetekl během kampaně k prezidentským volbám. Bronisław Komorowski – sám ještě docela populární politik těšící se důvěře veřejnosti – zanedbal kampaň, taktizoval a populistickým vypsáním referenda o změně volebního systému se snažil rychle nahnat hlasy. Toto Poláci odmítli akceptovat a účet předložili jemu i, o půl roku později, Platformě v parlamentních volbách.

V reakci na volby se objevila řada komentářů o tom, jak se Poláci vrátili k národnímu konzervativismu se vším, co budí znepokojení v liberální Evropě i Česku. To vůbec neplatí. Platforma neprohrála proto, že by se Polákům znechutila modernizace a „pozápadňování“. Prohrála proto, že přestala být důvěryhodným reprezentantem tohoto procesu. Naopak Právo a spravedlnost (PiS) se stalo přijatelnou alternativou i pro řadu voličů mimo jeho dvacetiprocentní pevný konzervativní elektorát.

 
PiS nevstoupil do stejné řeky

PiS umístil do středu své kampaně hospodářská a sociální témata. Hovořil o věcech, které Poláky trápí a se kterými Platforma buď nic neudělala, nebo je přímo zavinila. Ekonomicky silně levicový program nové vlády tak zahrnuje měsíční příspěvky na druhé dítě, a v chudších rodinách už na prvního potomka, ve výši 500 zlotých, snížení věku odchodu do důchodu, posílení role státu v energetice, úsilí o udržení kapitálu v zemi, snahu o ochranu lidí zaměstnaných na různé smlouvy o dílo či dohody na dobu určitou, což se týká především mladých, či poskytování léků zdarma pro nejstarší populaci. Právo a spravedlnost vyhrálo volby se stejným apelem, se kterým zvítězil v roce 2007 Donald Tusk – Poláci mají na to, aby se jim dařilo lépe.

Při porovnání letošní kampaně PiS a té z před deseti let lze naopak dobře zachytit, jak analogie s rokem 2005 pokulhávají. K prvnímu vítězství se PiS propracoval díky slibu, že Polsko společensky vstoupí do nové epochy. Vidina konce postkomunismu byla lákavá pro mnohé. Ti, kteří se cítili být hospodářsky převálcováni tvrdou transformací, doufali v zadostiučinění, konzervativní kruhy zase věřily v definitivní dekomunizaci společnosti, jež ji zbaví všech strukturálních neduhů. Měl být vytvořen nový silný stát.

Ano, jisté akcenty tohoto charakteru lze v idejích představitelů PiSu zaznamenat i dnes, a nutno dodat, že hlavním nositelem takových myšlenek je Jarosław Kaczyński. Podle kampaně i programu se ale zdá, že PiS pochopil, jak lichou strategií by bylo bojovat s minulostí, když se musí soustředit na realitu a budoucnost. Další rozsáhlá investice do polského rozvoje z Bruselu nepřijde a polské hospodářství se musí do roku 2020, kdy vyschnou eurodotační penězovody, postavit na nohy. Premiérka Beata Szydło při představování vládního programu několikrát zmínila, že Polsko musí uniknout z pasti středo-příjmových ekonomik. Její ekonomičtí ministři, obecně považování za odborníky na svých místech, si tato zadání jistě dobře uvědomují.

 
Duda versus Zeman

Jistě se nelze tvářit, že z Polska se najednou stává bezproblémová země, která ví, kam směřuje. Nepotěší zbytečně kritické akcenty vůči Německu hledající válečné analogie, ani vstup neofašistů z Všepolské mládeže do Sejmu na kandidátce Pawła Kukize. Objeví-li se tvrdá slova proti Bruselu nebo „příliš liberálnímu západu“, pozici Polska ani celého našeho středoevropského regionu to nepomůže. Je ale důležité si uvědomit, že Polsko tímto není ničím zvláštním a podobné hlasy lze slyšet z hlavních měst po celé Evropě.

Koneckonců české řeči o nástupu doby temna v Polsku si strčme za klobouk. Když Varšavou 11. listopadu pochodovali neofašisté, prezident Duda (z Práva a spravedlnost) s nimi do průvodu nešel. Když 17. listopadu řečnili na Albertově čeští xenofobové, stál s nimi na pódiu Miloš Zeman, kterého do prezidentského úřadu vynesla i podpora sociální demokracie ve druhém kole prezidentských voleb.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.