Zoufalé odcházení Roberta Fica

10. června, 2019 RUBRIKA Střední Evropa


27458904_792027547647936_8020883878076280583_nRobert Fico ještě jako premiér. Foto: Facebook/robertficosk

 

Trojnásobný slovenský premiér Robert Fico se loni své funkce pod tlakem masových protestů vzdal. Od té doby hledá místo na politickém výsluní. Už v minulosti se marně pokoušel kandidovat na prezidenta. Nedávno zase neúspěšně usiloval o výměnu stranického dresu za soudcovský talár. Zdá se, že se nad jeho kariérou stahují mračna. Ačkoliv u Fica si člověk nemůže být jistý ničím.

 

Budoucí právník Robert Fico vstoupil do komunistické strany ještě jako vysokoškolák. Oženil se s dcerou prominentního soudce Jaromíra Svobody, který se za totalitního režimu stal místopředsedou Nejvyššího soudu. Manželství se Svetlanou a stranická legitimace Ficovi otevřely dveře ke kariéře. Několikrát vycestoval na Západ, což komunistické Československo umožňovalo jen loajálním a prověřeným lidem. O životě v minulém režimu dodnes mluví s pochopením a opakovaně vyzdvihuje jeho údajně kladné stránky.

Stejně jako podle svých slov nezaznamenal v listopadu 1989 sametovou revoluci, tak si dříve nevšiml ani zločinů a perzekučního charakteru komunistického režimu, z nějž jako mladý a ambiciózní člověk profitoval. V nových poměrech mu vstřícné postoje k předlistopadovým pořádkům zabalené do sociální rétoriky zajistily podporu části starší generace, která se po změně režimu cítila nejistě a nostalgicky snila o ztracených jistotách.

 
Absolutní nesmysl

Brzy se ukázalo, že Robert Fico je politik, jehož slovo nemá žádnou váhu. V roce 1999 ještě jako poslanec za postkomunistickou Stranu demokratické levice (SDL) v rozhovoru pro týdeník Slovo prohlásil: „Zůstávám celkem pochopitelně členem SDL, protože si opravdu neumím představit, že bych odhodil ty lidi, se kterými jsem tak moc udělal.“ Na novinářský dotaz, zda ze strany přece jen neodejde, odpověděl, že to považuje za „absolutní nesmysl“. Ještě v témže roce ze Svazu demokratické levice vystoupil a požádal o registraci nové strany Směr.

V roce 2000 týdeníku Slovo řekl: „Jestli Směr nebude úspěšný a nedosáhne svého cíle, to znamená být při sestavování vlády a dostat do kabinetu i celkové politiky co nejvíce lidí, Robert Fico z politiky odejde. Tím chci dát najevo, že politik musí přijímat osobní politickou odpovědnost za úspěch i neúspěch. (…) Mávat z televizní obrazovky nebudu, ale všem pěkně poděkuji a ihned se vzdám funkce předsedy strany.“ Po volbách v roce 2002 sice Fico při sestavování vlády nebyl, ale postu šéfa Směru se přesto nevzdal.

Jindy se zaklínal, že „poučka HZDS minus Mečiar je pro mne svatá“. Vylučoval tím spolupráci Směru s expremiérem Vladimírem Mečiarem, jenž podle něj nesl za události z let 1994 až 1998 „plnou osobní a politickou zodpovědnost“. Robert Fico ovšem na svá slova brzy zapomněl a v roce 2006 sestavil koaliční vládu za účasti Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS), v jehož čele stále stál Mečiar. Klamání veřejnosti a šíření nepravd se stalo běžným nástrojem Ficovy politiky.

 
Podobný hlas

Strana Směr si krátce po svém vzniku získala podporu značné části voličů – zejména kvůli tomu, že Robert Fico všechny politické konkurenty populisticky kritizoval a v části veřejnosti posiloval stesk po životě v komunistickém režimu.

Každou chvíli však vyplavalo na povrch podezřelé pozadí financování Směru. Naznačovalo, že strana vznikla jako podnikatelský záměr byznysmenů, kteří od Mečiara přešli k Ficovi. V jeho ctižádostivosti a touze po moci totiž viděli garanci pro pokračování svého byznysu. Nekalé financování strany dokonce potvrdil i jeden ze zakládajících členů Směru Bohumil Hanzel. Známá je také nahrávka, na níž Fico mluví o shánění peněz „vlastní hlavou“. Generální prokuratura tuto kauzu zahrála do autu s tím, že jde o „hlas podobný Robertu Ficovi“.

Fico jako premiér třikrát sestavil vládu, dnes se z něj však stal politik, kterého už nikdo nechce. A to zejména poté, co se po loňské brutální vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně postupně dostávaly na povrch kontakty (neřkuli přímo propojení) špiček Směru s prostředím organizovaného zločinu – včetně dosahu chapadel mafiánské chobotnice na úřad vlády, do blízkosti samotného premiéra.

Robert Fico jako produkt Mečiarových marketérů a oligarchů vrátil Slovensko zpět do období před rokem 1998. Postupně vytvořil šedou zónu politiky a byznysu, oligarchický mocenský systém, který podkopává základy demokracie a likviduje její pravidla. Systém arogance moci a beztrestnosti vládnoucích. Fico dlouhodobě přispíval k hrubnutí a vulgarizování politiky. Stal se z něho Mečiar 2.0. Nekoncepčními sociálními balíčky uplácel voliče. Stál na vrcholu mocenské pyramidy ovládající stát a kontrolované úzkou skupinou lidí. Opakovaně útočil na novináře. Vrcholem Ficova cynismu je jeho bydlení v bytě daňového podvodníka Ladislava Bašternáka.

Dnes se vysněný svět Roberta Fica rozpadá. Jeho politická kariéra je v troskách a končí hanebně. Být řadovým poslancem je pro expremiéra Fica ponižující a frustrující. Únikový plán stát se předsedou Ústavního soudu mu nevyšel. O svém dalším politickém osudu už zřejmě nerozhoduje on sám. Jenže z politiky nemá kam jít. Lze proto očekávat tři možné scénáře. Buď využije klesajících preferencí Směru, označí za jejich viníka premiéra Petera Pellegriniho a po dalších volbách to bude opět on, kdo bude mít ambici sestavovat vládu. Anebo mu najdou nějakou „čestnou“ funkci v zahraničí. Pak je tu třetí možnost, že zvolí kompromis a zachová status quo, kdy je předsedou Směru a poslancem. U Roberta Fica ale jeden nikdy neví…

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.