27. září, 2019 Michal Lebduška
Volodomyr Zelenskyj spolu se svou ženou hlasuje v červencových parlamentních volbách. Foto: Wikimedia Commons/The Presidential Office of Ukraine
Prvním krokem v dubnu zvoleného ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského bylo kontroverzní rozpuštění parlamentu, po kterém se v červenci konaly předčasné volby. V nich dokázala prezidentova strana Sluha lidu poprvé od vzniku nezávislé Ukrajiny získat v zákonodárném sboru samostatnou většinu.
Radikální změnou bylo už samotné zvolení prezidenta, kterým se prvně stala osoba s nulovými zkušenostmi z politiky. Toho pak doplnili poslanci, z nichž 80 procent je v parlamentu nováčky. Průměrný věk ukrajinského zákonodárce se také díky tomu snížil o 7,5 roku a činí dnes pouhých 41 let. Završením celého procesu se stalo vytvoření nové vlády v čele s doposud nepříliš známým právníkem Oleksijem Hončarukem, jenž je ve svých pětatřiceti letech nejmladším premiérem v historii země. Také v kabinetu zasedli takřka výhradně lidé bez jakýchkoliv zkušeností s politikou. Výjimkou jsou dosavadní ministr vnitra Arsen Avakov a ministryně financí Oksana Markarova, kteří zůstali na postech, jež zastávali v předchozí vládě Volodymyra Hrojsmana. Dlouhodobí političtí matadoři tak z ukrajinské politiky buď zcela vypadli (například bývalí premiéři Hrojsman a Arsenij Jaceňuk), nebo ztratili veškerý reálný vliv (bývalý prezident Petro Porošenko a expremiérka Julija Tymošenko).
V parlamentních volbách dokázal Sluha lidu získat spektakulárních 43,16 procenta hlasů, a „sjednotil“ tak téměř celou zemi, neboť strana vyhrála ve všech volebních obvodech s výjimkou západoukrajinského Lvova, města Izmajil v Oděské oblasti a částí Doněcké a Luhanské oblasti kontrolovaných kyjevskou vládou. Zatímco ve Lvově bodovala nová strana Hlas zpěváka Svjatoslava Vakarčuka, která celkově získala 5,82 procenta hlasů, a rovněž Evropská solidarita bývalého prezidenta Porošenka (8,1 procenta), v ostatních zmíněných okruzích vyhrála Opoziční platforma – Za život (13,05 procenta). Tu tvoří lidé z okolí exprezidenta Viktora Janukovyče, jenž v únoru 2014 po revoluci na Majdanu utekl do Ruska. Platforma je jedinou otevřeně proruskou stranou v parlamentu. Jedním z jejích lídrů je oligarcha Viktor Medvedčuk, jehož dcera má za kmotry ruského prezidenta Vladimira Putina a ženu ruského premiéra Dmitrije Medvěděva. Kromě toho překročila pětiprocentní volební klauzuli už jen strana expremiérky Julije Tymošenko, která skončila s 8,18 procenta na třetím místě.
Protože se i přes opakované sliby nepodařilo od roku 2014 změnit volební systém a příslušný zákon byl schválen až po vyhlášení termínu předčasných voleb, polovina zákonodárců (respektive kvůli anexi Krymu a válce v Donbasu jen 199 z celkového počtu 450) se volila v jednomandátových obvodech. Z těch byla v minulosti obvykle zvolená celá řada nezávislých poslanců (zpravidla lokálních oligarchů nebo lidí na ně navázaných), kteří často znemožňovali vytvoření funkční parlamentní většiny. Letos ale i v této části voleb dominovala strana prezidenta Zelenského, která v ní získala celkem 130 mandátů, a má tak celkově 254 poslanců.
Přitom se jejím kandidátům podařilo mnohdy bez jakékoliv výraznější volební kampaně porazit řadu kontroverzních osobností a velkých hráčů, kteří dlouhodobě ve svých obvodech vyhrávali. Do parlamentu se tak letos mimo jiné nedostal šéf Centrální volební komise z doby oranžové revoluce a spoluautor kontroverzního jazykového zákona z roku 2012 Serhij Kivalov, oligarcha Kosťantyn Ževaho, bývalý předseda parlamentu Volodymyr Lytvyn, někdejší šéf společnosti Motor Sič a nositel titulu Hrdina Ukrajiny Vjačeslav Bohuslajev či dva bratři „vládce“ Zakarpatské oblasti Viktora Balohy. Místo nich v parlamentu zasednou například svatební fotograf, novinář nebo majitel restaurací v Oděse.
Právě z toho důvodu je ale velkou otázkou, jak bude do budoucna parlament fungovat. Už před volbami se objevilo podezření, že se místa na kandidátce Zelenského strany kupovala. Poslanci navíc pocházejí z různých prostředí a nepojí je žádná společná ideologie. Proto je pravděpodobné, že se uvnitř tohoto uskupení vytvoří rozličné menší frakce a poslanci nebudou příliš disciplinovaní, což ostatně představuje dlouhodobý problém ukrajinského parlamentu. Jistý náznak bylo možné spatřit na školení z ekonomiky v západoukrajinských lázních Truskavec, kde se po volbách sešli nově zvolení zákonodárci Sluhy lidu. Organizátor celé akce a nově jmenovaný ministr ekonomiky Tymofij Mylovanov v rozhovoru pro zpravodajský portál Ukrajinska pravda přiznal, že přibližně pětina účastníků na semináře nechodila a místo toho využívala hotelové wellness.
Jak už bylo naznačeno výše, nová vláda bude spíše technokratická a sází hlavně na poměrně mladé odborníky, kteří nejsou napojeni na dosavadní politiku. Postava jejího premiéra Hončaruka je poměrně velkou neznámou. S jistotou o něm lze říct jen to, že se jedná o velkého zastánce volnotržních reforem a proevropského kurzu Ukrajiny. Obsazení funkcí ministra zahraničí a vicepremiéra pro evropskou a euroatlantickou integraci zkušenými a jednoznačně prozápadně orientovanými diplomaty Vadymem Prystajkem a Dmytrem Kulebou zase napovídá, že na dosavadní zahraničněpolitické orientaci země se nic měnit nebude. Největší kontroverze i uvnitř Zelenského strany budí to, že ve funkci ministra vnitra zůstal vlivný politik Arsen Avakov, který je mimo jiné obviňován z toho, že za minulé vlády zastavil nadějně se rozvíjející reformu policie, jež dodnes nebyla dotažena do konce. Ve vládě se také najdou jména spojená s ukrajinskými oligarchy (hlavně s Ihorem Kolomojským a zetěm exprezidenta Leonida Kučmy Viktorem Pinčukem), ale nejedná se z hlediska fungování státu a ekonomiky o klíčové posty.
Pokud jde o první kroky nové garnitury, prezident Zelenskyj od voleb až do první schůze novopečeného parlamentu, která byla zahájena na konci srpna, zvolil do značné míry vyčkávací taktiku. Poté však přepnul do mnohem aktivnějšího režimu. Vedle velkých personálních změn mimo jiné v prokuratuře či tajné službě SBU, ale též snahy zbavit funkce kyjevského primátora Vitalije Klička došlo i na konkrétní sliby reforem a první kroky k realizaci některých z nich. Zatímco parlament už stihl schválit zrušení poslanecké imunity a zákon o impeachmentu, prezident uložil vládě urychlené zpracování dalších projektů včetně zrušení moratoria na prodej zemědělské půdy, které po Ukrajině dlouhodobě požadují mezinárodní organizace.
Zelenskyj má také v plánu rozsáhlé změny ústavy, pro něž ale musí získat podporu dalších stran. Na schůzce s viceprezidentem USA Mikem Pencem, která se uskutečnila během návštěvy Varšavy u příležitosti vzpomínkových akcí k výročí zahájení druhé světové války, prohlásil, že chce všechny klíčové reformy prosadit v prvním roce svého mandátu. Ve Varšavě dále přislíbil odblokování exhumací polských obětí masakrů na Volyni z období druhé světové války. Tato traumatická kapitola společných dějin je dlouhodobě jablkem sváru mezi oběma sousedy.
Prozatím tedy Volodymyr Zelenskyj zcela dominuje ukrajinské politické scéně a jeho spolupráce s vládou a parlamentem působí hladkým dojmem. To ale rozhodně neznamená, že takto bude vypadat celé volební období. Není totiž vyloučené, že politicky nezkušený prezident svůj vliv na parlament a vládní kabinet v některých oblastech ztratí. Ačkoliv mu zůstala řada důležitých pravomocí, je vláda v současném politickém systému Ukrajiny na prezidentovi nezávislá, a postupem času tak může především premiér Hončaruk projevit vlastní ambice a razit vlastní politiku. Otázkou též samozřejmě zůstává, jestli se podaří udržet pohromadě velmi nesourodý poslanecký klub Sluhy lidu.
Právě nezkušenost prezidenta nahrává dvěma výrazným postavám z jeho blízkého okolí. Těmi jsou šéf prezidentské kanceláře Andrij Bohdan a nově zvolený předseda parlamentu Dmytro Razumkov, kteří mají k politice, velkému byznysu i státnímu aparátu výrazně blíže než Zelenskyj. Bohdan má přitom blízko i k problematickému oligarchovi Kolomojskému, zatímco Razumkov dříve působil v táboře exprezidenta Janukovyče. V souvislosti s tím v minulosti mimo jiné kritizoval oranžovou revoluci z roku 2004 a z ní vzešlého prezidenta Viktora Juščenka a podporoval zavedení ruštiny jako druhého státního jazyka. Zřejmě i proto se často vyjadřuje velmi opatrně a obecně, přičemž se vyhýbá jasným odpovědím na otázky typu dekomunizace Ukrajiny.
Velkou neznámou rovněž zůstává to, nakolik bude nová garnitura napojena na ukrajinské oligarchy a do jaké míry bude schopna odolávat pokušení korupce či zneužívání moci. Sluha lidu sice nemá dostatek poslanců k tomu, aby mohl samostatně měnit ústavu, ale zároveň drží veškerou moc ve svých rukách. Ihor Kolomojskyj podporoval Zelenského kampaň. Bylo by naivní si myslet, že za svou podporu nebude nic chtít. Zdaleka nejkontroverzněji je z tohoto hlediska vnímaný šéf prezidentské kanceláře Bohdan, jenž má na prezidenta a jeho personální politiku evidentně velký vliv.
V každém případě platí, že se Ukrajinci na Volodymyra Zelenského dívají s velkou nadějí a důvěrou, která se může velmi rychle rozplynout. Volební výsledky mu dávají obrovskou šanci prohloubit změny, jež zahájili po roce 2014 poslední dva premiéři Arsenij Jaceňuk a Volodymyr Hrojsman. Takřka absolutní moc ale pochopitelně může být i velkým rizikem. V pořadí už šestý ukrajinský prezident se bezpochyby zapíše do historie své země a jen čas ukáže, jestli se Ukrajinci dočkají vytouženého úspěchu, nebo velké deziluze.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024