Časopis pro ženy

25. září, 2019 RUBRIKA Úvodník


zcaputova_uprZuzana Čaputová. Foto: Facebook/zcaputova

 

Trvalo sedm let, než obálku našeho čtvrtletníku ovládla žena. Samozřejmě to ledacos vypovídá i o nás, ale daleko více to svědčí o středoevropské politice, na niž se zaměřujeme především. Pokud pomineme Německo, které do střední Evropy nezařazují úplně všichni, je v našem regionu nouze o političky, o nichž bychom mohli říct, že drží moc ve svých rukách. Poláci sice v posledních letech měli dvě premiérky, ale jak Ewa Kopacz, tak Beata Szydło byly na tento post nejspíše vystrčeny politickými alfa samci. V prvním případě tak zřejmě učinil do Bruselu odcházející Donald Tusk, ve druhém jeho dlouholetý rival Jarosław Kaczyński. V jejich šlépějích aktuálně kráčí nepříliš populární lídr opoziční Občanské koalice Grzegorz Schetyna, jenž pár týdnů před říjnovými parlamentními volbami nečekaně ustoupil do pozadí a nominoval na premiérku Małgorzatu Kidawu-Błońskou.

Nic proti tomu. Každý rozumný člověk více žen na čelných politických pozicích uvítá, protože o schopnostech nerozhoduje pohlaví. Ve výše popsaných případech je ale svým způsobem zarážející taktika: když nevíš, dej tam ženskou. Daleko sympatičtěji působí, když se zrodí velká politička přirozeným způsobem. Tedy že o vedoucí post sama cílevědomě usiluje, aby prosadila své představy o žádoucím směřování společnosti. Pro muže platí to samé. Vrcholná politika zkrátka vyžaduje určitou náturu, nemůže ji dělat každý.

Zuzana Čaputová se stala nejen první ženou, jež dominuje obálce Demokratického středu, ale především první slovenskou prezidentkou. Po jejím březnovém zvolení vypukla v liberálních kruzích nejen pod Tatrami, ale i v Česku jistá „zuzamánie“. Do značné míry oprávněně. Od některých ovšem zaznívaly ironické hlášky typu „spadla z oblakov“. Nic prý o ní nevíme. Do podobných funkcí by měli přece kandidovat jen protřelí politici. Na druhý argument lze namítnout, že Zuzana Čaputová se několik let angažovala jako právnička v boji proti skládce ve městě Pezinok. Čili působila ve veřejném prostoru, zapojovala se do občanské společnosti. Odtud je to do politiky jenom krůček, navíc se později stala místopředsedkyní neparlamentní strany Progresivní Slovensko. Nešlo o žádnou celebritu, která když neví, kam by se upíchla, tak zkusí kandidaturu na hlavu státu. Do kampaně vstoupila jako nekonfliktní, ale zároveň sebevědomá kandidátka s pevnými názory a představami o politice. Po pár měsících můžeme konstatovat, že o ní už ledacos víme. Například, že říká to samé, co před volbami.

Její výhra vyplynula ze specifické situace na Slovensku, kdy pro ni jako liberálku hlasovalo zřejmě i nemálo konzervativních voličů, kteří si nepřáli vítězství vyslance vládní strany Směr. Sama Čaputová ve svém vítězném projevu mluvila o přemostění hráze mezi liberálním a konzervativním světem. Tato poznámka by neměla zapadnout. Dokud liberálové a konzervativci, případně pokrokáři a tradicionalisté, nepochopí, že když se na scéně objeví autoritáři, musejí se proti nim spojit, půjde to s demokracií v našem regionu z kopce.

Tím se dostáváme k dalšímu sympatickému rysu Zuzany Čaputové, jež se neváhá ohradit vůči autoritářským tendencím nejen doma, ale také v sousedních státech. Ačkoliv to dělá diplomaticky a neadresně, netřeba její vzkazy složitě luštit. Při návštěvě Maďarska se vymezila vůči politice spojované s tamním premiérem Viktorem Orbánem. V Praze povinné oficiální jednání s prezidentem Milošem Zemanem vyvážila uctěním památky jeho předchůdce Václava Havla, kterého označila za svůj velký inspirační vzor. Večer pak před svými příznivci na Kampě nepřímo, ale poměrně jasně podpořila účastníky demonstrací proti Andreji Babišovi. Takže není divu, že značná část českých demokratů zůstává ze slovenské prezidentky nadšená. Obzvláště když na první prezidentku nebo premiérku Česko stále čeká.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.