06. března, 2025 Tomáš Fošum
Donald Trump před zraky celého světa plísní ukrajinského prezidenta. Foto (oříznuto): Wikimedia Commons/The White House
Lze pochopit, že se ze sympatií k současnému americkému prezidentovi více či méně otevřeně vyznávají politici jako Andrej Babiš, Tomio Okamura nebo Kateřina Konečná, pro něž demokracie zjevně nepředstavuje posvátnou krávu. Zpochybnění voleb, útok na Kapitol, nerespektování soudních rozhodnutí, pošlapávání ústavy nebo inklinace k ruskému vůdci Vladimiru Putinovi pro ně zjevně neznamenají žádný zásadní problém.
Je ovšem zarážející, že zmíněné Trumpovy činy a slabosti příliš nevadily některým politikům z vládní koalice, jež se zaštiťuje obranou demokracie a oprávněně se chlubí svou podporou Ukrajině čelící ruské agresi. Platilo to především pro europoslance Alexandra Vondru, muže s úctyhodnou disidentskou minulostí a pověstí protiruského jestřába. Trump se totiž svou zálibou v Putinovi netají už roky a různé protiukrajinské výroky pronášel již před svým zvolením.
Jak tito politici z vládního tábora a někteří konzervativní komentátoři svou sázku na Trumpa před americkými prezidentskými volbami v listopadu 2024 vysvětlovali? Pokud pomineme strach z „progresivismu“, jedním z častých zdůvodnění jejich podpory byla naděje, že silný americký prezident vnese do dění kolem války na Ukrajině novou dynamiku.
Například publicista Jefim Fištejn mluvil již po Trumpově volebním vítězství o „zrádné Bidenově administrativě“, která nechtěla Ukrajině dostatečně pomáhat. Nejen on nás ujišťoval, že Kreml bude mít před silným Trumpem respekt a staronový americký prezident se přece nebude chtít před slabším Ruskem sklonit.
Jenže čas oponou trhl a Trump se krátce po své inauguraci začal Putinovi dvořit, zatímco ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského veřejně peskoval a Ukrajinu nesmyslně obvinil, že válku rozpoutala ona. Ještě předtím nahlas spřádal plány, že si vezme od Dánska Grónsko nebo že vystěhuje Palestince z Gazy a toto území přejde pod americkou správu.
Ve světle těchto nehorázných výroků se čeští trumpisté posunuli do druhého vývojového stadia, které charakterizovala často opakovaná mantra, že Trumpa máme brát vážně, ale ne doslova. A zpravidla následovaly posměšky, že americký prezident ukázal Evropě, jak je slabá. Což často tvrdili lidé, kteří jejímu posilování celé roky házeli klacky pod nohy. Jedním z nejoddanějších šiřitelů Trumpových myšlenek se stal Dalibor Balšínek. Jím vedený Týdeník Echo přivítal na své obálce lednovou Trumpovu inauguraci odvážným titulkem Revoluce zdravého rozumu, což zjevně měli čtenáři vzít vážně, ale ne doslova.
Poslední únorový den znamenal šok i pro řadu stále věřících trumpistů. Volodymyr Zelenskyj musel v Bílém domě před zraky celého světa čelit ponižování a urážkám ze strany Donalda Trumpa a jeho viceprezidenta J. D. Vance. Trump mimo jiné víceméně jasně řekl, že v rusko-ukrajinské válce nikomu nestraní. Prostě ji chce za každou cenu ukončit, a ještě si nechat od napadené Ukrajiny za dosavadní americkou pomoc tvrdě zaplatit prostřednictvím jejího nerostného bohatství.
Podobné gangsterské metody se hájí těžko. Čeští trumpisté se tak ocitli ve třetí vývojové fázi, která se vyznačuje krédem „Zelenskyj to pokazil, měl by se omluvit“. Americké vedení prý zbytečně podráždil, když veřejně mluvil o bezpečnostních zárukách pro svou zemi v případě, že kývne na příměří, které chce Trump vyjednat s Vladimirem Putinem. Zelenskyj měl zkrátka podepsat smlouvu o „výpalném“ v podobě vzácných minerálů a zbytek nechat bez řečí na americkém prezidentovi. Bylo prý nediplomatické opravovat různá Trumpova nesmyslná tvrzení.
Ve třetí fázi se čeští trumpisté, jejichž řady ovšem už značně prořídly, nacházejí dosud. Jejich přesvědčením neotřáslo ani nedávné rozhodnutí Trumpovy administrativy stopnout americkou vojenskou pomoc Ukrajině a odstřihnout ji od zpravodajských informací. „Zastavení vojenské pomoci je logické, Zelenskyj ji nechtěl,“ napsal šéfredaktor Dalibor Balšínek na síti X.
Co bude dál? Jak bude vypadat čtvrté vývojové stadium? Bude mít podobu oslavy případného mnichovanství, tedy ponižujícího „míru“ vnuceného Ukrajině Donaldem Trumpem a Vladimirem Putinem? Nezbývá než doufat, že na tento černý scénář nedojde, přičemž jenom doufat samozřejmě nestačí. Česká vládní koalice se jasně za Ukrajinu postavila a zapojila se do iniciativy evropských zemí, jež se snaží oběti ruské agrese na rozdíl od Trumpa skutečně pomoct. Snad to myslí do slova a do písmene vážně.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025