Pět důvodů, proč opoziční smlouva s Babišem nemá logiku

16. října, 2025 Tomáš Fošum RUBRIKA Glosy, komentáře

---

Vítězný večer ve volebním štábu hnutí ANO. Foto: Facebook/AndrejBabis

 

Část české veřejnosti vyvíjí na demokratické strany jistý nátlak, aby v zájmu prozápadního směřování země podpořily při sestavování nové vlády Andreje Babiše. Ten by se tak nemusel opírat o radikály a proruské politiky. Podobnou situaci jsme už sice zažívali po volbách před osmi lety, tentokrát je však geopolitická atmosféra v našem regionu kvůli ruské agresi vůči Ukrajině o poznání dramatičtější. Navzdory tomu podobné výzvy adresované ODS, TOP 09, KDU-ČSL, STAN a Pirátům nedávají příliš smysl. Důvodů je hned několik.

 

Za prvé, Andrej Babiš coby rozhodující hlas hnutí ANO neprojevil o spolupráci se stranami končící vládní koalice, do níž po tři roky patřili i Piráti, sebemenší zájem. Jeho primárním cílem je zabránit svému odsouzení v kauze Čapí hnízdo a předstírat vyřešení svého střetu zájmů. V tomto mu někdejší pětikoalice s ohledem na vlastní voliče pomoct zkrátka nemůže. Naopak šéf SPD Tomio Okamura a Motoristé sobě v čele Petrem Macinkou a Filipem Turkem se na „vládě nespravedlivě stíhaných“ budou podílet rádi. Okamurovi hrozí soud kvůli stranickým rasistickým billboardům, a opletačky s policií může mít rovněž Filip Turek s ohledem na své, eufemisticky řečeno, koketování s nacismem. Babiš s Okamurou a možná i s Turkem se mohou navzájem podržet při hlasování o případném zbavení poslanecké imunity.

Za druhé, Česko nemá dobrou zkušenost s opoziční smlouvou z let 1998 až 2002, která byla oprávněně označovaná za zradu na voličích. Následoval velký propad volební účasti. Za současné situace by to mohlo být ještě horší. Zatímco tehdy se spojily dvě víceméně demokratické strany, dnes by šlo o spolupráci s autoritářským subjektem – ANO je de facto majetkem Andreje Babiše, z hlediska vnitřního fungování nejde o demokratickou stranu.

Všechny průzkumy před letošními volbami navíc ukazovaly, že přechod voličů mezi vládním táborem včetně Pirátů a opozičními uskupeními v čele s ANO je minimální. Jde o dva světy, které vědí, že spolu musejí nějak vycházet, ale vládnout spolu nechtějí.

Demokratickým stranám bývá vytýkán program Antibabiš. Pokud nic jiného nenabízejí, kritika je samozřejmě namístě. Ale vzájemný konflikt vyhovuje i Babišovi. Ten bude potřebovat pravděpodobné karamboly svého budoucího vládnutí na někoho svádět. Někdejší pětikoalice bude pro něj ideálním terčem. Smiřme se tedy s tím, že na základě výsledků voleb je nejpřirozenější vládní koalicí partnerství ANO, Motoristů sobě a SPD. Je i logická z hlediska jejich podobných postojů v celé řadě otázek.

Za třetí, každá z demokratických stran, která teď na nějakou formu kooperace s Babišem kývne, bude ostatními obviněna ze zrady voličů. Ničemu nezabrání a sama sebe zničí. Babišovu vládu by tak muselo podpořit všech pět stran, a to je nereálné. Navíc po volební porážce většina z nich potřebuje čas na restart, na vlastní obrodu. ODS a TOP 09 si brzy zvolí nové vedení. To si těžko bude chtít hned na začátku zkomplikovat život podobnou mesaliancí.

Za čtvrté, Andrej Babiš v byznysu i politice celé roky ukazuje, že skutečná spolupráce je mu cizí, hraje hlavně na sebe. Zní to už v jeho případě jako klišé, ale jako dravec chce ostatní pohltit a ovládnout. Neúspěchy hází na druhé, cizí úspěchy si přivlastňuje. Sociální demokraté z éry Bohuslava Sobotky by mohli vyprávět.

Za páté, není vlastně jasné, co by se vyřešilo tím, kdyby demokratické strany umožnily vznik Babišovy jednobarevné vlády. V kabinetu by sice neseděli ministři za SPD a Motoristy, ale pořád by ANO s těmito subjekty mělo ve sněmovně většinu, kterou by neváhalo využívat. Mluví o tom zkušenost z let 2018 až 2021, kdy sice vládlo společně s ČSSD, ale některé věci prosazovalo s komunisty a Okamurovci. Takže nyní by Babiš demokratickému kvintetu za podporu slíbil, že jeho vláda bude prozápadní, aby pak druhý den společně s SPD a Motoristy třeba zestátnil veřejnoprávní média. „Pětiopozice“ by na něj neměla žádné páky. Na jeho svržení by se totiž musela domlouvat s radikály, před nimiž má teď Babiše podle některých zachraňovat.

Výše řečené samozřejmě neznamená, že by budoucí demokratická opozice měla Andreji Babišovi házet klacky pod nohy, jak to například aktuálně předvádí v souvislosti s návrhem státního rozpočtu na příští rok. Pokud si Babišova vláda řekne o podporu v otázkách spojených se zvýšením bezpečnosti a prozápadní orientací země, měla by ji bez řečí dostat. Když bude prosazovat rozumné věci v domácí politice, platí to samé.

Snižování napětí ve společnosti je žádoucí. Těžko se k němu ale dojde způsobem, kdy by strany reprezentující jednu její část de facto kapitulovaly. Pětikoalice během uplynulého volebního období udělala řadu chyb a aktuální stav tuzemské politiky je i důsledkem jejího vládnutí. Dělat z ní ale hlavního viníka není fér. Tím je Babiš, jenž vše podřizuje svým osobním zájmům. Dokud se toto nezmění, pětikoalice za současného rozložení sil ve sněmovně moc karet v ruce nemá. Tvrdá opoziční práce se zdá jediným smysluplným východiskem.