Kdo vyhrál ve Studené válce?

08. března, 2019 RUBRIKA Kultura


30984_444339772291860_2059765711_nTento polorozpadlý kostel nacházející se na východě Polska hraje ve filmu Studená válka důležitou roli. Foto: Facebook/Piotr Chmielecki

 

O filmu Studená válka (Zimna wojna) se již napsalo mnoho. Není divu, neboť dílo polského režiséra Pawła Pawlikowského získalo mnoho prestižních ocenění včetně Evropské filmové ceny za nejlepší film a Zlaté palmy v Cannes za režii. Čerstvě se také stalo kandidátem na Oscara, jejž získal už předchozí režisérův snímek Ida (2013). Nejde zde o mistrovské dílo. Ale je to moudrý, univerzální, nostalgický film, který doufá ve zralost diváka.

 

Kritici, kteří se zamýšlejí nad fenoménem úspěchu Pawła Pawlikowského (*1957), mluví o vlivu polské a anglické kinematografie na jeho tvorbu. Zmiňují například filmy Wojciecha Jerzego Hasa a Davida Leana. Zdůrazňují také režisérovu představivost a zkušenosti, které jsou spojené s jeho pozoruhodným příběhem.

Většinu svého života strávil Pawlikowski ve Velké Británii, kam emigroval ve čtrnácti letech se svou matkou. Určitý čas pobýval také ve Francii a v Německu. Studoval literaturu a filozofii v Oxfordu, pracoval v televizní stanici BBC, ale nakonec se naplno pustil do tvorby hraných snímků. Po natočení výše zmíněného filmu Ida se vrátil do Polska.

Již na počátku své kariéry se živě zajímal o osudy lidí, kteří stojí před těžkým rozhodnutím. V roce 1992 řekl deníku The Guardian: „Chtěl bych, aby mé filmy měly charakter antideníků, aby promlouvaly prostřednictvím postav, obrazů, paradoxních situací, aby vyvolávaly údiv a nebyly ploché námětem.“ Studená válka dokazuje, že tato režisérova představa platí dodnes.

 
Krajina z černobílých fotek

Děj filmu začíná na konci čtyřicátých let 20. století v Polské lidové republice. Kamera pozoruje poválečnou krajinu plnou ruin a bláta, kde se musí vše znovu vybudovat. Na pozadí této polorozpadlé reality se rodí láska mezi tanečnicí Zulou (Joanna Kulig) a hudebníkem Viktorem (Tomasz Kot). Ona je trochu drzá venkovská dívka, která má v sobě osobní kouzlo, nějaký boží dar, jenž nejde jen tak vysvětlit. On je zase nadaný pianista s intelektuálními kořeny. Hrdiny pocházející z odlišných světů spojuje lidový soubor Mazurek, ve kterém pracují. Ten odkazuje na jeden z největších a nejvýznamnějších polských souborů zpěváků a tanečníků, který vznikl v roce 1948 a jmenuje se Mazowsze.

Příběh mileneckého páru se odehrává během několika let, a to napříč železnou oponou. I když sledujeme osudy postav v těžkém dějinném období, historie tady záměrně nehraje hlavní roli. „Dějiny se filmem zpravidla špatně sdělují. Historické filmy, které ve své době propagovali komunisté, a činí tak i dnešní vláda, se projevují obyčejně jakýmsi prostoduchým vyprávěním (sdělením), ve kterém jsou hrdinové vylíčeni jako loutky bez životní náplně, jsou pouze zobrazením nějaké ideologické teze,“ řekl k tomu režisér letos v lednu listu Rzeczpospolita.

Studená válka tak není především vyprávěním o minulých časech, ale o lidech, kteří tehdy žili a kteří si s sebou nesou stigma dějin. Epocha, již tady pozorujeme, připomíná krajinu složenou z černobílých fotek a starých plakátů. Nicméně Pawlikowski se nesnaží nic přikrášlovat. Na jedné straně vytváří nostalgickou atmosféru tehdejšího světa, na straně druhé poukazuje na množství problémů spjatých se životem v komunismu. To je vidět zejména na příkladu Viktora, který se po návratu z Francie zpět domů stává troskou bez šance na důstojnou existenci.

Jedinec, jenž chce v této skutečnosti vytrvat, musí prodat duši ďáblu tak jako předseda souboru Mazurek Lech Kaczmarek (Borys Szyc). Ten, stále elegantní, s úsměvem na rtu, dosáhl všeho, o čem kdy snil. Díky členství ve straně získal moc rozhodovat o osudech druhých. Fakt, že Kaczmarek dostal vše, po čem toužil, však ještě neznamená, že „vyhrál” život. A tak jsme při odchodu z kina nuceni zamyslet se nad tím, kdo je vlastně v tomto filmu vítězem? Úspěšný kariérista, nebo milenecký pár?

 
V cizí zemi

Protože Studená válka vypráví o povinnosti člověka činit rozhodnutí, která ovlivňují zbytek jeho života, stojí za pozornost část příběhu Viktora a Zuly odehrávající se v Paříži. Pár sice konečně najde své místo v uměleckém srdci Evropy, ale překvapivě ztrácí půdu pod nohama. Jejich vysněná země se stává jen zámkem z písku a společně vydanou desku vnímá Zula jako jakéhosi levobočka. Režisér poukazuje na to, že emigrace je složitější otázkou, než si často myslíme. Nutí jedince opustit své zvyky a jako děcko se učit jiným pravidlům hry. Hlavním problémem není nedostatek peněz nebo samota, ale pocit vykořenění a touhy po tom, co člověk neodvolatelně ztratil.

Viktorovo drama se týká faktu, že zatímco v Paříži jej lidé hodnotí prizmatem emigrace, doma zdůrazňují jeho předválečnou minulost, po které nic nezbylo. Zula oproti svému milenci má v Polsku celý svůj svět – folklorní soubor. Dívka si uvědomuje, že odjezdem z vlasti obětuje daleko více než on. Dokonce se mu snaží vysvětlit, že na Západě nebude pro nikoho nic znamenat. A jak se nakonec ukáže, moc se nemýlí.

Historie milenců je holdem rodičům režiséra, který po premiéře řekl: „Vzpomínám si na překvapení, když jsem se poprvé na Západě setkal se svým otcem. V Polsku byl tvrdý, šikovný, ničeho se nebál. V Německu jsem viděl člověka, který byl trochu ztracený, stál v bance před nějakým úředníkem a nevěděl, jak požádat o úvěr a platit daně. V cizím světě a jazyku ztratil sebejistotu, své kouzlo a půvab.“ Samozřejmě že Zula a Viktor nemohli tušit, do jaké míry je jejich identita odvozená z národní historie. Podobnou zkušenost pravděpodobně prožili i rodiče samotného filmaře a také mnozí z nás, kteří jsme opustili svou rodnou zem v jiné době a za jiných okolností.

 
Láska ve všech podobách

Pawlikowského snímek je ale především variací na milostné téma. Každá z postav (včetně Kaczmarka) prožívá svou lásku jinak a má k ní svůj klíč. Ačkoliv Zula, stejně jako hrdinka z Idy, se nachází na životním rozcestí, hodně se od ní odlišuje. Přestože se rovněž cítí nejistá a ztracená, neutíká, staví se čelem k svému osudu. Kvůli Viktorovi dovede vsadit vše na jednu kartu a rezignovat na své přesvědčení. Láska páru se proměňuje. Je šťastná, tragická i absurdní. Vede po cestě plné vzletů a pádů, rozchodů a návratů. Je dlouhým hledáním toho druhého. Jde o dynamický proces vyžadující odvahu, kterou každý nemá. Režisér vypráví příběh podobný tomu, který prožívali jeho vlastní rodiče, a tak připomíná pokolení lidí, kteří společně s polským prozaikem Wiesławem Myśliwským věřili, že „láska nám není dána jen proto, že jsme se narodili. Za schopnost milovat vděčíme jiným a také naší otevřenosti vůči jiným“.

Po zhlédnutí snímku se nelze ubránit myšlence, že filmový svět se víc a víc vzdaluje dnešním reáliím. Díky hollywoodským filmům a současné popkultuře rádi věříme na stereotypní ideál lásky, který slibuje dlouhotrvající a šťastné manželství. Zároveň v éře postmoderny, v níž žijeme, pozorujeme rozklad tradičních modelů ve jménu individualismu. A protože největší výzvou je dnes sladění vlastních životních tužeb s ideálem romantické lásky, dochází ke střetu a partnerské vztahy jsou velmi křehké. A přece nám Studená válka odhaluje, že její smysl je kdesi jinde. Láska, to je nejvyšší stupeň moudrosti, ke které spějeme celý život, a cena za ni může být velmi vysoká.

 
Mnoho nevyřčeného

Z formálního hlediska je příběh Viktora a Zuly jednoduchý a stručný. Stejně jako u Idy používá režisér zkratky, aby se vyvaroval dlouhých dialogů. Důležité jsou jednotlivé záběry a gesta. Po celou projekci filmu má divák pocit napětí, který umocňuje pečlivě vybraná hudba. Na jedné straně zvuk podtrhuje vnitřní rozpoložení postav, na straně druhé vytváří neopakovatelnou atmosféru minulých dob. Pocit nostalgie, který snímkem prostupuje, nekončí se závěrečnými titulky, ale provází nás i při odchodu z kina. Díky formátu 4:3, černobílým kontrastním záběrům a hudební aranži se film pohybuje na rozhraní muzikálu a filmu noir.

Nicméně zůstává tu mnoho nevyřčeného, protože o hrdinech máme málo informací. Chybí chvíle ticha, abychom s každou z figur pobyli déle a o samotě. Pawlikowski se soustřeďuje na citové drama postav a doufá ve zralost diváka, který si sám doplní mezery ve scénáři.

Jedná se o moudrý a naduté intelektuálštiny zbavený film, ale masterpiece to není. Část diváků si bude stěžovat na vizuálně vysublimovanou vrstvu, kterou nepozorovaně uniká obsah. Někomu může vadit zkondenzovaná forma snímku. Avšak Studená válka bude vždy aktuální. Protože kdo z nás se někdy neocitl na podobné životní křižovatce? Virtuální svět nás před ní neuchrání.

 

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.