21. prosince, 2019 Jarosław Kuisz
Komunističtí vůdci na snímku z roku 1987. Zleva: Gustav Husák, Todor Žižkov, Erich Honecker, Michail Gorbačov, Nicolae Ceausescu , Wojciech Jaruzelski a János Kádár. Foto: Wikimedia Commons/Bundesarchiv/Rainer
Mittelstädt
„Tenhle stát nemůže přežít!“ řeklo mi několik lidí přímo. Potom uváděli různé důvody, hlavně historické a geopolitické. „Tenhle strach je taková naše podzemní řeka“, mínil jeden známý polský novinář. Podobná slova jsem slyšel i od varšavského taxikáře.
Samozřejmě můžeme (článek původně vyšel v týdeníku Kultura Liberalna a je tedy primárně určen polským čtenářům – pozn. red.) bez hlubší reflexe slavit svátek obnovené polské nezávislosti. Jedni se budou opájet nacionalismem, jiní ho budou rituálně kritizovat a pak se všichni rozejdou domů. Zdroj našich politických neuróz tak zůstane netknutý. A přitom je jedním ze způsobů, jak vysvětlit absurdně vyhrocený politický spor, který se táhne již od roku 2015 (kdy ve volbách zvítězila formace Právo a spravedlnost – pozn. red.). Jeho účastníci jsou totiž přesvědčeni, že druhá strana může způsobit úpadek státu. Jak jinak chápat strašení tím, že Brusel nebo Berlín jsou dnešními nástupci Moskvy? Co jiného je ve své podstatě strašení polexitem, tedy domnělým odchodem Polska z Evropské unie? Může se zdát, že přízvisko Targowica (narážka na dohodu části polských magnátů s ruskou carevnou Kateřinou II. z roku 1792 – pozn. red.), kterým se politici navzájem častují, je jen projevem rafinované rétoriky. Je však třeba chápat, co tento pojem z historického hlediska znamená. Jedná se o jednu z nejtěžších urážek, obvinění ze zrady, která vedla k úpadku celého státu. Trauma z jeho zmizení z mapy, které sahá až k vzdálenému roku 1795, ve verzi zesílené sérií smutných událostí, k nimž došlo ještě ve 20. století, je tedy přítomno i v současné polské identitě.
Politika viděná prizmatem posledních věcí nemůže být vlažná. Mnozí z těch, kteří vyrůstali v době, kdy Polská lidová republika podléhala Sovětskému svazu, si těžko dovedou představit, že nezávislý stát může jednoduše dlouhodobě existovat. Z vlastního života mají přece jinou zkušenost. Ta se stala základem přesvědčení mnoha Poláků, které má jako sebenaplňující se proroctví ničivý vliv na náš veřejný život.
Přemýšlení v kategoriích boje o historickou politiku se zvláštním důrazem na boj o národní osvobození Poláků a úpadek státu se nejčastěji připisuje pravici. Pravdou však je, že toto chování se týká všech. Nejlépe to ukazuje příklad politiky po roce 1989, kdy Polsko vstoupilo do Evropské unie a NATO. Čtvrt století se všeobecně věřilo, že připojení se k těmto institucím bude lékem na všechny naše bolístky. Toto přesvědčení bylo jako balzám na komunismem zdevastovanou duši. Po roce 1989 byli Poláci bezpochyby v mnoha ohledech rozdělení, ale na „útěku z Východu na Západ“ (v převážné míře fantazijním a mytologizovaném, jak jsem popsal tady) se shodli.
První dezorientace polské politické třídy nastala, když stanovené cíle – především vstup do NATO v roce 1999 a EU v roce 2004 – byly dosaženy. Sen z doby, kdy jsme byli podřízeni Moskvě, se stoprocentně vyplnil. Následovala však politická dezorientace – známá „absence vize“ –, kterou v posledních letech prohloubil mix rozmanitých faktorů: od reálného poznání západních států s jejich každodenními problémy po všelijaké krize, které se starým kontinentem prohnaly (krize eurozóny, uprchlická krize a další). V té době si Poláci začali nervózně pokládat otázku, kdo jsme, novým způsobem: Kdo jsme v dobách míru? Může geopolitická a hospodářská konjunktura pokračovat? A co bude pak? Od 18. století pro náš stát přece „pak“ vždycky znamenalo katastrofu. Tento příběh velmi konvenuje starším generacím – generacím podřízenosti vyrůstajícím před rokem 1989.
V kontextu polských dějin se však stalo cosi mimořádného. Tohle cosi, které si zatím ještě zcela neuvědomujeme, způsobuje, že jsme se ocitli v kulturně neprobádané oblasti, skutečné obdobě bílých míst na dávných mapách. Kolem Visly, ve vlastním státu, se totiž narodila, vyrostla a do dospělosti vstoupila celá generace. Dnes těmto lidem táhne na třicet let. Příběhy o podřízeném státu samozřejmě znají, ale jen z druhé ruky. Není to drobný rozdíl, ale obrovský. Poprvé od dělení Polska došlo k tomu, že se svět celé generace formoval ve vlastním státu (meziválečné Polsko existovalo příliš krátce, zatímco Polsko lidové bylo až do konce závislé na jiné velmoci). Výsledkem je úplně nový typ zkušenosti se světem, zejména pokud jde o stát, právo a politiku. Mezi generacemi Poláků tedy vznikl obrovský rozdíl v tom, jak prožívají svět.
Na pozadí polských dějin stojí tito mladí lidé před důležitou volbou. Buď budou pokračovat ve starých naracích, v příbězích o Polsku a polskosti vytvořených v době podřízenosti, nebo si vypracují vlastní, jež budou adekvátní nezávislému státu.
Nic není zdaleka rozhodnuto, protože síla kultury vypracované v 19. a 20. století je obrovská. Pro mnoho Poláků je vzor ušlechtilého jednání z let 1795–1989 stále synonymem polskosti. Vězení (internace) za národní věc znamená platnější důkaz patriotismu než vítězství ve všeobecných volbách. Kultura podřízenosti není kultura přizpůsobená prožívání normálnosti ve vlastním státu. Je v ní zakódovaný vzorec „obnovování nezávislosti“, který se promítá do věčného zahazování dosavadních úspěchů a začínání znovu od nuly. Pouze tak je možné vysvětlit například fakt, že Polsko od roku 1989 nepřerušeně hospodářsky roste, a politici přesto slaví úspěchy s heslem Polsko v troskách.
Ocitli jsme se tedy v situaci fascinujícího přelomu: postkomunistické rozdělení společnosti, které vystřídalo dělení postsolidaritní, může nyní nahradit mezigenerační rozdělení. Budoucnost zatím není rozhodnutá, protože v politickém smyslu mladí lidé si příběh o sobě ještě nevytvořili. Stále totiž dominují vzorce z podřízených dob, nedostižným ideálem pořád zůstává protikomunistický disident, onen ušlechtilý nástupce povstalce. Existuje proto nebezpečí, že mladí Poláci budou prostě pokračovat ve starých naracích z dob podřízenosti. Kulturní vzorce známé z děl polské vysoké kultury – od Adama Mickiewicze po Tadeusze Konwického – budou „jen“ upraveny pro dnešní dobu, sdělovány v lehce stravitelné formě populární kultury, budou se objevovat na tričkách nebo v hiphopových textech.
Teoreticky nicméně existuje druhá možnost: že mladí Poláci zaujmou vůči minulosti aktivnější postoj, že kultura podřízenosti nebude formovat jejich představu o zemi, v níž žijí, ale naopak budou sami z perspektivy vlastního státu formovat chápání kultury posledních dvou set let. Pokud tuto možnost využijí, budou opravdu schopni dostát výzvám budoucnosti, které vyžadují umění dosáhnout nadstranického a nadgeneračního kompromisu, jako jsou například reforma zdravotnictví nebo důchodového systému. Pokud to však neudělají, budou i v budoucnu stále začínat od nuly a přebírat stát od někoho druhého, tedy de facto likvidovat reformy svých předchůdců jen proto, že nebyli těmi, kdo je zavedli – a v polské veřejné sféře se nic podstatného nezmění.
Je to obrovská výzva, ale také ojedinělé dobrodružství. Je čas, aby nezávislé generace zformovaly vztah ke státu a polskosti z nové perspektivy: z perspektivy nezávislého státu bez obav o jeho úpadek. Je čas mentálně vystoupit z tohoto cyklu historické nevyhnutelnosti, v němž se budoucnost našeho státu vždy rovná jeho úpadku. V tom by mohl spočívat skutečný liberalismus – než abychom podléhali předem daným způsobům myšlení, pokusíme se vytvářet nové. Výsledkem bude nejen uchopení věcí do vlastních rukou, ale také nalezení smyslu života ve vlastní zemi.
Z polštiny přeložila Anna Plasová.
Publikováno 6.11.2018 v internetovém týdeníku Kultura Liberalna.
Článek byl podpořen z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci projektů veřejné diplomacie v oblasti zahraniční politiky ČR a mezinárodních vztahů.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024