19. prosince, 2023 Erik Siegl
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj se zdraví s vrchním velitel ozbrojených sil Ukrajiny Valerijem Zalužným. Foto: Wikimedia Commons/PRESIDENT OF UKRAINE VOLODYMYR ZELENSKYY Official website
Pomineme-li váhavost některých evropských zemí rychle dodat více účinnějších zbraní Ukrajině či předvídatelnost plánu ukrajinské ofenzívy proti měsíce opevňované trojité linii obrany, je vysvětlení jednoduché: Ukrajina od počátku statečně bojuje proti materiálně podstatně silnějšímu protivníkovi. Ten se navíc dokázal do jisté míry poučit ze svých chyb. A navzdory sankcím, místy velmi děravým a většinou zemí světa ignorovaným, zmobilizoval svůj vojenský průmysl a dokáže v některých ohledech nahrazovat masivní ztráty techniky.
Urputnost ruských útoků, kdy za cenu velkých ztrát postoupí jen o stovky metrů zničené země, potvrzuje jak odhodlanost obránců Ukrajiny, tak i tradiční a dosud málo úspěšnou ruskou taktiku frontálního ataku. Kreml tím však současně vysílá signál, že i nadále nebude šetřit životy a prostředky, aby dosáhl svých cílů. Moskva plně kontroluje domácí narativ o válce. A to i díky tomu, že zavedená opatření v rámci „speciální vojenské operace“ zakazují vojákům během dovolené či rekonvalescence opouštět okupovaná území a jezdit domů. Nemohou tam tedy vyprávět, jaké ztráty a minimální územní zisky válka přináší.
Současnou situaci ruský prezident Vladimir Putin využil k utužení svého režimu a potlačení svobod a kritiků. Aktuální stav mu vyhovuje rozhodně více než hypotetické příměří, po němž usilovně volá jeho spojenec maďarský premiér Viktor Orbán. To by totiž logicky vedlo k otázkám, zda výsledek „speciální vojenské operace“ stál za tolik obětí. A zda není vlastně velkou porážkou, když Moskva nedosáhla svůj hlavní cíl – „demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny“, či alespoň „osvobození“ celého Donbasu.
Někteří vojenští analytici i vedení ukrajinské armády označují současnou situaci zjednodušeně za pat. Zdá se, že ani jedna ze stran momentálně nemá dostatek sil či schopností zásadním způsobem prolomit obranu protivníka, pokud nezíská novou zásadní technickou výhodu nebo se nepřítel nevyčerpá. A Rusko logicky sází na to, že v opotřebovací válce bude tahat za delší konec.
Byť se na samotné linii fronty v blízké době nemusí nic zásadně změnit, rok 2024 tak může být v mnohém zlomovým a rozhodujícím pro další vývoj války. Vojenský analytik Michael Kofman upozorňuje na to, že termín „pat“ (stalemate) sice sedí na skutečnost, že se válka kvůli víceméně neúspěšným letošním ofenzivám a nastupující zimě stala více poziční a méně mobilní. Na druhou stranu je však situace nadále v mnoha ohledech dynamická až vratká, a to více v neprospěch Ukrajiny.
Rusko díky dodávkám z Íránu a nově i vlastní domácí výrobě má mnohem více dronů k útokům na ukrajinskou energetickou infrastrukturu než loni a může způsobit větší škody a strádání obyvatel. Udržuje si také materiální převahu v technice a dělostřelecké munici, které se Ukrajině stále citelně nedostává. Ukrajina na druhou stranu díky pokračujícím dodávkám balistických střel delšího doletu zase nově disponuje účinnější možností zasáhnout citlivá místa ruské armády. K tomu však potřebuje údaje z amerických satelitů a je otázkou, v jaké míře je Washington hodlá poskytovat k zásahům na vojenské cíle na ruském území. Pokud ne, bude stále existovat asymetrie, kdy Rusko může zasáhnout v podstatě jakékoliv místo na Ukrajině.
Zásadní pro další vývoj války však nebude ten či onen dílčí průlom fronty nebo ta či ona zbraň, i kdyby byla k dispozici ve velkém množství. Slovy pošťáka z Jakubiskova filmu Sedím na konári a je mi dobre na válku jsou potřeba tři věci: „Peníze, peniaze a peňonze“. Ty může napadená země získat pouze ze Západu. Právě otázka dlouhodobé zahraniční podpory Ukrajiny (více ze strany USA než EU) se nyní jeví jako klíčový faktor, který ovlivní její schopnost vést nadále válku a její dynamiku.
Psychologické operace či manipulace očekávání proto hrají prvořadou roli a obě strany se snaží náladu politických elit a veřejnosti v USA a Evropě nastavit ve prospěch svých cílů. Demograficky a ekonomicky mnohem silnější Rusko může snadněji hrát s kartou dlouhé opotřebovací války. Aktuální vzkaz z Kremlu je jasný: podle schváleného rozpočtu na rok 2024 výdaje na obranu tvoří až třicet procent. Suma 10,7 bilionu rublů navíc znamená sedmdesátiprocentní nárůst oproti letošnímu roku. V obdobném modu chce Rusko pokračovat i v dalších dvou letech. Moskva doufá, že Západ nejen zásadně nenavýší stávající podporu Kyjevu, ale ani ji neudrží. Zatímco Putin se v březnu nechá znovu „zvolit“ na dalších šest let prezidentem, konsensus zemí EU a USA o podpoře Ukrajiny je nutné při každých volbách neustále obnovovat.
V tomto ohledu ruský prezident věří, že si koncem příštího roku vytáhne z balíčku „Trumpovo eso“. Bývalý americký prezident se sobě typickou skromností prohlásil, že válku dokáže ukončit během 24 hodin. I když je to jistě nesmysl, s podporou Ukrajiny by Donald Trump coby staronový šéf Bílého domu mohl skoncovat rychle. Současná blokace balíku dlouhodobé pomoci ve výši 61 miliard dolarů částí republikánů v americkém Kongresu potvrzuje, že podpora z jejich strany slábne a stává se předmětem vnitropolitického boje a manévrování. I kdyby prezidentské volby v USA v listopadu vyhrál Joe Biden či jiný demokratický kandidát, Kongres samotný mohou ovládnout republikáni, respektive izolacionisté. Také populistická pravice a levice v Evropě zvedá svůj hlas proti další podpoře Ukrajiny, jak dokládají Geert Wilders, Marine Le Pen, Viktor Orbán, Sahra Wagenknecht či Alternativa pro Německo.
Jak v takto nejisté situaci zajistit dlouhodobou podporu pro Ukrajinu? Klíčové rozhodnutí Evropské unie se zatím nepodařilo dosáhnout kvůli odporu Maďarska, ale zdá se, že nakonec bude dosaženo v blízké době. USA a Evropě se také nabízí možnost využít pro pomoc zmražená aktiva Ruska v zahraničí, která dosahují hodnoty kolem 300 miliard dolarů. Právně je to nepochybně složitá otázka. Z politického a finančního hlediska se ale jedná o možné východisko, jak dlouhodobě udržet podporu Ukrajině i proti populistickým hlasům, že jde na úkor „domácích“ priorit. Ukrajina má neoddiskutovatelně právo minimálně na část takto kontrolovaného ruského majetku, protože Moskvou vyvolaná válka napáchala nevyčíslitelné a stále rostoucí materiální škody, nemluvě o těch lidských. Takové rozhodnutí potvrdí odhodlání se postavit agresivní válce a destrukci, kterou Rusko dnes a denně cíleně provádí na civilních cílech a infrastruktuře. USA a EU však brzdí obava, že to může vytvořit precedens pro postup jiných zemí a vyvolat „dedolarizaci“ státních aktiv z obavy před jejich budoucí konfiskací z politických důvodů. Spojenci Ukrajiny se také obávají soudních pří a reciproční odvety Moskvy vůči jejich obdobně obstavenému majetku v Rusku.
Ve vlekoucí se opotřebovací válce, která se nyní jeví jako reálný scénář, je neméně klíčová větší mobilizace zbrojní výroby a dodávek. Na rozdíl od Ruska a samotné Ukrajiny, jež má však podstatně menší kapacity a je pod neustálými útoky, Evropa a USA jen pomalu rozšiřují výrobu munice. Ta je v soukromých rukách a vyžaduje značné investice (rozuměj státní objednávky). Ukrajinu zachraňuje Jižní Korea, nyní dodávající Ukrajině nepřímo přes třetí zemi více dělostřeleckých granátů než celá Evropská unie, která zatím nedokázala naplnit slíbené objemy.
Je také otázkou, jak a zda vůbec se razantní navýšení českého obranného rozpočtu (151 miliard korun, meziroční nárůst o 35 procent), prosazené i na úkor jiných priorit vlády, projeví v podpoře Ukrajiny. Další vojenská pomoc by měla mít přednost i za cenu „předčasného“ vyřazení starší techniky české armády, kterou mají nahrazovat velkoryse financované akvizice. Jejich efekt na naši obranyschopnost se projeví až v horizontu dekády, pokračující (ne)podpora Ukrajině se ale ukáže téměř okamžitě. Vítězství či přijatelný výsledek války pro Ukrajinu nám zajistí větší bezpečnost než tolik zdůrazňovaná dvě procenta HDP vydávaná na obranu. Viděno navíc ryze počtářsky – Česko doposud na vojenské pomoci Ukrajině více vydělalo, než samo dalo, protože české zbrojovky a firmy realizovaly řadu lukrativních kontraktů.
Dalším krokem, který Ukrajina potřebuje a jenž je také v rukách jejích spojenců, je důslednější vynucení sankcí vůči Rusku. Bohužel, kriticky důležitý materiál pro zbrojní výrobu proudí do Ruska z Evropy i nadále. A sice přes Turecko, Kazachstán a řadu dalších třetích zemí, kam dle statistik nebývalým tempem roste i náš export. Platí to i pro citlivé položky, jako jsou obráběcí stroje, elektronické součástky, letecké motory, či dokonce drony.
Ačkoliv tomuto obcházení sankcí nejde nikdy zcela zamezit, nemluvě o dodávkách pro ruskou válečnou výrobu z Číny či Indie, nemůžeme nad ním jen mávnout rukou. Do nebe volajícím příkladem nedůslednosti (nebo možná lobbingu či korupce?) je kontrakt Správy státních hmotných rezerv (SSHR) na dodávku ropy do strategických zásobníků. Jak upozornila investigace zpravodajského portálu Seznam Zprávy, český stát nakoupil ruskou ropu v hodnotě přes miliardu korun od kyperské společnosti napojené na Lukoil. A to se zdůvodněním, že v tendru nabídla nejnižší cenu. Peníze českých a evropských spotřebitelů, ale i daňových poplatníků tak nadále putují přímo pod kontrolu Kremlu. Včera bylo pozdě to změnit.
Autor je historik a diplomat, v textu vyjadřuje své osobní názory.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024