20. prosince, 2019 Tomasz Sawczuk
Jarosław Kaczyński. Foto: Facebook/pisorgpl
Jarosław Kaczyński vítězí, protože se stal nejflexibilnějším politikem třetí polské republiky (pojem označující Polsko po roce 1989 – pozn. red.). Když v devadesátých letech mluvil o politické filosofii své tehdejší strany Porozumienie Centrum, odkazoval se na „empirismus a z něj vycházející pragmatismus, a tedy odmítnutí nadměrného množství tezí a priori“. Premiér Mateusz Morawiecki (PiS) během nedávného programového sjezdu Práva a spravedlnosti prohlásil, že strana v oblasti hospodářství odmítá jak neoliberalismus, tak socialismus, a naopak přijímá pragmatismus.
Kaczyńského partaj do svého programu implementuje vše, co by jí mohlo přinést podporu voličů. V loňských komunálních volbách čerpala plnými hrstmi z nápadů městských hnutí. V jejím aktuálním volebním programu můžeme najít postuláty, jako je kampaň na podporu rovnosti platů, zlepšení dětské psychiatrické péče nebo boj proti daňovým rájům.
Nedivil bych se, kdyby PiS v příštích letech právně ošetřilo otázku stejnopohlavních svazků – strana by mohla schválit velmi omezenou regulaci a tvrdit, že věc je tím „vyřízená“, což by zkomplikovalo život opozici, zejména v případě, že podpora těchto svazků ve společnosti poroste.
Kaczyński v minulosti prohlásil, že mezi filosofy je pro něj největší inspirací otec moderní politické filosofie Niccolò Machiavelli a německý právní teoretik Carl Schmitt. Stopy jejich myšlenek jsou v jeho modu operandi dobře patrné.
Machiavelli pojímá moc materialisticky. Politika je podle něj hra sil. Ideály jsou důležité, ale jejich realizace vyžaduje technickou zručnost a také přízeň štěstěny. Machiavellistický politik je tedy oportunista – využívá příležitosti, které se mu naskýtají, aby posílil svou pozici a posunul svou agendu kupředu. Hlavní příklad takového postupu představuje zavedení programu Rodina 500+. Ve své volební brožuře PiS výrazně naznačuje, že se společenské transfery na seznamu vládních priorit nacházejí až na čtvrtém místě. Autoři programu vysvětlují, že „toto bylo nutné realizovat podle trochu jiných pravidel, protože bylo třeba získat trvalou společenskou podporu, a tím stabilizovat vládu, která je neustále terčem útoků“. Jinými slovy 500+ bylo potřeba zavést, aby podporu získaly i kontroverznější kroky vlády. Program navíc vyprovokoval členy opozice k řadě neuvážených výroků, které urazily voliče.
Schmitt říká, že v politice je zásadní dělení na přátele a nepřátele. Musíme vědět, kdo jsme my a kdo jsou naši přátelé – v případě PiS jsou to určitě jeho voliči, „polské rodiny“ a také stoupenci polskosti obecně. Ty je třeba chránit. Musíme také vědět, kdo jsou naši nepřátelé – pro PiS je to zahraničí (kulturní, politické, hospodářské) a také jeho lokální zainteresované subjekty. Ačkoli podle Kaczyńského mimo církev existuje pouze nihilismus a gender chce zničit Polsko, ateisté nebo homosexuálové jako takoví nepřáteli nejsou. Jak se lídr PiS vyjádřil, je třeba je tolerovat, ačkoli jejich způsob života nelze akceptovat jako normu organizující společenství. To, že sám Kaczyński je bezdětný starý mládenec, je v tomto kontextu nepodstatné.
V Kaczyńského vnímání se lidé stávají nepřáteli pouze tehdy, když zaútočí na církev či „polské rodiny“ nebo se vysloví pro změnu společenských norem – teprve tehdy se totiž staví proti politickému společenství, tedy skupině přátel, dalo by se dokonce říct rodině. Kaczyński vzbuzuje ve svých posluchačích pocit ohrožení, aby se mohl prezentovat jako ten, kdo jim v podmínkách konfliktu dokáže zajistit bezpečí.
Kaczyński podobně jako mnoho marxistů a postmarxistů přemýšlí o společnosti v kategoriích zájmových skupin. Když chce člověk vybudovat dostatečně velké množství přátel a zneškodnit nepřátele, musí se zamyslet nad tím, jakým způsobem lze určité společenské skupiny posílit a jiné naopak oslabit. Například důchodci jsou organizovaná zájmová skupina, protože všichni mají zájem na tom dostávat vysoké penze. PiS tedy této volebně cenné skupině nabízí třinácté, a dokonce i čtrnácté důchody.
Opozice tímto způsobem doposud nepřemýšlela. Občanská koalice (její dominantní silou je Občanská platforma – pozn. red.) se s výjimkou podnikatelů žádné konkrétní zájmové skupiny oslovit nepokouší. Není slyšet, že by mluvila k učitelům, pracovníkům ve zdravotnictví, kurýrům, úředníkům, studentům, pracovníkům v kultuře, obyvatelům středních či větších měst nebo k mladým rodinám, které mají potíže s bydlením. Kdykoli na veřejnosti hovoří politik Občanské platformy, vždy přemýšlím, zda si jeho potenciální voliči vůbec uvědomují, že mluví právě k nim. Podnikatelé navíc představují velmi malou skupinu a obrací se na ně i PiS.
Levice na tom není v tomto ohledu o moc lépe. Doposud se omezovala především na oslovování „pracujících“ a „žen“. Strana Razem v minulosti prohlašovala, že hájí zájmy „devadesáti procent společnosti“ čili pracujících. Levicoví politici tvrdili, že program PiS je namířen proti ženám. Pracující ani ženy však organizovanými zájmovými skupinami nejsou. Devadesát procent společnosti tvořící skupinu pracujících nespojuje nic konkrétního. Jsou to velmi rozmanití lidé s odlišnými potřebami. Skupina žen také není homogenní; některé jsou liberálnější, jiné konzervativnější. Ženy chodí častěji než muži do kostela, mnoho z nich si cenní rodinného života – a PiS hlásá, že církev je pro Polsko velmi důležitá a rodina je základ státu. Na rozdíl od Konfederace (pravicové a euroskeptické uskupení – pozn. red.), mezi jejímiž voliči převažují muži, získává PiS zhruba vyváženě hlasy mužů i žen.
Zatímco předchozí čtyři body se v Kaczyńského myšlení objevovaly už dříve, pokud jde o ten pátý, udělal v poslední době krok vpřed. Lídr PiS byl doposud kritikem třetí polské republiky a vyslovoval se proti realitě, v níž je stát „silný vůči slabým a slabý vůči silným“. Bylo to však poněkud abstraktní. Šéf vládnoucí strany vyjadřoval podporu „morální revoluci“ nebo „rekonstituci polskosti“, ale hesla tohoto typu se vyčerpávala ve vágních odkazech na polské dějiny, takže nebylo jasné, jaké jsou Kaczyńského cíle v současnosti. Chyběla mu pozitivní vize řádu, k němuž by vláda PiS měla směřovat.
Opozice měla podobný problém. Když Polsko vstoupilo do EU a NATO, další cíle jeho vývoje přestaly být evidentní a bylo nutné je znovu definovat. V knize Nový liberalismus jsem napsal, že opozice se musí od postkomunismu posunout k liberální demokracii. „Postkomunismus“ jakožto intelektuální útvar měl čistě negativní charakter – formoval se v opozici k autoritarismu Polské lidové republiky. Liberálnědemokratické politice tedy scházely vlastní, pozitivní cíle.
Pro posun od postkomunismu k liberální demokracii bylo nutné formulovat pokrokový příběh třetí republiky. Příběh, který by umožnit ukázat, že odmítnutí autoritářského dědictví komunismu byl v dějinách třetí republiky jen první krok, po němž bylo potřeba udělat mnoho dalších, jako je budování inteligentního státu a spravedlivé společnosti. Takový příběh by zároveň umožnil překročit logiku polsko-polské války a zahrnout jak voliče Občanské platformy, tak PiS.
A tady přichází ona novinka: právě takový příběh představil během nedávného sjezdu PiS Jarosław Kaczyński. Následně byl zahrnut do volebního programu strany. PiS definovalo svůj cíl v kategoriích přechodu od postkomunismu k „polské verzi sociálního státu“ (v Novém liberalismu jsem psal v analogickém kontextu o projektu „politiky potěšení“). Kaczyński také prohlásil, že by se Polsko mělo proměnit v zemi, kde se žije nejlépe z celé Evropy.
Neznamená to, že výše vyjmenované zásady přestávají platit: tato vize je stále natolik flexibilní, že PiS může v jednom týdnu představit na volebním mítinku sociální postuláty pro nízkopříjmové občany a v dalším oznámit balíček opatření pro podnikatele. Pragmatismus, oportunismus, konflikt, zájmové skupiny, vole! (narážka na heslo „Je to o ekonomice, ty vole!“ spojované s úspěšnou prezidentskou kampaní Billa Clintona – pozn. red.)
Kdo definuje, v čem spočívá pokrok? My sami. Všimněme si, že Kaczyński nemluví prostě o sociálním státu, ale o jeho polské verzi. V programu PiS se můžeme dočíst, že dosavadní elity třetí polské republiky se za svou polskost styděly, a naopak idealizovaly Evropu. Jinými slovy: rivalové PiS chtěli správně dohonit Západ, ale vedly je k tomu nesprávné důvody. Pokládali Poláky za horší, a proto měla modernizace Polska spočívat v tom, že Poláci, řečeno bez obalu, přestanou být sami sebou. Kaczyński své oponenty portrétuje jako ztroskotance s komplexy vůči Západu, kteří stále nebyli schopni jasně definovat národní zájmy.
Z Kaczyńského perspektivy je naopak právě Polsko Evropou, možná je dokonce lepší než ona, protože na rozdíl od ní si uchovalo své pradávné tradice. Myšlenka sociálního státu je atraktivní coby západní myšlenka, ale není zde chápána jako další západní trend, nýbrž jako náš projekt, který potřebujeme z důvodů, jež sami pokládáme za podstatné.
Pokrok podle Kaczyńského nespočívá v tom, že se vyhneme chybám minulosti – taková vize by postrádala směr a změna zbavená směru může vést k chaosu nebo rozpadu společnosti. Cílem pokroku je vytvořit nový řád, v němž ekonomická síla a sebejistota umožňují sebeurčení.
Dá se tedy říci, že Kaczyński tká společenskou síť, v níž jsou rozmanití aktéři různými způsoby propojeni s vládnoucí stranou. Přímo se obrací na mladé, důchodce či zemědělce s narativem o důstojnosti, o vstávání z kolen, budování sociálního státu, inovativním hospodářství, polských rodinách a nejlepší zemi v Evropě. K tomu přidává prohlášení o polských tradicích, historii, kultuře. Kaczyński se snaží symbolicky (narativně) i materiálně (pomocí síly a finančních transferů) splétat z různých vláken jednu síť tak, aby vznikl nový politický řád.
Důležitá poznámka na konec. Žádná z výše uvedených sedmi zásad není v rozporu s ideály liberální demokracie. Naopak, pomocí těchto zásad by bylo možné formulovat stabilní, pozitivní, liberálnědemokratický projekt politického života.
Pokud se tedy problém s Kaczyńským přísně vzato netýká jeho metody, oč v něm jde? Asi už je to zjevné: náš konflikt není střetem racionálních jedinců a šílenců nebo pravdomluvných a lhářů: jeho základ je politický. Právě samotný řád, který Kaczyński vytváří, je neliberální a potenciálně antidemokratický.
V Novém liberalismu jsem napsal, že praxe vlád PiS vykazuje dvě hlavní tendence: ke konsolidaci moci prostřednictvím strany a k radikalizaci politického konfliktu. V obou případech PiS atakuje pluralismus. Za prvé útočí na nezávislé instituce a média. Za druhé delegitimizuje politickou opozici, vytlačuje ji mimo společenství. Demokracie však nezávislé instituce i politický pluralismus potřebuje.
Kaczyński slibuje bezpečí, ale postupem času vychází najevo, že ono bezpečí závisí na něm osobně. Znamená to, že neohroženi budeme pouze tehdy, když ho budeme hezky poslouchat – a to zní dost autoritativně, že? Bez ohledu na faktické záměry politiků této strany buduje PiS společenský řád, v němž se hlavní zásadou organizující veřejný život stává loajalita vůči Kaczyńskému, nikoli spravedlnost, která je v demokracii totéž, co loajalita občanů vůči společným institucím čili vůči sobě navzájem.
Tomasz Sawczuk. Politický komentátor internetového týdeníku Kultura Liberalna, studoval právo a filozofii na Varšavské univerzitě. V sérii Biblioteka Kultury Liberalnej mu vyšla kniha Nowy liberalizm. Jak zrozumieć i wykorzystać kryzys III RP (Nový liberalismus. Jak pochopit a využít krizi třetí polské republiky).
Z polštiny přeložila Anna Plasová. Perex článku je redakční.
Publikováno v internetovém týdeníku Kultura Liberalna 23. 9. 2019.
Článek byl podpořen z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci projektů veřejné diplomacie v oblasti zahraniční politiky ČR a mezinárodních vztahů.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024