Krvavá olympiáda – realita a film

27. listopadu, 2016 RUBRIKA Kultura


olympiada-001Foto: Pixabay

 

Nedávno skončila jedna olympiáda, a pokud bychom se přenesli strojem času o šedesát let nazpátek, právě by začínala druhá. Ocitli bychom se u protinožců v australském Melbourne, kde v rámci boje o medaile došlo k události, jež získala silně politický nádech a později byla dokonce zfilmována.

 

Poprvé v historii se novodobé letní olympijské hry konaly na jižní polokouli a poprvé v netradiční čas, v listopadu a v prosinci. Pro sportovce a jejich trenéry bylo těžké načasovat správně formu, a pro některé z nich bylo možná ještě těžší srovnat se s tehdejší politickou situací. Svět žil Suezskou krizí a v Budapešti po protisovětském povstání doznívaly výstřely v ulicích. Některé země, jako například Španělsko, Nizozemsko, Libanon nebo Egypt, dokonce své reprezentanty do Austrálie na protest nevyslaly. Zmíněné události totiž silně otřásly jedním ze základních principů olympismu, a sice snahou „zapojit sport do služby harmonického rozvoje lidstva s cílem vytvořit mírovou společnost“. Jak bylo možné pomocí sportu oslavovat mír, když Blízkým východem otřásala válka a v Budapešti se na lampách houpali oběšenci? A právě kvůli povstání v Maďarsku se z jedné facky v olympijském bazénu zrodil symbol sovětského útlaku.

 
“Krvavá lázeň”

Stalo se to 6. prosince 1956, měsíc po potlačení revoluce v budapešťských ulicích. Do utkání finálové skupiny olympijského turnaje ve vodním pólu proti sobě nastoupila družstva Maďarska a SSSR, přičemž Maďaři byli favorité. Mimochodem, Maďarsko je dodnes považováno za velmoc této sportovní disciplíny, ačkoli letos v Riu skončilo až páté.

Vodní pólo má pověst jednoho z nejbrutálnějších sportů, emoce jedou na plné obrátky a málokdo je dokáže udržet na uzdě. Zvláště když ví, že pod vodou nemusí rozhodčí úplně všechno vidět. Není proto divu, že z bazénů pólisti vycházejí poseti modřinami a plní škrábanců. Facek padá při zápasech požehnaně, ta v Melbourne se však stala nejslavnější.

Maďaři měli nad Sověty jasnou převahu, rychle se dostali do vedení a sovětským hráčům vidina hanebné porážky zatemnila zrak. Po vstřelení posledního gólu, kterým Maďarsko zvýšilo náskok na 4:0, jeden ze Sovětů ztratil nervy a silně udeřil maďarského hráče do obličeje. Voda se zbarvila do červena a rozhodčí minutu před koncem zápas předčasně ukončil. A to nejen kvůli faulu, ale hlavně kvůli reakci diváků, kteří začali křičet a házet po sovětských hráčích různé předměty. Někteří dokonce přelezli zábradlí a dostali se tak do bezprostřední blízkosti pólistů. Nutno dodat, že většinu diváků tvořili Maďaři, kteří do Austrálie emigrovali a při utkání mávali maďarskou vlajkou s vyříznutým sovětským symbolem. Na zápas tedy pohlíželi spíše jako na možnost vyrovnat si účty a alespoň v něčem Sovětský svaz porazit. Jejich radost se pak prohloubila, když Maďarsko po kontumačním vítězství nad SSSR přidalo výhru nad Jugoslávií a získalo zlatou medaili.

 
„Szabdság, szerelem”

Taková dramatická zápletka nemohla zůstat bez povšimnutí umělců, ale trvalo dlouhých padesát let, než jí vyrostl filmový pomník. Szabadság, szerelem (Svoboda a láska) je nejen název básně Sándora Petöfiho, ale také filmu maďarské režisérky Krisztiny Goda z roku 2006, jenž pateticky vypráví melbournský příběh. Zápas Maďarska se SSSR je zde brán jako boj dobra se zlem, případně jako boj Davida s Goliášem. Sověti neumějí hrát fair play a Maďary neustále topí, kopou, škrábou. Pro maďarské hráče, z nichž někteří se účastnili budapešťských událostí, znamená utkání víc než jen obyčejný zápas. Je to boj za pravdu, lásku a svobodu. Pólisté bojují za svou okupovanou vlast a mstí všechny mrtvé, které viděli na budapešťských ulicích. Je to velký filmový příběh, ale překrucuje realitu, která se bohužel (nebo bohudík?) tolika velkými ctnostmi nehemží. Film dává melbournskému zápasu jiný rámec – takový, jaký se mnohým líbí a chtějí mu věřit. Ale jak to bylo doopravdy?

Nechme nejprve promluvit Ervina Zádora, hráče, který dostal onu osudnou ránu: „Necítili jsme vůči nim žádnou zášť. Za to, co dělali sovětští vojáci s Maďarskem, nemohli sovětští hráči. V bazénu se stala věc, která se mohla udát kdekoliv, nemusela z toho být senzace. Ta se z toho stala, protože to bylo v době olympiády a měsíc po revoluci.”

Maďarům nešlo o pomstu, chtěli jako všichni sportovci podat co nejlepší výkon a vyhrát. Samotní hráči neměli moc ponětí o budapešťských událostech. V době, kdy revoluce vypukla, byli na soustředění kdesi v horách a do Austrálie odjížděli rovnou odtud. Ne že by o bojích v Budapešti vůbec nevěděli a neotřásly jimi. O opaku svědčí i fakt, že mnozí z nich se zpátky do Maďarska nevrátili. Utkání bylo protkáno emocemi a Maďaři nastupovali s tím, že chtějí Sověty k násilnostem vyprovokovat, proto kromě míče vzduchem létaly i nadávky. Nicméně maďarští hráči zápas brali více sportovně než politicky. Pokud by se chtěli mstít, udeřil by spíš maďarský hráč sovětského než naopak.

Jakmile rozhodčí zápas ukončil, hráči odcházeli klidně do šaten. Mela se strhla až v hledišti. Zde je třeba zdůraznit, že sportovní utkání předvádí divákům něco na způsob divadla, a ti si ho interpretují podle svého. Například podle politických událostí (nezapomeňme, že v hledišti byli převážně maďarští emigranti), a zápasu přikládají mnohem větší váhu, než ve skutečnosti má.

Jedna dobře mířená facka v nesprávnou chvíli rozpoutala vášně, které dokážou rozvířit atmosféru i po šedesáti letech. Je snazší a pro potřeby filmu jistě zajímavější pohlížet na starou událost v olympijském bazénu černobíle – zlí sovětští okupanti utlačují chudáky Maďary. Ale sport přece jenom není běžný život, a je dobře, že ani samotní sportovci ho tak nevnímají.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.