Lidovci po úspěšné bitvě. A na křižovatce

01. prosince, 2013 RUBRIKA Téma


Lidovci2

V říjnu 2013 se KDU-ČSL po třech letech opět vrátila do parlamentu, když ji volilo 336 970 lidí. Nadšení nad ziskem 14 mandátů by však nemělo zakrýt fakt, že lidovci dostali od řady voličů bianko šek, který musí ještě proplatit.

Křesťansko-demokratický proud je součástí české politiky od konce 19. století, kdy pod vlivem encykliky Rerum Novarum (O nových věcech) z roku 1891 začaly vznikat katolické politické strany. A že se katolíci jak v Čechách, tak na Moravě činili. Typickou charakteristikou pro období Rakousko-Uherska je rozdrobenost. Překonat se ji podařilo až v roce 1919, kdy vznikla Československá strana lidová (ČSL). Jejími hlavními figurami se stali Jan Šrámek (1870-1956) a Bohumil Stašek (1886-1948), oba katoličtí kněží.

3 katolické proudy

Šrámek i Stašek reprezentovali názorové proudy politického katolicismu typické pro celou Evropu –  křesťansko-sociální a konzervativní. Oba proudy po roce 1918 spojovala snaha bránit se antiklerikalismu, ve 20. letech tak typickému pro Československo, v jehož čele stál prezident vyznávající heslo „Tábor je náš program“, a jehož ministrem školství byl Gustav Habrman, člen ateistické Volné myšlenky. Příkladem tehdy silného názoru může být třeba brožura „Proč český člověk nemůže být římským katolíkem?“ od divadelní kritičky Pavly Buzkové. „My Češi musíme státi nesmiřitelně proti katolicismu právě proto, že jsme demokraté a pokrokovci,“ sdělovala a vyčlenila z českého národa miliony lidí, které považovala za nespolehlivé. Je realitou, že katolickou církev tehdy opustila asi pětina lidí, nejvíce v Čechách, méně na Moravě a téměř vůbec na Slovensku a v německy mluvících oblastech. Celkem šlo asi o 1,4 milionu lidí.

Obratnou Šrámkovou parlamentní politikou se straně lidové postupně podařilo ustát „kulturní boj“ proti katolickým „samozvancům a zaprodancům“. Nepochybně tomu napomohl i solidní volební výsledek ČSL, která v roce 1920 získala celkem 7,5 % a 464 339 hlasů, a nutnost získat lidovce pro vytvoření parlamentní většiny. Bez nich by totiž žádná vláda založená na československých a demokratických stranách nevznikla. V letech 1921 – 1938 tak jsou lidovci součástí všech vlád, kromě úřednických. Šrámek nepochybně využíval postavení strany, na druhé straně ho nikdy nezneužil proti republice, již považoval za svou. Vždy hájil demokratickou politiku proti komunistům a fašistům, ve 30. letech aktivně vystupoval na obranu Československa, podobně jako Stašek, který nakonec skončil za okupace v koncentračním táboře.

Šrámek byl znám jako zastánce umírněné, pozitivní a konsensuální politiky s ohledem na české „husitské“ prostředí. Jeho parlamentní politika samozřejmě měla svoje kritiky. Opoziční postoje prosazovala hlavně česká zemská organizace. Její představitel Bohumil Stašek kritizoval kompromisy se socialistickými stranami a Masarykem. Upřednostňoval spolupráci s pravicí. „Katolická strana jistě se nevzdá své úlohy býti uprostřed a vyrovnávati protivy jednotlivých krajních křídel. Ale je otázka, s kterým z těchto křídel může navázati styk užší, protože její politická moc není tak velká, aby mohla rozhodovati sama,“ napsal Staškovi blízký měsíčník mladých lidovců Třetí generace v roce 1933 o volbě mezi socialisty a občanskými stranami. Stašek podporoval také vytvoření katolického bloku se slovenskými lidovci Andreje Hlinky a německými i maďarskými křesťanskými stranami, s ambicí, aby se stal hlavní politickou silou v Československu. „Katolíci jsou největším sdružením lidí s jednou ideou. Nejsou si však této své ohromné síly vědomi,“ napsala Třetí generace.

Šrámek v možnosti funkčního katolického bloku nevěřil a dával přednost „svým“ kompromisům. Za to ho kritizoval ještě jeden proud, který, ač byl politicky bezvýznamný, byl hodně slyšet. Tvořili ho katoličtí spisovatelé a někteří aktivní laici. Jejich tribunem byl spisovatel Jaroslav Durych a platformou časopis Rozmach. Jejich názor vyjadřovala sarkastická otázka „Proč nejsem lidovcem“. Odpověděli si na ni: „Předně proto, že jsem katolík, za druhé proto, že jsem Čech“. Durych přirovnával strategii lidovců k úctě ke klobáskám, hanáckému zelí a prdelačce; „tím jest… vyčerpán obsah duchovních zájmů našeho ´vždy věrného‘ katolictva.“ Střízlivější názor tohoto proudu na lidovce by se dal označit jako nutné zlo.


Ne všichni jsou z návratu lidovců so Sněmovny nadšeni. (foto: Gita Vašíčková)


Středová pozice

Po listopadu 1989 se lidovci dostali do podobné pozice jako v říjnu 1918, protože mnozí na ně hleděli optikou účasti strany v Národní frontě. Jenže, i díky tomu přetrvala organizační struktura ČSL. Na rozdíl od dalšího satelitního člena fronty, Československé strany socialistické, zůstalo lidovcům něco důležitějšího – zájmy, které mohli reprezentovat, a členská základna. Existoval také velký rozdíl mezi kolaboranty ve vedení typu Josefa Plojhara nebo posledního předsedy Zbyňka Žalmana a řadovými členy pokoušejícími se v rámci strany zachovat základní křesťanské principy. Na druhou stranu, ještě větší úctu by mělo mít počínání katolických chartistů, jako byl Václav Benda, který se pokusil vytvořit konkurenční Křesťanskou demokratickou stranu (KDS), nebo Jan Sokol, později spolupracující s Josefem Luxem.

Současnou KDU-ČSL utvořily dvě zásadní secese. V roce 1992 odešel ze strany expředseda Josef Bartončík a založil si Křesťansko-sociální unii. Spolu s ním ze strany vymizel výrazněji levicový proud, kompromitovaný navíc konfidentstvím Bartončíka s komunistickou Státní bezpečností (StB). Polemika o jeho vině, či nevině stranu rozdělovala a nadále kolem ní vytvářela odér člena Národní fronty. Josef Lux mohl teprve po roce 1992 začít se skutečnou transformací strany ve středový subjekt a programově ji modernizovat. Lux se pokoušel vytvářet z lidovců alternativu vůči ODS a ČSSD – tehdy pod vedením Václava Klause a Miloše Zemana.

Druhou zásadní secesí byl v roce 2009 odchod více pravicového proudu symbolizovaného osobou „ďábla“ Miroslava Kalouska. Ten za důvod rozchodu označil program KDU-ČSL, kde „převážily postoje socialistů chodících do kostela.“ Jako glosa vynikající a pro odlišení konzervativní TOP 09 od lidovců pro volby v roce 2010 zásadní. Kalousek tento rok na svém Facebooku přiblížil i důvody, proč v roce 1984 do ČSL vstoupil: „Byla to jediná legitimní možnost, jak veřejně prezentovat jiný než marxistický světový názor. Pro jeho prezentaci v disentu jsem já měl příliš málo odvahy a disent příliš mnoho marxistů,“ napsal.

KDU-ČSL pro 21. století

Josef Lux chtěl z KDU-ČSL vytvořit nekonfesijní stranu spojující lidi blízké křesťanským hodnotám. Luxovy představy o moderní straně vystihoval „Program křesťansko-demokratické politiky pro 21. století“, přijatý na sjezdu v Hradci Králové v září 1997. Jen čtvrt roku před pádem Klausovy vlády. Historik Jaroslav Šebek napsal, že nešlo pouze o navázání na Šrámka a třetí cestu mezi liberalismem (nyní ODS) a socialismem (nyní ČSSD). Lux chtěl KDU-ČSL zbavit nálepky satelitní strany KSČ, o návrat do časů 1. republiky ale neusiloval. Nehodlal budovat katolický skanzen. Je to dobře vidět na jeho pozitivním postoji k evropské integraci, kterou neodděloval od euroatlantické spolupráce, a na reflexi procesu globalizace. Lux neměl „kotlinové“ myšlení a hlavně byl ochoten naslouchat jiným a využívat jejich názory. Zároveň si uvědomoval, že pokud má strana dlouhodobě přežít, nemůže v poměrně sekularizovaném českém prostředí spoléhat jen na tradiční venkovské oblasti, ale musí proniknout do měst a získat mladé lidi.

Pro řadu lidí se Lux stal v 90. letech symbolem „hada na tři“. Část obdivovatelů Václava Klause mu nemůže zapomenout, že byl jedním z  prvních, kteří mu nastavili zrcadlo a řekli, že král je nahý. Lux komplikoval ekonomickou transformaci. Ze zpětného pohledu ale nemohl jinak. Zastával princip osobní odpovědnosti jednotlivce, ale spolu se solidaritou, stabilitu společnosti viděl v silné střední třídě a fungující rodině, a hlavně nepodceňoval občanskou společnost. Podobně jako Václav Havel byl citlivý na signály nedůvěry lidí v to, zda jde společnost správným směrem.

Čtyřkoalice

Josef Lux se snažil otevírat KDU-ČSL nestraníkům, hlavně z bývalého „havlovského“ Občanského hnutí. Zároveň si ale uvědomoval, že musí postupovat pomalu. První větší možností byly senátní volby v roce 1996. Na opoziční smlouvu mezi ODS a ČSSD, která byla porážkou lidovců, zase Lux reagoval vznikem volebního bloku Čtyřkoalice. Z jejích plodů mohli lidovci čerpat ještě v senátních volbách 1998-2000 a krajských volbách (2000), kde „společenstvo čtyř“ vyhrálo v pěti krajích a dalších pěti mělo zisk vyšší než 15 procent. Čtyřkoalice byla vynucený projekt, sám Lux v roce 1998 usiloval o to, aby vznikla vláda ČSSD, KDU-ČSL a Unie svobody. Na druhou stranu, i v době neslavného konce ve volbách 2002 zajistila „zbytková Koalice“ lidovcům 22 mandátů z 31, které za 14,27% hlasů získala – byť k tomu přispělo i první masové využití kroužkování, na něž doplatila Unie svobody. Byl to největší počet mandátů od roku 1990, včetně letošních voleb. Jen pro připomenutí, během roku 2001 měla Čtyřkoalice v průzkumech podporu až 30 procent.

Nemá cenu si z Luxe dělat „svatého“. Byl ale jednoznačně jediným lidoveckým politikem, který dokázal uvažovat stranicky a zároveň nadstranicky i strategicky, ve prospěch strany. „Z dlouhodobého pohledu ano. Řekněme, že v příštím tisíciletí…,“ odpověděl v roce 1998 na otázku, zda by se Čtyřkoalice měla proměnit ve stranu. „Takový politický blok má šanci se přeměnit ve věrohodnou konzervativní stranu křesťanskodemokratického typu…,“ dodal. Měl bezpochyby pravdu, ale jeho onemocnění a smrt podobné úvahy pohřbila. Na KDU-ČSL měla zároveň destabilizující vliv, protože v jeho osobě ztratila strana předsedu, který dokázal obrušovat názorové spory. Jeho nástupci, ať už dlouholetý muž v pozadí Jan Kasal, nebo představitelé křídel Cyril Svoboda a Miroslav Kalousek, a speciálně Jiří Čunek, podobné vlastnosti neměli. Dodejme také, že ani politici Unie svobody, ODA nebo DEU ve strategickém uvažování příliš nezazářili. Ke své vlastní škodě. Ve prospěch Václava Klause a Miloše Zemana.

Strategické úvahy o postavení lidovců měly svoji logiku. Již Staškovu podporu vytvoření katolického bloku nelze úplně zavrhovat. Její nevýhodou, kterou si Šrámek uvědomoval, byl nejasný vztah některých jeho potencionálních členů k demokracii. Naopak po roce 1945 Šrámek propásl možnost, aby se Československá strana lidová stala spojovatelem nesocialistických proudů. ČSL patřila k pilířům neúspěšného boje za „ztracenou vartu Západu“ proti komunistům. A je to obdivuhodný boj, který bude navždy patřit ke světlým místům lidovecké historie. Šrámek ale nedokázal překročit svůj stín a otevřít stranu „jiným“, kteří by se tehdy nechali „(s)vést“. Přesto získala strana v roce 1946 ve volbách 20,2 procent hlasů. V absolutních číslech šlo o 1 148 000 lidí.


Vyfoceno ve městě, kde strávil dětství Radola Gajda. (foto: Gita Vašíčková)


Volební geografie

Do roku 2010 patřila KDU-ČSL ke čtyřem stabilním prvkům českého politického systému. Spolu s ODS, ČSSD a komunisty. V českém stranickém systému existují i dva další proudy, kde se mění strany, které je představují. Protestní a populistický proud zastupovaly postupně SPR-RSČ (1992-1998), Věci veřejné (2010-2013) a od říjnových voleb 2013 Úsvit přímé demokracie Tomio Okamury a politické hnutí ANO podnikatele Andreje Babiše. V roli alternativní pravice se vedle ODS postupně vystřídaly ODA, Unie svobody a TOP09. Ta jediná zatím pod vedením Karla Schwarzenberga a Miroslava Kalouska dokázala občanské demokraty upozadit. Specifickým proudem jsou Zelení, kteří zastupují určitý typ městských liberálů.

volby

% hlasů

počet hlasů

mandáty

2013

6,78

336 970

14

2010

4,39

229 717

0

2006

7,22

386 706

13

2002

14,27

680 671

22 z 31*

1998

9,00

537 013

20

1996

8,08

489 349

18

1992

6,28

406 341

15

1990

8,42

607 134

19

Zdroj: volby.cz; * v roce 2002 kandidovala KDU společně s UD-DEU jako „Koalice“

Po volbách 2013 mohla KDU-ČSL slavit návrat do parlamentu. Ani více jak 100 tisíc hlasů navíc ale nezměnilo volební geografii strany. Lidovci jsou stále stranou s výrazně regionálně ohraničenou volební podporou. Volební baštou KDU-ČSL zůstává Zlínský kraj, strana je dále velmi silná ve východní části kraje Vysočina a některých oblastech jižní Moravy (okolí Brna, Hodonínsko). Lidovci mají větší podporu také ve východních Čechách, odkud pocházel Josef Lux a své kořeny zde má i současný předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek.

Tým kolem politologa Michala Pinka na Masarykově univerzitě při analýze všech českých voleb do roku 2010 zjistil, že při různých proměnných (velikost obce, náboženství, nezaměstnanost apod.) platí u KDU-ČSL jediná jistota. Pokud žije v místě větší počet katolíků, volební podpora strany vzrůstá. Další proměnné nejsou tak významné, byť platí, že podpora strany je větší v menších obcích.

Lidovci mají vyšší zisky na „socialistické“ Moravě, zatímco v „liberálních“ Čechách jsou menšinoví a například v pohraničních krajích abys lidovce pohledal. Na severozápad od Prahy už KDU-ČSL pouze ztrácí a například v Plzeňském, Karlovarském, Ústeckém a Libereckém kraji strana v posledních třech volbách nezískala žádný mandát, a ani v minulosti to nebylo o mnoho lepší. Nejzajímavější nárůst hlasů je vidět v Praze. Letos zde získali lidovci 5,46 %, zatímco o tři roky dříve pouze 2,17 %. To byl nejhorší výsledek v rámci všech voleb od roku 1990.

Stranická dilemata

Pohled na volební výsledky TOP09 a KDU-ČSL vyvolává řadu otázek. TOP09 měla v roce 2010 hlavní voličskou základnu v Čechách a dokázala tehdy oslovit mnohé voliče Zelených a ODS. Slabší byla naopak v Moravskoslezském, Olomouckém nebo Ústeckém kraji. Také v roce 2013 porazila TOP09 ve všech českých krajích lidovce v průměru o 6-7 procent, na Liberecku a ve středních Čechách pak o 12 a 10 procent. Praha je speciální případ, protože TOP09 zde volby vyhrála a získala 23,03 procent.

Příští roky budou důležité pro šachovou partii v pozičním boji na české pravici. Když Mirek Topolánek uvažoval o vytvoření koaličního partnera pro ODS, jistě nepředpokládal, že občanští demokraté skončí na sedmi procentech. ODS určitě nelze podceňovat, ale ani automaticky předpokládat, že v opozici nastartuje kyvadlový efekt a znovu se vyšvihne do čela české pravice. Je klidně možné, že se stane standardní stranou oslovující kolem 10 procent voličů, pro kterou bude typický ekonomický liberalismus a euroskepticismus.

Ani TOP09 ale nemá jisté, že občanské demokraty nahradí. Strana se musí osvědčit v opozici, udržet spojenectví se Starosty, které jí dává regionální zakotvení, a je tu i nepříjemná otázka následnictví. A za humny je stále Babiš se svými miliardami a médii. Paradoxně jedním (nikoli jediným) z možných řešení cesty k vedoucí pozici v nesocialistické části politického spektra by v budoucnu mohl být vznik české formy CDU/CSU vytvořené s lidovci. Volební mapy totiž nelžou a obě strany si vykrývají volební podporu. Obě strany se rovněž hlásí ke křesťanství, a Karel Schwarzenberg mluví o TOP09 neustále jako o konzervativní straně, nikoli pravici.

Samozřejmě, co má logiku, nemusí mít nutně ten „správný“ konec. Aby účty seděly, je potřeba ještě někdo – lidovci. KDU-ČSL v tuto chvíli nemá důvod o takové věci prakticky uvažovat. Míří do vlády, ze které může jako menší partner i profitovat. Za předpokladu, že se ČSSD i ANO budou postupně otřásat v základech, což nám sociální demokraté již předvedli, a v případě Babišova hnutí je to vysoce pravděpodobné, mohou lidovci vskutku působit jako „klidná síla“. Třeba to voliči ocení a KDU-ČSL si svůj potenciál udrží. Bude to ale standardní výsledek do 8-9 procent. Dalším problémem podobné úvahy je teprve nedávná historie odchodu Kalouska a spol., které spolu s neúspěchem ve volbách 2010 zanechalo hodně hořkosti. Na druhou stranu, ani Josef Lux nepředpokládal, že by Čtyřkoalice vznikla jako strana dříve než několik let po podpisu první dohody o společných kandidátkách. Nejsme v roce 1919, kdy byli čeští a moravští katolíci donuceni vnějšími okolnostmi ke sjednocení. Volební mapy sice něco naznačují, ale pokud bude mít každá ze stran ještě další reálné možnosti, proteče ještě ve Vltavě, Labi a Moravě hodně vody. Většinou se stejně vždycky začne něco dělat až ve chvíli, kdy přijde povodeň.

Petr Zenkner

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.