Malí velcí hráči 

25. května, 2017 RUBRIKA Česko


BartosŠéfpirát Ivan Bartoš. Foto: Tomáš Dušek

 

Chronická krize, v níž se česká politika nachází, vyvolává u mnoha voličů znechucení. Jejich reakcí může být buď neúčast u voleb, nebo hledání nějaké alternativy ke stranám zastoupeným ve sněmovně. Proto se vyplatí sledovat uskupení na prahu volitelnosti. Obzvláště když malé strany často rozhodují o tom, kdo bude vládnout.

 

Role malých subjektů podílejících se na vládě byla v minulosti dost často kontroverzní – zatímco umírající Unie svobody představovala v letech 2002–2006 nejstabilnější složku koalice vedené sociální demokracií, spory uvnitř Strany zelených přispěly v roce 2009 k pádu vlády Mirka Topolánka (ODS). Dosud zůstává v živé paměti příběh Věcí veřejných, které coby parlamentní nováček vstoupily v létě 2010 do vlády Petra Nečase (ODS), již svými skandály a následným rozpadem postupně oslabovaly. Tak či onak vliv menších stran je u nás zpravidla daleko větší, než by odpovídalo počtu jejich mandátů.

 

Zelení bez velkých nadějí

V současnosti vidíme dva mimoparlamentní subjekty, které mají v případě úspěchu v podzimních volbách určitou šanci promluvit do sestavování vlády. Jedná se o zelené a piráty. Opus magnum Strany zelených nastal ve chvíli, kdy se do jejího čela postavil Martin Bursík a dokázal oslovit také voliče nebazírující na ekologickém tématu. Následný vývoj ve straně byl tragický, což ovšem nelze klást za vinu Bursíkovi. Stranu po vstupu do vlády rozvrátili daleko více vnitřní konflikty a vnější aktéři, neboť mnozí zelení nebyli schopni ustát tvrdost politického boje mezi premiérem Topolánkem a vůdcem opoziční ČSSD Jiřím Paroubkem.

Když pak stranu v roce 2009 převzal bývalý ministr školství Ondřej Liška, měli zelení stále potenciál v celostátní politice zůstat. Bohužel si však nesli nálepku nespolehlivé a chaotické skupiny, která ve výsledku promarní hlasy těch, kdo jí uvěří. Lze říci, že rovněž Liška za politický neúspěch vlastní strany příliš nemohl. Je proto škoda, že se z české politiky vytratil.

Po dalších peripetiích Stranu zelených nakonec ovládl Matěj Stropnický, tedy člověk, jenž stál za chaosem, konflikty a nečitelností partaje už v éře Martina Bursíka. Ideově posunul zelené do pozice více obvyklé v západní Evropě, čili mezi levicové a částečně i liberální strany. Na komunální úrovni dokázali zelení uspět všude tam, kde měli v čele zajímavé a autentické osobnosti. Jejich působení na pražském magistrátu však už tolik úspěšné není – a hlavní vinu na tom má právě předseda Stropnický. Osobními konflikty a animozitami přináší pouze negativní PR, aniž by to kompenzoval zajímavými tématy či hodnotovou zásadovostí.

Výsledkem je, že se strana v průzkumech trvale pohybuje okolo tří procent popularity. Její šance na vstup do Poslanecké sněmovny se ovšem blíží nule. Aby jejich naděje vzrostla, potřebují zelení změnit svou image v očích svých dosavadních nevoličů a vykročit ze sociální bubliny, v níž se nalézají. Nálepky rozhádané skupiny se již zbavili, ale pověst státotvorné strany doposud nazpět nezískali. Jak již bylo výše naznačeno, na rozdíl od svých předchůdců na tom současný předseda nese hlavní díl viny.

 

Šance pro piráty

V přímém protikladu k situaci u zelených se nalézá další (zatím) malá strana, piráti. Ti mají několik zásadních výhod, které lze za určitých okolností proměnit ve významný potenciál. Především jde o stranu politicky novou, doposud nezkompromitovanou jakýmkoliv parlamentním či vládním angažmá. Druhou výhodou je hodnotová otevřenost: jde o stranu čistě liberální, jež se zásadně neprofiluje na pravolevé ose. Její specifičnost, tedy orientace na moderní technologie, ICT a obecnou modernizaci, je oproti ekologii u zelených výhodou. Může takto oslovit mnoho lidí, aniž by zásadně odradila mainstreamové skupiny. Předseda pirátů Ivan Bartoš je navíc zajímavou osobností, která dokáže zaujmout, aniž by vyvolávala extrémní kontroverze.

I působení pirátů na komunální úrovni přináší pozitivní zkušenost. Zejména v Praze, jež je pro tento typ strany klíčová, představují jedinou autentickou opozici vůči zakořeněnému klientelistickému prostředí. Budou-li v tomto úspěšně pokračovat a případ od případu prakticky demonstrovat vlastní politická témata, mají velkou šanci trvale sílit. Lze proto bez váhání pochopit, proč piráti rozhodně odmítli pokus zelených o společný postup v nadcházejících volbách.

Ovšem jako každá malá a velkou politikou neozkoušená strana mohou i piráti představovat určité riziko. Lpějí totiž na extrémní vnitrostranické demokracii za použití on-line nástrojů. Z idealistického pohledu je to správná věc, v politické praxi ale hrozí, že se strana při první větší politické krizi buď přímo rozpadne, nebo přinejmenším fatálně zdiskredituje. Tak, jako se v českých podmínkách hodí více demokracie zastupitelská než přímá, i ve stranickém prostředí je nutné dát zvolenému vedení prostor a autonomii. Idealistický přístup a absolutní vnitrostranická demokracie představují natolik výbušnou kombinací, že případný vstup do vlády může piráty zničit už v řádu měsíců. A na základě zkušeností s českou politikou víme, že účast na vládní koalici nebývá u menších stran často otázkou volby, ale poznané nutnosti.

 

Šance na neúspěch

Zabýváme-li se subjekty pohybujícími se poblíž prahu volitelnosti, nelze nezmínit ani ambiciózní projekt ve sněmovně již zastoupených lidovců a Starostů, tedy volební koalici KDU-ČSL a STAN. Po rozpadu spolupráce s TOP 09 řešili Starostové svou budoucnost. Je třeba ocenit, že se hnutí STAN nerozhodlo rozpustit v politické divizi koncernu Andreje Babiše a hledalo trvalejšího partnera. Dohoda s křesťanskými demokraty znamená velkou šanci i velký hazard zároveň.

Předvolební koalice dvou stran totiž potřebuje pro vstup do sněmovny dosáhnout alespoň deseti procent hlasů. Zmíněný projekt spoléhá na to, že preference KDU-ČSL kolem devíti procent a preference STAN okolo tří procent v součtu činí více než oněch potřebných deset. Lidovce a Starosty motivuje ke spolupráci mimo jiné fakt, že český volební systém při rozdělování poslaneckých křesel zvýhodňuje větší strany. Společná koalice by tak v případě úspěchu na mandátech rozhodně vydělala.

Riziko celého podniku je zřejmé: reálně hrozí, že společná kandidátka nedosáhne kýžených deseti procent. U tohoto typu koalic totiž nelze preference jednoduše sčítat. Někteří voliči Starostů se s touto politickou značkou příliš neidentifikují, a mohou se ve volbách zachovat nevypočitatelně. Nemálo z nich navíc může mít problém s lidovci: navzdory relativně sympatickému programu odrazuje KDU-ČSL mnohé svým (jen částečně odhaleným) konzervativismem a kontroverzními názory. Nebezpečí desetiprocentní hranice je natolik vysoké, že se souhlas vedení KDU-ČSL s koalicí se Starosty jeví jako těžko pochopitelný.

Volební výsledky KDU-ČSL a STAN, pirátů a možná i zelených mohou zásadně poznamenat povolební situaci, přitom o jejich případném úspěchu či neúspěchu může rozhodovat jen pár hlasů. Proto se vyplatí situaci okolo těchto subjektů velmi pečlivě sledovat.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.