Migrace jako nástroj hybridní války

17. února, 2017 RUBRIKA Téma


PutinVede s námi Rusko hybridní válku? Fotomontáž: Pixabay

 

Pojem hybridní válka skloňují média v posledních letech čím dál častěji. Užívá se zejména v souvislosti s ruskou anexí Krymu, boji na východní Ukrajině, řáděním Islámského státu a také migrační krizí.

 

Mnozí analytici a novináři se totiž domnívají, že Rusko se cíleným prohlubováním destabilizace Sýrie snaží podpořit migrační tlak z Blízkého východu do Evropy. Ten má oslabit soudržnost Evropské unie a posílit populistické strany s protiimigrační agendou, které jsou zpravidla přístupnější k prosazování ruských zájmů na starém kontinentu.

Nejprve je však nutné si vyjasnit definici hybridní války. Tento pojem jako první použil bezpečnostní analytik William J. Nemeth v knize Future War and Chechnya: A Case for Hybrid Warfare (Budoucí válka a Čečensko. Příklad hybridního válčení) v roce 2002. O hybridní válce se zde ovšem mluví v trochu jiné souvislosti, než jsme dnes zvyklí, a sice jako o příkladu konfliktu moderní velmoci s „hybridním státem“, v tomto případě s Čečenskem. V posledních dvou letech však tento termín proslavil bývalý náčelník generálního štábu ruských ozbrojených sil Valerij Gerasimov, který o hybridní válce napsal v roce 2013, tedy rok před anexí Krymu, do vlivného ruského časopisu Vojensko-průmyslový kurýr. Bezpečnostní experti považují Gerasimovův článek za klíčový návod, podle něhož Rusko připravilo scénář převzetí Krymu.

Hybridní konflikt tak lze dnes definovat jako kombinaci konvenčních i nekonvenčních nástrojů k vedení války. Vedle tradičních válečných prostředků jde o využití zpravodajských služeb, speciálních sil, kyberútoků, organizovaného zločinu, cíleného šíření dezinformací a dalších aktivních opatření, k nimž lze jistě zařadit i využití migrace ve snaze podkopat stabilitu společnosti. Podstata hybridní války spočívá v udržování oběti v nevědomosti o skutečných záměrech protivníka a v její neschopnosti rozpoznat nepřítele včas.

 
Nic nového pod sluncem

Aktuální vzestup zájmu o „hybridní válku“ budí dojem vzniku zcela nového a unikátního konceptu. Ve skutečnosti se ale jedná o zpopularizování jevu, který provází dějiny lidstva po staletí. Pokud se podíváme do nedávné minulosti, odpovídá současné hybridní válčení například vlivovým operacím KGB v období Sovětského svazu nebo „černým operacím“ americké CIA například v éře bratří Johna Fostera Dullese, ministra zahraničí v letech 1953 až 1959, a Allena Dullese, někdejšího šéfa CIA. Dnešní pojetí hybridního boje oproti minulosti ozvláštňují především některá technologická specifika spadající například do oblasti kybernetické bezpečnosti.

Též úvahy o využití migrační vlny jako prostředku k destabilizaci společnosti se objevovaly ještě předtím, než Rusko zasáhlo ve prospěch režimu prezidenta Bašára Asada v Sýrii a vysloužilo si obvinění z vytváření dalších podmínek pro hromadný útěk Syřanů ze země. Například český prezident Miloš Zeman hovořil o migraci jako „řízené invazi“, aniž by blíže specifikoval, kdo za ní stojí. Nejčastěji se v této souvislosti skloňuje údajný vliv Muslimského bratrstva a především globálních finančních kruhů v čele s Georgem Sorosem. Tato teorie, které se dopřává sluchu zejména v identitářských kruzích, pracuje s představou spiknutí světových elit. Ty údajně chtějí postupně nahradit stávající bílou populaci na Západě migranty, aby si vytvořily voličský rezervoár k upevnění svých pozic.

Využitím migrace jako zbraně se zabývala americká profesorka Kelly M. Greenhillová ve studii Zbraň masové migrace, za kterou v roce 2011 obdržela cenu za nejlepší knihu v oboru mezinárodních vztahů. Autorka našla v období po druhé světové válce několik desítek případů takzvané strategicky řízené migrace. Pracovala s řadou odtajněných materiálů, které jí pomohly odhalit případy, kdy se migrace využilo jako prostředku nátlaku na protivníka.
Greenhillová například objevila přepis rozhovoru, v němž jordánský král Husajn po skončení takzvané šestidenní války v roce 1967 varoval americké vyjednavače, že pokud židovský stát nepřijme zpět palestinské uprchlíky, vytvoří tím v Jordánsku utečeneckou krizi, jež bude problematická pro všechny zúčastněné strany.

Dalším příkladem je rozhovor amerického prezidenta Jimmyho Cartera s čínským prezidentem Teng Siao-pchingem z roku 1973. Ve chvíli, kdy Carter přesvědčoval svůj čínský protějšek o nutnosti dodržování lidských práv a volného pohybu osob, měl se jej Číňan s úsměvem dotázat, kolik desítek tisíc čínských emigrantů si Amerika přeje přijmout.

V rozmezí let 2002 až 2004 běloruský prezident Alexandr Lukašenko několikrát vyhrožoval, že pokud ustane finanční podpora ze strany Evropské unie, otevře hranice a pustí na unijní území tisíce migrantů.

Za potenciálně výbušnou můžeme také označit hypotetickou masivní migrační vlnu v důsledku možného zhroucení severokorejského režimu. Lze tudíž usuzovat, že Čína bedlivě sleduje vývoj v Severní Koreji i z tohoto důvodu, neboť masivní přesun zbídačených Severokorejců do příhraničních čínských kantonů by měl nejspíš značný dopad na stabilitu země.

 
Nejasný ruský podíl

Výše uvedené příklady ukazují, že využití migrace jako nátlakového prostředku není žádnou novinkou. Největším zdrojem aktuální migrační vlny zřejmě není ruská vojenská akce v Sýrii, jejíž podíl na nárůstu počtu žadatelů o azyl v Evropě lze navíc velmi obtížné stanovit. Ruská intervence měla na skokové navýšení počtu prchajících Syřanů pravděpodobně jistý vliv, ovšem do Evropy neutíkají pouze Syřané, byť mají na počtu žadatelů o azyl nejvýznamnější podíl. Pokud bychom totiž za migrujícími vlnami nejen Syřanů, ale také Iráčanů, Afghánců, Eritrejců a dalších viděli spíše než komplexní politické a ekonomické vlivy výhradně důsledky špatné politiky jednoho státu, mohli bychom též tvrdit, že se na destabilizaci Evropy svými intervencemi podílejí rovnocenně Rusové s Američany a bez viny nejsou ani sami Evropané.

Rusko je vedle svých aktivit v Sýrii dlouhodobě obviňováno z využívání migrační krize také v případě takzvané arktické trasy. Jedná se o to, že uprchlíci převážně z Iráku, Somálska a Afghánistánu migrují přes území Ruské federace a překračují hranici v obtížně kontrolovatelném terénu ani ne 200 kilometrů dlouhé rusko-norské hranice za polárním kruhem. Za poslední rok se zde počet migrantů více než zpětinásobil. Stejný trend v uplynulém roce zaznamenali i na hranici mezi Ruskem a Finskem. Někteří představitelé evropských států, jmenovitě třeba bývalý estonský prezident Thomas Hendrik Ilves, obvinili Rusko z toho, že tuto migraci organizuje a snaží se propašovat mezi údajnými uprchlíky vlastní agenty.

 
Černé scénáře

Skutečný černý scénář pro Evropu však představuje možný krach dohody s Tureckem o vracení uprchlíků z Řecka. Současná turecká administrativa ostatně již v rámci nátlaku na Evropskou unii několikrát vypovězením dohody a následným nasměrování stovek tisíc uprchlíků do Evropy pohrozila. V této souvislosti se navíc již několikrát objevily indicie o selektivním chování tureckých úřadů, jež se snaží na svém území zachytávat vzdělané migranty, zatímco ty pro Ankaru profesně méně zajímavé v rámci readmisní dohody s Unií pouští dále do Evropy. Dohoda je sice právem považována za diplomatický úspěch německé kancléřky Angely Merkelové, neboť v roce 2016 výrazně přispěla ke snížení počtu migrantů v Evropě, do budoucna ale dává Turecku do rukou mocnou zbraň.

Blízký východ bude v horizontu minimálně deseti let i nadále nestabilním místem. Snižující se životní úroveň obyvatel Ruska v důsledku nepříznivého vývoje ekonomiky, stejně jako stále nejistá budoucnost Ukrajiny mohou do budoucna vytvořit další potenciální migrační ohnisko, což platí i pro střední Asii. Rovněž prognózy vývoje společnosti v subsaharské Africe nejsou povzbudivé. Klimatické a technologické změny mohou vyvolat masivní přesuny statisíců lidí směrem na sever a způsobit migrační krizi nevídaného rozsahu. Pokušení různých aktérů využít masy frustrovaných nešťastníků jako zbraně proti svým protivníkům bude obrovské.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.