Migrace ve střední Evropě včera a dnes. A zítra?

19. února, 2017 RUBRIKA Téma


uprchliciLidé migrující do Evropy často riskují život. Foto: Pixabay

 

Ne že by středoevropské dějiny neprovázely časté přesuny obyvatelstva, ale pro současnou migrační vlnu z jedné civilizace do druhé se obtížně hledají historické analogie. Jaké může mít tato vlna dopady, ukazuje příklad rozvráceného Libanonu, jenž byl kdysi nazýván Švýcarskem Blízkého východu.

 

Dějiny střední Evropy až doposud byly dějinami nestálých hranic a vzájemného přelivu obyvatel. Často to bylo provázeno krvavou lázní a ničením kultury poražených. Jednalo se především o období, kdy se střetávaly různé civilizace či neslučitelné ideologie. Pokud se v popisu výrazných migračních vln odrazíme od konce antického starověku, kdy vznikala podoba současné Evropy, sledujeme nejprve přesun germánského obyvatelstva na jih a západ do původně latinských oblastí. Do mocenského vakua, které po nich zůstalo, se pak přistěhovalo slovanské obyvatelstvo. Do Uherské nížiny zase mířil jeden bojovný kočovný kmen za druhým, až se tam na přelomu 9. a 10. století usídlili Maďaři.

Interakce germánských, slovanských a kočovných kmenů, z nichž měl každý úplně jiný způsob života, byla velmi drsná. Až když kmeny postupně vplynuly do vyspělejšího civilizačního okruhu křesťanského Západu, začaly se navzájem do jisté míry respektovat, přičemž ve vzájemných stycích už dodržovaly jistá pravidla a občas i spolupracovaly.

 
Německá století a nástup Slovanů

Mezi 10. až 19. stoletím bylo hlavním středoevropským migračním trendem rozšíření německy mluvících obyvatel na východ. A to buď přímým ovládnutím a germanizací alpských či polabských Slovanů, zakládáním osad a měst na pozvání středoevropských vládců, nebo též pracovní migrací schopných jednotlivců. S nimi přicházela vyšší kulturní úroveň a inovace. Další přesuny obyvatelstva byly již menšího rozsahu: např. kočovných Kumánů do Uher, valašských pastevců podél Karpat nebo uprchlých obyvatel Balkánu na vojenskou hranici s muslimskými Turky.

Lidé opouštěli své rodné země z politických či náboženských důvodů – viz např. odchod desítek tisíc českých protestantů do německých zemí po roce 1620 nebo mohutná polská emigrace do Francie po trojím dělení Polska. Nutno dodat, že mezi zeměmi západokřesťanského civilizačního okruhu se pohybovaly hlavně elity jednotlivých zemí (částečně také vojáci či obchodníci), čímž utužovaly vzájemná kulturní pouta.

V 19. století se s modernizací západní společnosti situace razantně změnila. Slovanské národy postupně zvyšovaly svůj podíl na obyvatelstvu a pracovní migrací rozrušovaly některé oblasti s dosud kompaktním německým osídlením, kterému díky vyšší životní úrovni rychleji klesala porodnost. Poláci sílili ve východní části německé říše, Češi zase například v jihlavském jazykovém ostrůvku nebo v průmyslových a těžebních oblastech pod Krušnými horami. U Němců se naopak probouzel pangermanismus a tužby po rozšíření říše na východ. Do toho narůstala snaha o pomaďarštění Uher, takže se počet Maďarů zvýšil z 29 procent v roce 1780 na 54,5 procent v roce 1910.

Kromě výše zmíněných změn nastalo masové vystěhovalectví ze středoevropských zemí do Severní Ameriky, v menší míře pak do dalších evropských kolonií či v případě Čechů do pohraničí habsburské monarchie nebo na ukrajinskou Volyň. Vlády cílových zemí měly velký zájem o kulturně vyspělé kolonisty, od nichž si slibovaly ekonomický přínos. Silnou motivací byla pro migranty vedle stále nižších nákladů na dopravu i situace na venkově. Tam již rostoucímu počtu obyvatelstva nestačila půda, k jejímuž obdělávání bylo potřeba stále méně lidí, a navíc se už řada produktů dovážela ze zahraničí. Četné rolníky na venkově nic nedrželo, a odcházeli za jistým výdělkem v nastupujícím průmyslu do měst. Mnozí z nich pokračovali do zahraničí, což se stalo celoevropským fenoménem.

 
Spojené státy středoevropské

Nejčastější cíl představovaly USA, země s nejlepšími podmínkami pro začátek nového, úspěšnějšího života. A převážně ekonomická migrace Středoevropanů byla pro americkou společnost a kulturu mimořádně přínosná. Ostatně podle American Community Survey se dnes potomci středoevropských národů ve výši příjmu pohybují nad průměrem bílých Američanů nehispánského původu. Největší dopad měla na Spojené státy migrace Němců (včetně Rakušanů). Jejich potomků tam žije asi 47 milionů, a tvoří tak největší skupinu podle původní národnosti. Druhým nejpočetnějším středoevropským národem v USA jsou pak s necelými deseti miliony Poláci. Silná migrace z našeho regionu však nemířila jen do USA, ale také do Kanady anebo Jižní Ameriky.

 

Počet obyvatel vybraných zemí s odhadovaným původem ve střední Evropě podle národností

tab-rust-hosp-42016

 

Americký úspěch v začlenění nově příchozích spočíval v tom, že se všichni museli podřídit anglosaskému protestantskému modelu společnosti tak, jak ho definovali otcové zakladatelé USA, a rovněž v tom, že naprostá většina příchozích pocházela ze západokřesťanského kulturního okruhu. U národností s odlišnějším způsobem života se integrace už tak nedařila. O vztahu kulturní spřízněnosti s cílovou zemí a úspěšnosti integrace svědčí třeba fakt, že podle dobových průzkumů druhých generací přistěhovalců mezi roky 1940 a 1960 jen 20 % dětí katolických Poláků v USA mluvilo plynně polsky, zatímco v případě pravoslavných Ukrajinců ovládala svůj mateřský jazyk ještě celá polovina. Středoevropané se tedy do americké společnosti rychle začlenili a vygenerovali řadu významných osobností. Podobně svižně se uskutečnilo začleňování středoevropských migrantů v evropských státech. U většiny komunit již zůstávala původní identita spíše v oblasti folklóru, jinak rozdíly mezi nimi a původními obyvateli rychle mizely. Opět tomu pomáhal hlavně fakt, že všichni patřili do stejného či podobného (v případě Ukrajiny nebo Balkánu) civilizačního prostoru, a dále i to, že jednotlivé komunity neosídlily kompaktní území.

 
Válečné otřesy a útěky před totalitními režimy

Ve 20. století se charakter migrace ve střední Evropě změnil. Kartami míchaly změny hranic po první a druhé světové válce, rapidní snížení porodnosti i nucené přesuny obyvatelstva. Ty vyvrcholily ve druhé polovině 40. let pohyby milionů obyvatel: Němců do zmenšeného Německa, Poláků ze ztracených oblastí na východě do nově získaných na západě a Čechů do vysídleného pohraničí. Přes tři miliony Maďarů pak po Trianonské smlouvě z roku 1920 zůstaly mimo hranice Maďarska.

Kvůli nástupu nových ideologií se také začalo více emigrovat z politických důvodů. A tak uteklo z Hitlerovy Třetí říše 400 tisíc židů, před poválečným rozvratem a komunismem zase emigrovalo téměř půl milionu Němců do USA. Po potlačeném maďarském povstání roku 1956 uprchlo na Západ 200-300 tisíc Maďarů, a z Československa pak mezi roky 1948 a 1989 emigrovalo nejméně 220 tisíc obyvatel. Důležité je, že velkou část emigrantů z komunistických států po roce 1948 absorbovalo Německo a Rakousko. Šlo totiž o emigraci kulturně blízkých obyvatel ze zemí, jež „německý jazykový“ prostor bezprostředně ovlivňoval již tisíc let. I proto se začlenili rychle a pokojně. U druhé a další generace už bývají rozdíly mezi emigranty a domácím obyvatelstvem nepatrné.

 

Odhad počtu obyvatel polského, maďarského, českého a slovenského původu v Německu a Rakousku

tab-rust-hosp-42016

 

Dvě roviny současné migrace

Po roce 1989 sledujeme zatím poslední dějství historie středoevropské migrace. Pozorujeme zde dvě oddělené roviny. Tou první je tradiční ekonomická migrace chudších Evropanů k těm bohatším. Hlavním příjemcem byla donedávna Velká Británie, již pak příchod více než milionu pracovníků z nových zemí EU přiměl k takzvanému brexitu. V poslední době se stalo hlavním magnetem vymírající Německo, kam jenom v roce 2015 zamířilo z jiných států EU téměř 700 tisíc obyvatel. Středoevropský primát v počtu odchozích stále drží Poláci, ale často se do zahraničí za prací stěhují i Slováci. Naopak Čechům se „za kopečky“ moc nechce. Ostatně, v ekonomické migraci Češi zvyklí na svou klidnou geografickou izolaci uprostřed Evropy nikdy nebývali premianty. Snad s výjimkou stěhování do habsburské Vídně (čeština tam po němčině zněla nejčastěji), která však tehdy patřila ke stejnému státu.

Do zemí Visegrádu pro změnu míří migrace z postsovětských států či kdysi „bratrského“ socialistického Vietnamu. Neobejde se to sice bez problémů, ale kulturní rozdíly, respektive počty nejsou tak vysoké, aby nově příchozí ve druhé a třetí generaci nevplynuli do většinové společnosti.

Druhou rovinu soudobé migrace představují příchozí z muslimských zemí. Německo a Rakousko sice byly již od 60. a 70. let cílovou destinací mimoevropské migrace, ale ta nedosáhla takové kritické hranice jako ve Francii, Velké Británii či státech Beneluxu. Viditelnou se stala hlavně turecká menšina čítající v Německu asi tři až čtyři miliony obyvatel a v Rakousku cca 350 tisíc. Na rozdíl od jihoevropských Italů, Řeků, Španělů či Portugalců, kterých přišlo do Německa za prací přes dva miliony, se turecká menšina zcela nezačlenila, když část z ní vytvořila paralelní společnost s množstvím patologických jevů. Přesto byly problémy s integrací do velké míry sekularizovaných Turků o řád menší, než je dnes ve vyspělé Evropě u přistěhovalců z muslimských států zvykem.

Situace v Německu se však v poslední době mění, neboť i pro střední Evropu nastala doba masové migrace ze zemí, jež mají se sekulární západní civilizací společného minimum. Na druhém břehu Středozemního moře čeká prakticky nevyčerpatelný lidský potenciál Afriky a Středního východu, přičemž vzhledem k nepříliš přesvědčivému postupu států a orgánů EU lze soudit, že se sílící masová migrace z těchto zemí stane evergreenem příštích let.

 
Libanon jako příklad?

Slýcháme častou bagatelizaci, že státy Visegrádu řeší migranty, kteří k nim přitom vůbec nechtějí. Nicméně pokud odhlédneme od Turků před 40 až 50 lety, i samotné Německo donedávna rozhodně nebývalo hlavním cílem migrace z Asie a Afriky.

Vše se mění, a je tedy dobré si vzít alespoň nějaké ponaučení z historie. Podobně masivní přesuny obyvatel mezi Evropou a jinými civilizacemi nastaly v době stěhování národů a o několik století později při osidlování Ameriky. V prvním případě šlo o kmeny, jež po krvavých bojích postupně přebíraly vyspělou křesťanskou kulturu a daly jí novou kvalitu. V případě druhém „přemazala“ vyspělejší civilizace tu zaostalejší.

Jaké z toho plyne poučení pro dnešek? Co se týče prvního případu a přijetí křesťanství nově příchozími, snahy o mírové pokřesťanštění muslimů se nedaří tisíc let, není tedy důvod nyní doufat v opak. Obzvlášť když si s křesťanskými kořeny neví úplně rady ani samotná EU, která je například v Lisabonské smlouvě pro jistotu zamlčela. Masová sekularizace muslimů z Afriky a Středního východu je pak na základě současných zkušeností a výzkumů utopická. Druhý výše zmíněný historický případ odkazující na „přemazávání“ jedné civilizace jinou raději rovnou taktně přejděme.

Stejně jako dnes muslimové kdysi přicházeli do Evropy z Blízkého východu též židé. Navzdory občasnému konfliktnímu soužití nelze pominout značný vliv židů na vývoj středoevropské, a vůbec západní kultury. Přes odlišnosti v náboženství i způsobu života se některé zásadní židovské hodnoty téměř neliší od křesťanských (zejména důraz na individuální svobodnou vůli a desatero), které z těch židovských ostatně vycházejí. I z toho důvodu nám příběh o soužití židů s evropskými křesťany při přemýšlení o soudobé migrační vlně z muslimských zemí zase tolik nepomůže.

Jeden skutečně poučný případ však najdeme za hranicemi Evropy. Mám na mysli Libanon. Bývalé „Švýcarsko Blízkého východu“ s převahou křesťanů přijalo ve třetí čtvrtině 20. století velké množství uprchlíků z Palestiny, takže muslimové v něm začali tvořit většinu. Malou zemi to mezi lety 1975 až 1990 vtáhlo do vražedné spirály, z níž se dosud nevzpamatovala. Přes relativní mír je dnes Libanon nevratně rozděleným a zadluženým státem s paralyzovanou ekonomikou, na jehož území si vyřizuje účty kdekdo. Doufejme, že to není i budoucnost Evropy, a to nejen té střední.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.