Mlýn na mumie jako opulentní žánrový eintopf

30. listopadu, 2014 RUBRIKA Kultura


Sehnat knížku Petra Stančíka Mlýn na mumie není vůbec jednoduché, mně osobně se to povedlo na čtvrtý pokus. Prodávající ženy za pultem se nad ní rozplývaly jako čerstvý vzduch nad magistrálou, a také na internetu se mezi reklamou generovaly jen samé oslavné články. Knihu vydalo „vieweghovské“ nakladatelství Druhé město a nejdřív ji nikdo moc nepropagoval, takže po nějakou dobu zůstala ve stínu jiných. Kniha se ale propagovala sama.

 

Ať máte totiž na Stančíkovo dílo jakýkoli názor, jeho originalita vás určitě nenechá vlažnými. Lze se samozřejmě leckde dočíst, že se jedná o variaci na film Adéla ještě nevečeřela, knihy Julese Verna, ale i knihy Miloše Urbana nebo proslulou Magickou Prahu Maria Ripellina (a je to nejspíš pravda). Dějová linka s vyšetřováním vraždy některým připomene film Z pekla, zatímco těm světaznalejším spíše jeho skvělou komiksovou předlohu. Inspirací by se určitě našlo víc, nicméně kniha s podtitulem „aneb převratné odhalení komisaře Durmana“ je hodně těžko zařaditelná. Navíc u tohoto typu knih je jisté jenom to, že dostanete něco úplně jiného, než čekáte. A přitom vůbec ne špatného.

Takže o co v románu vlastně jde? Kniha popisuje pátrání mladého pražského komisaře Leopolda Durmana po prvním českém masovém vrahovi, který má spadeno na pošťáky. Děj se odehrává v letech 1865-1866, jeho část tak spadá do prusko-rakouské války. Detektiv během pátrání projde nejen Prahou a okolím, ale dostane se i do Francie (odkud přiveze důležitou technickou inovaci – orální sex) nebo do Mexika, kde se setká s tamějším císařem Maxmiliánem, bratrem Františka Josefa I. Mezi vyšetřováním rostoucího počtu vražd si dopřává neuvěřitelné kulinářské hody, poctivě navštěvuje nevěstince a nechybí ani láska. Kniha je směsí mysteriózní detektivky, přehnaného gastronomického exkurzu, pornografie, sci-fi, filosofického traktátu, historického románu, absurdního dramatu a bůhví čeho dalšího.

 
Oslava nekorektní duchaplnosti

Každá kapitola je uvedena citací z díla fiktivního řádu Ordo Novi Ordinis, který má na svědomí celosvětové spiknutí. Citace jsou to opravdu výživné, viz malá ochutnávka: „Proč se prostitucí živí mnohem více žen než mužů? To nás nezajímá. Důležité je, že v důsledku této základní asymetrie mezi pohlavími je prosazování rovnosti mezi muži a ženami zničující pro jakékoliv společenské zřízení.“ Nekorektní duchaplnost je vůbec důležitou součástí příběhu a tmelí příběh možná silněji než detektivní zápletka. Hloubka některých myšlenek mě zaujala. Od snahy jistého anarchisty vymyslet stroj na praní, který dá ženám volný čas, jejž využijí k vyrovnání se mužům a svojí důsledností v prosazování roztěkanosti tak nakonec rozvrátí jím nenáviděnou civilizaci, přes zjištění, že autisté jsou kvůli minimální empatii a donekonečna opakovanému vzorci chování nejlepší úředníci, až po postřeh, že „nejlepší cenzura je tisknout cokoliv.“

Pokud to nebylo z předchozích řádek jasné, nutno dodat, že historické reálie jsou většinou přesné a autor musel u knížek typu Z dějin české každodennosti od Marie Mackové strávit nejeden prodloužený víkend. Komisař Durman tak na své hédonistické exkurzi potkává i slavná jména českého národního Panteonu – Jana Nerudu, Miroslava Tyrše nebo Bedřicha Smetanu. Všechno je korunováno silnou nadsázkou s někdy sice ebenově černým, ale celkově skvělým a vlastně typicky českým humorem. Jeho součástí je i roztomilá hra se jmény, takže hlavní německý záporák se jmenuje Hnuy, patolog Ohrobec a třeba cukrovarnický baron Sulz-Rossol d´Aspiq.

 
Porno i love story

Zásadní je, že tenhle opulentní žánrový eintopf míchá Stančík s lehkostí modelky. Snad jen s některými zvrhlými pornografickými vsuvkami a dlaždičsky drsným výrazivem jsem měl trochu problém. Ačkoliv to zase dohromady působilo jako oslnivý kontrast k Durmanově romantické lásce k Libušce Hedbávné, dceři vlasteneckého malostranského měšťana a puškaře, stejně jako k tehdejšímu literárnímu jazyku. Když si děj vybírá své obscénní chvilky, má to navíc i jiný smysl, protože jednou z mnoha inspirací příběhu byl i Leopold von Sacher-Masoch. Ten muž, jehož jméno se stalo synonymem pro příjemnou bolest – masochismus. S odkazem na Sacher-Masochův „život a dílo“ se příběhem line ústřední filosofická otázka po smyslu trestu, který si trestaný užívá, což je provokativně vztažené i na světce. A nejen to, třešničkou na dortu je Sacher-Masochův otec jako šéf pražské policie. Věřte nebo ne, je to historický fakt.

Petr Stančík, mimochodem původně básník známý pod jménem Odilo Stradický ze Strdic a autor bizarní pohádky Mrkev ho stáhla pod zem či magické knížky Pérák, prostě vytvořil nevšední dílo. Plná hrst využitých literárních stylů je zajímavým pokusem o zachycení rozmanitosti skutečnosti, lidské fantazie a literární fikce a o vytvoření jakési nadstavby lidského prožitku. Na knihu se dá koukat i jako na pokus intelektuálně pojmout spíše pokleslou literaturu a pěkně v nestabilním rytmu postmoderny zpochybnit „umělecké“ žánry. Ať tak či onak, vážně se to čte dobře. A žádný strach, na konci se opravdu dozvíte, proč se kniha jmenuje, jak se jmenuje. Poslední otázka je pak jednoduchá. Jsme svědky počátku nového žánru, nebo je to jenom jeden neuchopitelný a neopakovatelný autor?

 

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.