Nestor s lidskou tváří

05. května, 2014 RUBRIKA Kultura


Tigrid

Kteří Češi trvale žijící ve 20. století v cizině ovlivnili naši současnost? Samostatné Československo v roce 1918 v podstatě vzniklo díky exilu a krajanům v zahraničí a stejně tak exil hrál důležitou roli při jeho obnově. Pokud bychom hledali nejvýznamnějšího českého exulanta druhé poloviny 20. století, publicista a vydavatel Pavel Tigrid by byl dobrým kandidátem. „Nestor“, jak ho během normalizace spíše familiárně než konspirativně oslovoval Václav Havel, usiloval od roku 1939 s krátkým poválečným intermezzem téměř pět desetiletí o obnovu demokracie v Československu.

Kniha publicisty Pavla Kosatíka je deset let po Tigridově smrti prvním seriózním pokusem o zachycení jeho myšlení a aktivního života. Pavel Tigrid se logicky pro něj stal průsečíkem a někdy i zdrojem předchozího autorova psaní o osobnostech českého 20. století, ať už šlo o biografie Ferdinanda Peroutky, Jana Masaryka, Pavla Kohouta či Olgy Havlové. Většinu Kosatíkových čtenářů jeho další kniha jistě nezklame. Její autor balancuje v roli zúčastněného pozorovatele, který jako vypravěč příběhu neskrývá své sympatie a zaujetí tématem. Současně však své úsporné a přitom dynamické psaní zakládá na zpovídání mnoha klíčových současníků, dobré znalosti dobových textů a archivních pramenů. I když je škoda, že čerpá jen z těch českých. Asi proto se nedozvíme příliš mnoho o Tigridově postavení a stycích s oficiálními místy ve Francii a zejména o případném vlivu Tigrida na francouzskou politiku k československému disentu. S jeho zástupci se právě Francois Mitterand, jako první západní prezident, setkal během své oficiální návštěvy Prahy v roce 1988.

Přestože Tigrid se po listopadu 1989 mnohým mohl jevit jako živoucí symbol navázání na demokratické myšlenky 1. republiky, sám nebyl jejich pouhý „uctívač“, ale střízlivý a kritický realista. Když Studená válka dosáhla jednoho ze svých vrcholů a málokdo v exilu či domácí opozici se zabýval myšlenkou demokratické kultury, napsal k tomu v roce 1983 na stránkách Svědectví: „Kdyby se na dobře všechno zítra obrátilo, bolševici importovaní i domácí vzali za své, svoboděnka nám spadla do klína…– k čemu by to vše bylo, a na jak dlouho tyto rychle a levně nabyté svobody, opět počaté z prostředka?… Není totiž pravda, že slušné instituce vytvářejí slušné lidi, ale je to právě naopak. A trvá to. Někdy i celé generace.“

Tigrid svým psaním jako politicky angažovaný novinář ostatně vyvracel politické mýty už po 2. světové válce. Po setkání s prací  Přemysla Pittera kritizoval průběh divokého odsunu sudetských Němců. Jako anglofil a dobře informovaný pozorovatel s bohatými kontakty z doby londýnského exilu a působení v BBC také zpochybňoval iluzi o Benešově Československu jako mostu mezi Východem a Západem.  Jako čerstvý a selháním tzv. demokratických stran přímo nezatížený „osmačtyřicátník“ nechoval iluze o schopnostech politického exilu nebo o tom, že „osvobození“ přijde ze Západu. Na základě polské a maďarské zkušenosti roku 1956 stále více doufal, že i v rámci KSČ a totalitního systému časem dojde k diferenciaci, která může být prvním krokem k návratu demokracie.

Nesmlouvavý a břitký ve své kritice komunistů se proto od druhé poloviny 50. let současně snažil o myšlenkový a kulturní dialog se všemi, kteří byli ochotni vyjít z ideologické ulity. K setkání s domácí literární a intelektuální scénou přitom využíval i stále častějších osobních kontaktů během oficiálních cest „čs. kulturních pracovníků“ do Francie či setkání mezinárodního PEN Klubu. Komunistický režim Tigrida považoval za jednoho z nejnebezpečnějších protivníků asi i proto, že mu byl cizí „černobílý antikomunismus“ vlastní některým osmačtyřicátníkům, kteří věřili, že režim lze pouze svrhnout, nikoliv postupně oslabovat a přetvářet.

Tigrid byl nejen mužem pera a záviděníhodného intelektu, ale především činu. Kosatík to dokládá na jeho koordinační roli při humanitární pomoci exulantům v roce 1948 či založení vysílání mnichovské redakce Rádia Svobodná Evropa v roce 1951, které vedl do rozkolu s generačně starším a z pohledu ambiciózního třicátníka už málo „dynamickým“ Ferdinandem Peroutkou. Tigridovým životním dílem se stal čtvrtletník Svědectví, který vycházel 35 let a stal se nejvýznamnějším exilovým periodikem a fórem demokratické diskuse.

V Kosatíkově líčení se Tigrid jeví jako v mnoha ohledech výjimečný a současně skromný člověk, který se uměl postarat nejen sám o sebe (po odchodu z vedení mnichovské Svobodné Evropy se v New Yorku léta živil jako číšník), ale i účinně pomáhal druhým. V tomto ohledu netrpěl předsudky a po srpnu 68 podával ruku i reformním komunistům s často poskvrněnou minulostí, kteří odešli za hranice. Mnohým nabízel nejen spolupráci a prostor na stránkách Svědectví, ale i své bohaté kontakty, které mohly pomoct v nových začátcích. V malém českém exilu a ostatně i v dobách po listopadu 1989 Tigrid vyčníval nejen intelektuálně, ale i spojoval a organizoval spolupráci a setkávání napříč politickými a názorovými tábory. Angažoval se na podporu sovětských disidentů a v mezinárodní spolupráci exilových hnutí. Svědomitě tiskl kritické ohlasy na jím psané či ve Svědectví otištěné texty a byl alespoň stejně tak přísný na sebe, jak jasně dokázal formulovat své kritické názory na druhé a dění kolem.

Tigrid se v Kosatíkově podání jeví jako nejpůsobivější a nevlivnější v osmdesátých letech, kdy pod vlivem polského a maďarského vývoje vnímal i změnu v Husákovském Československu jako neodvratnou. Obával se ale, že jejími vítězi by mohli být reformní komunisté, nikoliv ti, co usilují o demokracii západoevropského střihu. Varoval před iluzí „socialismu s lidskou tváří“ a pouhým návratem do dob Pražského jara. Proto „nestorsky“ a soukromě Václava Havla nabádal k většímu politickému aktivismu a k tomu, aby převzal roli vůdce politické opozice a nebyl jen veřejný intelektuál či zprostředkovatel dialogu s režimem, čekající, až se společnost sama více zaktivizuje. Že „sametovému revolucionáři“ bylo takové uvažování blízké, ukazuje jeho biografie od historika Jiřího Suka Politika jako absurdní drama.

Jak již bylo řečeno, Kosatíkova kniha vychází téměř výlučně z českých pramenů a literatury a to je její určitá slabina. Zdaleka neodpovídá na všechny otázky Tigridova bohatého života a místy se dopouští některých chyb (jako např. tvrzení o počtu poúnorové emigrace, kterou odhaduje na čtvrt milionu osob). Jako dobrá kniha o historii ale také mnoho otázek klade a vybízí tak k přemýšlení o minulosti více než většina prací profesionálních historiků (čest výjimkám!). Stojí za přečtení i proto, že příběh Pavla Tigrida má nadčasový a „globální“ rozměr – je o úsilí demokrata v exilu, který chce ovlivňovat osud své nesvobodné země. 

Pavel Kosatík: Tigrid, poprvé, Mladá fronta 2013, 345 stran

Erik Siegl

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.