Nuda v Hradci Králové? Zraněné nezraněné město

27. května, 2015 RUBRIKA Zraněná města


HKHradecká krása. Foto: Tomáš Dušek

 

Hradec Králové opakovaně vévodí všem možným anketám a žebříčkům kvality života. Nejde jen o subjektivní chválu domorodců milujících své město, ale i o propracované studie srovnávající například průměrnou délku dožití (ženy 81,9 a muži 76,7 roku), zaměstnanost žen, kvalitu a dostupnost zdravotní péče, kvalitu ovzduší, kriminalitu apod.

 

Nicméně s Hradcem to není zas až tak jednoznačné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Bez ohledu na skvělé výsledky, je často hodnocen i jako jedno z nejnudnějších a nejuzavřenějších měst. Taková ospalá snobská díra (samozřejmě ne ve smyslu architektonickém). Takže v čem je tedy problém?

 
Od města královen k Salonu republiky

Hradec Králové vznikl na významné obchodní stezce mezi Prahou a Krakovem. Už v 10. století zaměřili na soutok Labe s Orlicí pozornost Slavníkovci. Od 13. století byl Hradec věnným královským městem. To v praxi znamenalo, že byl využíván jako rezidence českých královských vdov, které město velkoryse zvelebovaly. Zásadní vliv na rozvoj gotického města měla Richenza Piastovna (Eliška Rejčka), která přemístila do Hradce svůj dvůr a dala vystavět velkolepou katedrálu svatého Ducha. Tato impozantní gotická stavba dodnes vévodí panoramatu města.

V 18. století se město přeměnilo na josefínskou pevnost a hrálo také významnou roli coby jedno ze zásadních center českého národního obrození. Devastující pro celou oblast byla bitva na Chlumu – mimohradeckým známá spíše jako bitva u Hradce Králové. Četné pomníky dodnes dokreslují kolorit mírně zvlněné krajiny, která se v červenci 1866 stala dějištěm jedné z největších bitev na našem území. Od Trutnova po Hradec se vytvořilo téměř jednolité bitevní pole poseté tisíci mrtvol. Na obou stranách bojovalo přes 300 000 vojáků.

Opravdu zásadní a do dnešní doby Hradec Králové výrazně ovlivňující bylo období první republiky. Prezident Masaryk si město velice oblíbil a často jej označoval přízviskem Salon republiky. Do entuziastické vlny moderní výstavby se ve dvacátých a třicátých letech minulého století investovalo mnoho úsilí a hlavně financí. Z výhod unikátní jednotné urbanistické koncepce města, realizované převážně architektem Josefem Gočárem, se těží dodnes. Například hlavní městský okruh, stále kapacitně vyhovující dnešní dopravě, byl navržen právě jím.

Hradec ani nebyl poznamenán traumatem poválečného odsunu Němců, jako nedaleké Podkrkonoší, takže se nikdy ve velkém násilně nezpřetrhaly vazby obyvatel s jejich bydlištěm.

 
Normalizační deja vu

Po druhé světové válce se hlavní město Východočeského kraje proměnilo v baštu českého komunismu – poslušné, nadšené a (možná právě proto stále ještě) výstavní.

Dodnes se nad Hradcem vznáší kletba krajského města – krajského ve smyslu, jaký tomuto slovu dal minulý režim. Je stále patrná normalizační uzavřenost a předepsaná nadšenost. Tuto plíživou pachuť musí Hradec rozpustit. Svým způsobem k tomu zatím neměl možnost, neboť vlastně jako jedno z mála českých měst v podstatě materiálně ani nijak netrpěl, a tak se po roce 1989 nebylo vůči čemu a komu příliš vymezovat.

Základním předpokladem pro vyrovnání se s problémem je moment, kdy si problém uvědomíme, definujeme, a ten se pak stane součástí veřejného diskurzu. Což se v Hradci nikdy nenastalo. Auře Salonu republiky propadli dokonce i komunističtí architekti, takže génius loci nebyl budovatelským duchem v tomto ohledu příliš narušen. A protože vzhled města je nade vše, není přeci co řešit… Hluboký městský patriotismus tomuto procesu také moc nepomohl, naopak elegantně zakonzervoval status quo nejúžasnějšího města a obrousil hrany kritického nadhledu. Důležité je, že je vše krásné a reprezentativní (a rozhodně lepší než v sousedních Pardubicích).

 
Kudy z nudy

V komunálních volbách 2014 obhájil již podruhé primátorské křeslo doktor medicíny Zdeněk Fink. Hnutí Hradecký demokratický klub získalo 25,56 % hlasů a 12 mandátů. Jejich výsledky v minulém období byly skvělé, takže nebyl žádný důvod ke změně. Jejich program však krásně dosvědčuje naladění Hradečanů – budeme opravovat budovy a budovat infrastrukturu. V předvolebním boji slíbili budoucí vítězové rekonstrukci Velkého náměstí a části památkové rezervace, rekonstrukci fotbalového stadionu „Pod lízátky“, který je neodmyslitelnou součástí města (návrh na likvidaci „lízátek“ vyvolal obrovskou vlnu nevole), rozšíření už tak všudypřítomných cyklostezek do periferních oblastí a v neposlední řadě podporu dostavby dálnice D11. O to, jak vnést do Hradce život, se ale příliš nestarají.

Ani přítomnost mnoha fakult několika českých univerzit a vysokých škol není příslibem bujarého (nejen) studentského života. Studentské kluby a podniky spočtete na prstech jedné ruky a ostatní kluby na prstech té druhé. Zábava se decentralizovaně stahuje do soukromých bytů, studentských kolejí a zahrad v chatových oblastech. Veřejný prostor města je nádherný, ale zároveň příliš luxusní a jeho údržba natolik finančně náročná, než aby byl dán plně „k dispozici“.

Hradec Králové určitě není typickým „zraněným“ městem. Je skutečně výstavním místem. Ale nálepka sterilního, snobského a nezáživného města je něco, čeho se bohužel zatím nedokázal zbavit.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.