O vyhlídkách slovenské pravice

14. června, 2018 RUBRIKA Střední Evropa


SAS_nZíská Richard Sulík pro pravici 20 procent? Foto: Facebook/RichardSulik

 

Zatímco levou část slovenského politického spektra léta ovládá Směr expremiéra Roberta Fica, napravo se to hemží menšími stranami. Jelikož však Směr po mnohých aférách slábne, nabízí se otázka, jak velké jsou šance pravice sestavit po příštích volbách vládu.

 

Pravicové strany to mají na Slovensku těžké, protože jejich voliči bývají neobyčejně kritičtí. Liberální partaj není pro ně dostatečně liberální, konzervativní jim zase přijde příliš katolická. Novým uskupením vyčítají názorovou nejasnost a laciná marketingová hesla. Rozdrobenost pravicového spektra tak do značné míry vyplývá z povahy těchto voličů. Ti ovšem musejí pochopit, že jejich náročnost sice může být projevem zodpovědného občanského postoje, avšak v extrémní formě stranám brání, aby dělaly politiku. Levou část spektra díky úspěšnému marketingu dlouhodobě obhospodařuje Směr. Jeho voliči mají k němu buď ambivalentní, nebo více obranný než kritický postoj, což straně Roberta Fica umožňuje zakrývat či omlouvat nejrůznější selhání. Pravicoví voliči jsou náročnější. Dlouho zvažují, které z četných stran dají svůj hlas. Každopádně však lze u nich alespoň předpokládat, že si nakonec jednu vyberou. Nabízí se jim následující možnosti.

 
Svoboda a solidarita (SaS)

Předseda SaS Richard Sulík evidentně pochopil, že když zůstane ideálním politikem pro (nutně) omezenou skupinu voličů, nikdy nezíská politickou sílu. Nyní proto čelí kritice za některé názorové kotrmelce, které však nejspíš vyplývají z nové marketingové taktiky. Zřejmě již nechce pokračovat v budování desetiprocentní strany, ale cílí alespoň na dvacet procent. Začal tedy uvolněněji komunikovat – méně ideologicky a více konfrontačně. Ve vztahu k Evropské unii se označuje za eurorealistu a odmítá nálepku europesimisty, která by mu lépe seděla. Sulík umí veřejnost zaujmout takovými tématy, jako jsou ekonomická migrace nebo řešení romské problematiky. Často své chytlavé výroky později opravuje nebo dementuje. O lecčems svědčí, že pro názorové neshody odešel ze strany její spoluzakladatel, čistokrevný liberál Martin Poliačik, který přestoupil k nově vznikajícímu Progresivnímu Slovensku (viz níže). Pokud ovšem Sulík ve volbách uspěje, lze očekávat, že někteří kritici na jeho kontroverzní výroky zapomenou a nominují ho na post premiéra. Málokdo na Slovensku totiž dokáže pro pravici získat oněch vysněných dvacet procent. Sulík jde za svým cílem hlava nehlava kritice navzdory. Zdá se, že se z něj postupně rodí lídr.

 
Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti – Nova (OĽaNO – Nova)

Projekt Igora Matoviče měl za cíl vytvořit alternativu ke klasickým politickým stranám. Vzniklo jakési protestní hnutí, které chtělo vytlačit „hyeny“ ze slovenské politiky. Navzdory mnohým úspěchům je Matovičův jinak celkem pozitivní obraz poskvrněn negativními body. Vyčítá se mu, že je příliš konfrontační. Ve slovenské politice si udělal již tolik nepřátel, že se do vlády s ním nikdo nepohrne. Stala se z něj kontroverzní osobnost, což pro politika nemusí být na škodu. Matovič ale nechtěl být standardním politikem. Stejně tak ovšem nechtěl být předsedou hnutí, jímž se stal. Kým vlastně je a co chce ve slovenské politice ještě dokázat, nikdo netuší. Je však víceméně jasné, že patří k těm, kteří nedokážou z politiky včas dobrovolně odejít (což hrozí i Sulíkovi). Možná to vůči němu není fér, ale platí, že právě on zůstává do budoucna největší překážkou vzniku pravicové vlády. Má se za to, že by ji destabilizoval svou povahou. Podle svých kolegů mnohokrát nedodržel dohodu, respektive neodolal pokušení říci před televizními kamerami více, než bylo třeba. Matovič však jakoukoli zákulisní dohodu nazývá „špinavým politickým obchodem“. Na jeho diskrétnost se nelze v případě důvěrnějších informací spoléhat.

 
Jme rodina – Boris Kollár

Kollárova strana představuje na slovenské politické scéně další nesystémový subjekt, který může zajímavě vypadat v opozičních šatech, ale v koaliční vládě by se s největší pravděpodobností rozpadl. Podnikatel Boris Kollár dříve vlastnil vlivné Fun rádio. Veřejně přiznává, že se zná s mafiány, protože „s nimi vyrůstal na jednom dvoře“. Od ostatních politiků se odlišuje. Mluví přímo, své peníze rozdává na charitu. Pozornost médií poutá desítka jeho dětí, které má s několika partnerkami. Kollárovi se daří získávat především zklamané voliče Směru nebo ty, kteří chtějí potrestat standardní politiky, ale ještě nejsou natolik naštvaní, aby volili extremisty. Kollárova strana je spíše svědkem doby než subjektem, k němuž by se měly upínat naděje voličů. Z hlediska marketingu jde o moderní protestní partaj, jež si uvědomuje své politické možnosti a mediální příležitosti. Po volbách v roce 2016 měla za cíl zůstat v opozici. Hodnotově se těžko někam zařazuje. Někdy s jejími hlasy může počítat pravice, ale několik poslanců, kteří z Kollárovy strany odešli, začalo hlasovat se Směrem.

 
Křesťanskodemokratické hnutí (KDH)

Momentálně mimoparlamentní strana, které předsedá Alojz Hlina, jenž začínal v hnutí Igora Matoviče. KDH se v posledních volbách právem nedostalo do parlamentu, neboť si jeho tehdejší vedení nevidělo na špičku nosu. Dostalo výprask od svých tradičních voličů, kteří částečně dali přednost nové straně Síť. KDH naplno nerealizovalo ani jednu z nabízejících se strategií přežití: 1. být tradiční konzervativní stranou, která nepřekročí hranici osmi procent a bude jasnou součástí pravice; 2. být konzervativní stranou s modernizačními prvky, jež bude v předvolebním období natolik silná, že se nenechá vmanévrovat do předčasného rozhodnutí, zda hodlá spolupracovat se Směrem, anebo ne. V minulosti ji totiž jako malého žáčka mnozí pravicoví politici i média poučovali o tom, s kým má jít do vlády. I když by případná spolupráce s Ficovým Směrem vyvolala hodně výčitek, z vnitrostranického hlediska by nešlo o neřešitelnou situaci. KDH v parlamentě skončilo proto, že se z něj stal přívěsek pravice a jeho dlouhodobí funkcionáři nedokázali včas odejít. To, že problém do značné míry spočíval v osobnostech, ukázaly loňské župní volby. Strana v nich díky novým tvářím relativně uspěla.

 
Progresívní Slovensko

Nová strana na politické scéně, jež se situuje blízko středu. Obsahuje liberální prvky. Na sociální stát nahlíží více jako na službu občanům než jako na koncept, který odmítá pozitiva jiných ideologií. Nejspíš chce být novým Směrem, co se způsobu lákání voličů týče. Tedy být novou moderní stranou, jež chce zlepšit fungování státu a neřešit dělení na pravici a levici. Její představitelé prohlašují, že podporují rozumná řešení. Podobnou rétoriku kdysi volil Směr, jenž se v počátcích označoval za středovou stranu. Zdá se, že Progresívní Slovensko má strategii, jak zaujmout. Nemusí všem být hned na první pohled srozumitelná, stačí, když bude fungovat. Nový subjekt už na startu čelí kritice těch voličů, kteří měli nejprve dojem, že se objevila jejich ideální strana. Neuvědomují si, že Progresivní Slovensko může posbírat všechny zatoulané hlasy, jež se budou pravicovým stranám hodit při sestavování vlády. Pokud taková pravicová koalice skutečně vznikne, dnešní kritici zapomenou, že jim kdysi Progresivní Slovensko nedávalo spát.

 
Spolu – občanská demokracie

Jedná se o liberální projekt poslance Miroslava Beblavého. Ten kdysi odešel ze Slovenské demokratické a křesťanské unie (SDKÚ) a spoluzakládal stranu Síť, která se však krátce po volbách 2016 rozpadla. Se svou novou formací zatím nepřišel s žádným zajímavým nápadem, ale do řádných voleb zůstává dost času. Jisté naděje na překročení pětiprocentního kvora pro vstup do parlamentu strana má. Nad Beblavým však visí stín z nedávné minulosti: Těžko lze věřit jeho tvrzením, že neznal záměr předsedy Sítě Radoslava Procházky, který navzdory předvolebním slibům přivedl svou stranu do vlády se Směrem. Síť to zabilo a Beblavý vypadal jako amatér.

 
Kdo s kým?

Jak by mohla po příštích volbách vypadat případná pravicová vláda? Jisté je, že SaS počítá s OĽaNO a těší se na návrat KDH do parlamentu. Zároveň to vypadá, že jak SaS, tak OĽaNO se na Progresívní Slovensko dívají hlavně jako na soupeře a zůstávají k němu vlažní. Pravicové opoziční strany vylučují budoucí spolupráci s vládní Slovenskou národní stranou kvůli jejím kauzám. V případě rovněž vládního uskupení Most-Híd, které v minulosti bylo součástí pravicového kabinetu Ivety Radičové, není ani zdaleka jisté, zda se do příštího parlamentu dostane.

Pro podobu možné pravicové vlády jsou důležité následující proměnné: 1. Jak silné zastoupení bude mít strana Borise Kollára? 2. Získá SaS 20 procent? 3. Kdo povede hnutí OĽaNO do voleb a bude v něm figurovat Igor Matovič? 4. Dostanou se do parlamentu zároveň KDH, Progresívní Slovensko a Spolu?

Pokud odpověď na poslední otázku zní ano, lze čekat podobný pat jako v Česku. Velké množství stran v parlamentu by mohlo vyhovovat možná oslabenému, ale zdatně intrikujícímu Směru. I když Ficova strana klesne na patnáct procent a nedostane se do vlády, bude v opozici hodně nepříjemná. Navíc současný prezident Andrej Kiska se rozhodl svou funkci neobhajovat. Pro pravicové voliče nejvhodnější kandidátka na premiérku nebo prezidentku Iveta Radičová neustále vysvětluje, že se do politiky nevrátí.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.