Padající symboly našeho úspěchu

05. května, 2014 RUBRIKA Zraněná města


Smržovka - železniční viadukt

Líbí se vám atmosféra filmových Postřižin? Vychutnáváte si komínovou scénu, chod pivovaru a puntičkářství pana správce při výrobě piva? Jestli ano, tento článek, kombinující suchá fakta a citové vydírání, pro vás bude zajímavým ohlédnutím za jednou neskutečnou érou. Érou velkotovárníků, dobrodružného krocení přírodních sil, za dobou, kdy Evropané s pomocí kouřících komínů od základu změnili svět. Za dobou, jejíž dědictví dnes rychle mizí. Příměr ke zfilmovanému dílu v současnosti připomínaného Bohumila Hrabala není náhodný. Dalo by se totiž říct, že první čeští zájemci o průmyslové (industriální) památky byli tímto filmem formováni a dotvořeni naprosto nesmyslným zbořením karlínského nádraží Těšnov roku 1985. Je to vlastně opožděná analogie k situaci ve vyspělé Evropě, o které se zmíním později.

Že situace má do ideálu daleko i dnes, potvrdila nedávná likvidace karlínské Rustonky. Po zboření většiny areálu, kvůli stavbě nové silnice, se sice známý slovenský developer J&T dušoval zařazením zbytku areálu (kotelna s šestibokým komínem) do nové výstavby, ale byly to jen plané řeči. Praha tak přišla o jednu ze svých nejstarších továren, symbol úspěchu moderní metropole, a odsekla další ze svých řídnoucích industriálních kořenů. Pro ty, kteří při pohledu na měnící se Karlín doufali v zahrnutí dalších továrních budov do nové výstavby a využití jejich „genia loci“, to byla velká lekce z bezohlednosti. Kupecké počty na pár let dopředu tu mají pořád hlavní slovo.

Rustonka ve smutné společnosti

Rustonka se tak zařadila po bok pražských továren Waltrovka, Tatrovka nebo valné části objektů ČKD. Chátrá také kladenská Poldovka a přilehlá Vojtěšská (Koněvova) huť je pak v katastrofálním stavu. Kdysi výkladní síně českého hospodářského úspěchu jsou dnes k mání už jen na starých fotkách, ve vzpomínkách a na dvoukolácích sběračů kovů. Podobně jsou na tom i malé a střední provozy, které se po roce 1989 hromadně změnily na parkoviště, místa pro supermarkety nebo stavební parcely. A zatímco na západ a na jih od našich hranic by tyto stavby buď změnili na památky či rovnou industriální skanzeny, nebo zakomponovali do nové výstavby (tzv. konverze, kdy se stavbě vtiskne nová funkce), u nás je podobných projektů jako šafránu před Hlavním nádražím. Budovy padají často bez velkého (naštěstí rostoucího) zájmu veřejnosti, nebo dokonce za jejího potlesku v očekávání budov moderních a služeb západních. Tato místa přicházejí o možnost rozvíjet svoji tradici a historii. Pouta jsou zpřetrhána, historie smazána.

Ale proč průmyslové památky, veřejností často nelibě vnímané symboly komunistického materialismu, oprýskané šedi a dnes již komického zbožštění práce, vlastně zachraňovat? Především, současné naší i světové civilizační úrovně bylo dosaženo díky nevídanému rozvoji přírodních věd v novověku. A tento rozvoj zase proběhl díky propojení antického a křesťanského myšlení, které se pak úspěšně rozvíjelo v jednotném konkurenčním prostředí latinsky komunikující Evropy. Díky neustálému zdokonalování přírodních věd, které uměli Evropané na rozdíl od zbytku světa převést efektivně do praxe, to vedlo ve vhodném prostředí k průmyslové revoluci. Západní společnost se tak vymanila ze závislosti na vrtkavém tradičním zemědělství a měnila se na moderní se vším, co k tomu patří. Takže jestli je kostel symbolem jedné části naší kultury a univerzita té druhé, pak je továrna jejich „převodovou pákou“. Je to zařízení, které uvedlo teorie do praxe v nevídaném množství a kvalitě. Továrna a industriál celkově, to je prostě součást našeho kulturního dědictví, ať se nám to líbí, nebo ne. Průmyslové dědictví má pak navíc funkci krajinotvornou a urbanistickou, protože je to místo pevně spjaté s okolím, které také velmi často formovalo. Je součástí panoramatu, mnohdy to je i architektonický skvost a samozřejmě místo paměti. To poslední získává na významu zvlášť dnes, kdy pozorujeme rychlé mizení klasického průmyslu z Evropy. Industriální stavby, podobně jako ostatní památky, jednoduše tvoří pro člověka a jeho dílo kontext, bez něhož mizí kořeny, ukotvenost a zesiluje nejistota.

Tón udává Německo

Že to nejsou jen vzletná slova, ale také v praxi jasně prokazatelná fakta, lze ukázat na úspěchu industriálních skanzenů v Británii, německém Porúří nebo třeba v okouzlujícím finském městě Tampere. Samotná moderní myšlenka ochrany industriálního dědictví se poprvé hlasitě projevila v Anglii, v souvislosti s bouráním významného londýnského nádraží Euston Arch roku 1962. V sousedním Německu se na povrch dostala při hrozbě ztráty dortmundského dolu Zollern 2/4 v roce 1968. Během sedmdesátých let tam získaly průmyslové památky prakticky rovnoprávnost s ostatními památkami, a přestože v jejich záchraně nejdříve úřadoval stát, dnes se na tom plnohodnotně podílí i soukromý sektor. Ten si od toho slibuje lepší image, velkou kulturní nadhodnotu svých stavebních počinů a tím i profit.

Německo udává směr i ostatním, neboť tam v posledních 25 letech vznikl projekt Route der Industriekultur, což je vlastně turistická trasa po významných průmyslových stavbách v Porúří, které se stalo obrovským industriálním skanzenem. Místní obyvatelé jsou z proměny Porúří nadšeni, protože z dříve podceňovaného špinavého a zdevastovaného regionu se stalo místo výjimečné historie a kultury. Podobně se k průmyslovému dědictví postavila i Francie a další západní země, po roce 2000 vznikl dokonce projekt European Route of Industrial Heritage (ERIH), který propojuje industriální dědictví z Německa, Británie, Francie, Nizozemska a Lucemburska. V zemích bývalého socialistického bloku je situace o poznání horší, nicméně v Polsku dnes intenzivně přemýšlejí o dalším využití důlních a výrobních prostorů v hornoslezské industriální oblasti s centrem v Katovicích. Výsledky tohoto procesu se vyplatí sledovat.

První naše skutečně významná industriální vlaštovka dosedla ve skvěle opravovaných Vítkovických železárnách, které se mají propojit s dolem Hlubina a důlním Landek Parkem v nové kulturní centrum Ostravy. Pokud se projekt v budoucnu rozšíří o další areály, bude to vlastně jedna z mála nadějí pro tohle uvadající průmyslové město, a nutnost inspirace podobným procesem v Porúří by měla zaznít nahlas. Naopak Kladno, které díky blízkosti Prahy může vytěžit ze svého mizejícího průmyslového dědictví mnohem víc, zatím dobrými nápady neplýtvá. Jestli tedy nepočítám plán na výstavbu nových supermarketů. Přitom v blízkých Vinařicích leží skvělý Skanzen dolu Mayrau, který ukazuje směr.

V posledních letech se snad situace kolem záchrany českého průmyslového dědictví začala obracet k lepšímu, čemuž pomáhá i činnost Výzkumného centra průmyslového dědictví (VCPD) při ČVUT, které pod vedením Benjamina Fragnera od roku 2002 navazuje na činnost Sekce ochrany průmyslového dědictví při Národním technickém muzeu (vznikla roku 1986 jako následek onoho zbořeného nádraží Těšnov). Od roku 2003 je navíc signatářem mezinárodní Charty průmyslového dědictví TICCIH (The International Committee for the Conservation of the Industrial Heritage). Díky zvýšenému zájmu o tuto problematiku se za posledních deset let podařilo zachránit množství často zchátralých objektů a objevila se řada nadšenců, kteří věnovali veškeré úsilí, volný čas, peníze i nervy na jejich opravu.

Soucit s pivovary, nezájem o cukrovary

A protože jsme Češi, hrají mezi zachraňovanými objekty prim staré pivovary. Přestože ještě pořád zbytečně přicházíme o hodnotné budovy (nedávno v Chomutově) a pivovary v Buštěhradě, v Jarošově, v pražském Braníku nebo v Roudnici nad Labem čekají na svoji nejistou budoucnost, zachráněných pivovarů přibývá. Za všechny připomenu ten v Lobči u Mělníka, zdemolovaný objekt s jádrem z 16. století, který parta nadšenců doslova vyhrabala z popela. Dalšími zajímavými počiny jsou například záchrana pivovarů v Kostelci nad Černými lesy, v Chyši, ve Frýdlantu nebo rekonstrukce pivovaru v Dalešicích, místu natáčení zmíněných Postřižin. Inspirativní je i konverze pivovaru v Holešovicích. Nutno také dodat, že větší pivovary si často svých areálů hledí a vhodně je renovují. To je případ Krušovic, Staropramenu, Prazdroje, Starobrna, Velkopopovického kozla, Černé Hory aj. 

Mnohem větší problém je záchrana kdysi proslulých cukrovarů i dalšího industriálu. V dnešní době je tu v provozu jen sedm cukrovarů (!), a příkladů renovace těch nepoužívaných není mnoho, z části kvůli složitějšímu využití budov. Novým účelům se povedlo předat cukrovary v Čakovicích nebo v Břeclavi. Přestavba cukrovaru v Chrudimi je pak hořkosladkou připomínkou toho, o co se tu připravujeme. Chrudimská strojírna TMT ve dvou etapách – v roce 2000 a 2007 – provedla přesun své výroby do budovy starého cukrovaru a dnes si to nemůže vynachválit. Přidalo jí to na image a jejich firmu, včleněnou do zdaleka viditelného symbolu chrudimského průmyslu, si zapamatuje každý.

Je to velký kontrast např. k Lenešicům u Loun. Tato obec se z bezvýznamnosti dostala především díky stavbě cukrovaru v 19. století, který měl jeden z nejvyšších oktogonálních komínů u nás. Ten upozorňoval na existenci Lenešic z velké dálky a byl magnetem pro nadšence z celé země. V minulém roce byl komín za velké slávy zničen a na místě zbořeného cukrovaru vyroste nová čtvrť uniformních domků. Že tím Lenešice přišly o jakýkoliv větší turistický potenciál a upadly zpět do šedého podprůměru, pochopí možná až další generace. Ještě mnohem horší příklad máme u skutečného skvostu – secesní textilky v Bystřanech u Teplic. Překrásná stavba padla v minulých měsících přes úsilí nadšenců a památkářů, podle kterých ji majitel nechal řízeně chátrat a dal volnou ruku místním sběračům kovů.

Mezi další nenahraditelné ztráty můžeme započítat i lihovar v Kralupech nad Vltavou, cukrovar v Modřanech nebo keramičku v Červených Pečkách. Na svůj osud pak, kromě kladenských hutí, čekají třeba ostravská jatka, Mlýny bratří Winternitzů v Pardubicích, Zlíchovský lihovar na Smíchově, cukrovar v Pečkách, továrna Praga ve Vysočanech, nádraží na Žižkově, v Bubenči nebo na Vyšehradě. Abych nemaloval jen černými vodovkami, uvedu příklady opačné. V současnosti se dokončuje konverze bývalých budov ČKD v Karlíně, které jsou příkladem perfektního využití potenciálu daného místa. Podobně skvělým projektem je třeba La Fabrika v Holešovicích. A kromě všech zmíněných se dobře daří též některým technickým skvostům, jako je čistírna odpadních vod v Bubenči, Vápenka v Třemošnici, doly Michal a Alexander v Ostravě, hornické muzeum v Příbrami, Stádlecký most přes Lužnici, Negrelliho viadukt a řada dalších technických vzpomínek na industriální dobu.

Století páry vystupuje ze stínu

Dobrých příkladů je potřeba už kvůli turistickému ruchu. Donedávna hrály mezi památkami prim hlavně gotika, renesance a baroko, takže 19. století stálo trochu ve stínu. To se ale mění, navíc v posledních letech se šíří nová záliba v raných technických památkách. Je to vlastně logické, byla to doba, kdy tvorba a užívání nových vynálezů bylo dobrodružství. Tehdy se spoutávala moc přírody, technika nás ještě neovládala a navíc – za každým jejím pohybem zůstala velká oblaka páry. Romantika těchto časů je u nás násobena historií. To už pochopili v plzeňské Škodovce a vyplatilo se jim to.

České země byly totiž spolu s dolním Rakouskem a Vídní industriálním jádrem Habsburské monarchie a podílely se na jeho průmyslové výrobě zhruba dvěma třetinami. A právě význam průmyslového jádra monarchie je dnes pro její nástupnické státy naprosto nevyužitá příležitost ke zvýšení turistického ruchu. Především pro naše jižní sousedy je doba Habsburské monarchie zlatou érou a kvalitní turistické stezky po památkách z doby, kdy bylo Rakousko mocností a my jeho továrnou, by tak mohly padnout na velmi úrodnou půdu. Ostatně českých firem, výrobků a surovin, které si v historii udělaly renomé v rámci bývalého mocnářství i za jeho hranicemi, je dost –  Škoda, Ringhofferovy závody, Kolbenovy a Daňkovy továrny, Waldesovy patentky Koh-i-noor, Thonetův nábytek, ocel z Poldovky, piana Petrof, český cukr, české pivo, české cukrovinky, české sklo, hnědé a černé uhlí…

Vztah k vlastní historii se všeobecně považuje za měřítko kulturní vyspělosti národa. Už to by mělo stačit pro vůli k záchraně ohrožených industriálních staveb i dalších památek. Ale pokud se stále ještě ptáte po smyslu jejich záchrany, zajeďte si někdy do Únětic, ležících hned za severním okrajem Prahy. Jestli vás neokouzlí poetika starého pivovaru, žijícího v symbióze s malebnou vesnicí a produkujícího jedno z nejlepších českých piv, tak vás už nepřesvědčí ani reklama s Jardou Jágrem.

Jan Holovský

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.