Pokus o přelet nad Čapí republikou

22. září, 2015 RUBRIKA Česko


hnizdo2-001Toto čapí hnízdo nám nevadí. Zdroj: Wikimedia Commons/Patrik Paprika

 

Slavný film Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem se odehrává v blázinci. Ten připomíná i česká politika. Ve filmu kralovala Velká sestra, u nás na titul Velkého bratra aspiruje Andrej Babiš, na jehož farmu Čapí hnízdo se sjíždějí politici, umělci i velvyslanci, aby políbili prsten. Oligarcha Babiš zatím není jediným držitelem klíčů od „Čapí“ republiky. Aby se jím nestal, musíme nejprve pochopit, kde se stala chyba. Hlavní příčiny současného stavu české politiky spatřuji v opovrhování politickými stranami, nedospělosti občanské společnosti a v nakládání s naším členstvím v EU.

 

Nikdy jsem nebyl v žádné straně.

Ještě dlouho po Listopadu hodně lidí rádo zdůrazňovalo, že oni nikdy v žádné straně nebyli. Jenže co bylo v pořádku v době vlády srpu a kladiva, se v demokratických časech změnilo v nebezpečný virus. Když se většina společnosti štítí do politiky zapojit, vlastně se vzdává rozhodování o sobě samé. Úbytek straníků lze pozorovat i v jiných evropských státech. Ovšem na Západě měly politické strany přece jen větší šanci zakořenit, a dnes tak padají z větší výšky. U nás žádná masová strana nevznikla, takže jednotlivá uskupení šlo poměrně snadno ovládat. Stran se tak nezřídka zmocnili různí šíbři, což zase mnohé odrazovalo vstoupit na tenký stranický led. Jedná se tudíž o začarovaný kruh. Lidé se angažovat nechtějí, přičemž strany je k tomu ani nepřemlouvají.

Nicméně při vší personální bídě tzv. zavedené strany alespoň fungují na základě nějakých pravidel. Ministrem za takovou stranu se může stát i člověk, kterého by si stranický předseda sám od sebe nevybral. Existuje zde konkurence, ani předseda nemá nic jistého. Oproti tomu v hnutí ANO o všem důležitém rozhoduje Babiš, který v personální rovině víceméně navázal na systém konkurzů a psychotestů, jejž před časem vnesl do politiky „superguru“ Věcí veřejných Vít Bárta. Tomu se strana rychle rozsypala pod rukama. Babiš má sice více peněz na nákup akvizic, ale čerstvé příklady z komunální politiky naznačují, že ani on dlouhodobě nesvede ovládat nesourodou členskou základnu. A to je pro normální politiku celkem nadějná zpráva.

 
Ruce vzhůru, straníci!

V podstatě od počátku polistopadového režimu panuje nezdravá nedůvěra mezi občanskou společností a politickými stranami. I díky známému sporu Václava Havla s Václavem Klausem zde vznikl dojem, že se jedná o dvě cizorodá tělesa, přičemž pravda je taková, že občanská společnost je podhoubím, z nějž strany vyrůstají. Jedno druhému není nadřazeno. Měla by mezi nimi existovat volně prostupná hranice, kterou není radno přebíhat se zbraní v ruce. Občanští aktivisté by proto neměli politiky coby sprosté podezřelé úkolovat, jako když Rekonstrukce státu nutila před volbami jednotlivé kandidáty podepisovat slib, že budou prosazovat tzv. protikorupční zákony. Kdo nepodepsal, dostal cejch zloděje.

Jistěže by různé spolky a iniciativy měly vnášet do veřejného prostoru návrhy řešení společenských neduhů, ale nemělo by se jednat o tzv. nabídku, kterou nelze odmítnout. Čímž přesně zmíněná předvolební aktivita v době protikorupčního třeštění byla. Babiš nacházející se v mnohačetném střetu zájmů se Rekonstrukci státu s radostí podškrábl, aby pak na ni dnes víceméně dělal dlouhý nos. Může si to dovolit, neboť na ruku mu jdou mnozí protikorupční bojovníci, kteří naivně uvěřili jeho slibům. Vezměme si jen českou Transparency International. Z její někdejší šéfky Krnáčové udělal Babiš pražskou primátorku. Současný ředitel organizace David Ondráčka se pak dokonce chtěl stát za ANO ministrem vnitra. Jak pak někdo může podobným „transparentním“ kazatelům věřit?

 
Když nevládne levice ani pravice

K diskreditaci politiky přispěl rovněž vleklý problém získat v parlamentu pravicovou resp. levicovou většinu, aniž by se musela opírat o nevypočitatelný subjekt typu Věcí veřejných nebo o komunisty. Když po vyhrocené volební kampani mezi největší pravicovou a levicovou stranou, jakou jsme zažili třeba v podání ODS a ČSSD v roce 2006, není možné sestavit smysluplnou vládu, je to malá tragédie. Hledá se pak nemastná, neslaná dohoda, nebo rovnou přeběhlíci. Voliči obou táborů jsou zklamáni, a v příštích volbách zákonitě posilují populistické subjekty. Ty nemohou své sliby splnit a zklamaní voliči časem sáhnou po jiném populistickém uskupení, zpravidla ještě horším. Je otázka, zda je Babišovo ANO konečnou stanicí, nebo se ten vlak plný nespokojených občanů bude dál řítit do neznáma. Už je celkem na čase z něj vystoupit a v klidu se zamyslet nad cílem cesty.

 
Sdílená politika za časů Bruselu

Ti, kdo by chtěli dělat nepopulistickou politiku, čelí dnes objektivně ztíženým podmínkám. Lidé už nemají čas a chuť zabývat se politikou tak důkladně jako třeba v 90. letech. Může za to i technologický pokrok symbolizovaný prudkým rozvojem internetu, s nímž se snoubí roztříštěnost mediální scény. Mnozí už čerpají informace jen z titulků na zpravodajských serverech a z toho, co kdo „sdílne“ na Facebooku. Málokdo tak zvládne sledovat politiku naplno. V takovém prostředí se pak snadno uchytne dobře zacílená reklamní kampaň à la Babiš.

Tuzemskou politiku komplikuje i naše členství v Evropské unii. Většina legislativy už dnes vychází z evropských směrnic, ve volebních kampaních se však o EU mluví jen povrchně, neboť málokdo evropské problematice rozumí. Takže zde buď duní prázdné huráevropanství, pokud tedy nic nestojí, anebo se ozývají euroskeptické hlasy, jež ovšem vůči členství v EU nenabízejí věrohodnou alternativu. Každopádně na Brusel se rádi vymlouvají skoro všichni. Nikdo se tu nepokusil definovat naše národní zájmy, které bychom v Unii měli prosazovat, a srozumitelně je vysvětlit voličům. Tato skutečnost nám škodí možná více než neustále probíraná korupce.

 
Alespoň jsem to zkusil

Situace je tedy neradostná, ale naděje umírá poslední. Receptů na zlepšení české politiky existuje relativně dost. Například ten nejprofláknutější, a sice že ji musíme uzdravit tlakem zdola. Ti, kdo by se do politiky rádi aktivně zapojili, se však musí obrnit trpělivostí a být připraveni na pravděpodobný neúspěch. Své by o tom mohli vyprávět například ti, kteří se na začátku roku 2013 naplno vložili do prezidentské kampaně Karla Schwarzenberga, aby pak utrpěli těžkou porážku od mlčící většiny, jež si vybrala toho, koho si vybrala. V podobných chvílích, kdy má jeden pocit, že veškeré úsilí vyšlo vniveč, může si s hlavním hrdinou z Přeletu nad kukaččím hnízdem říci: „Alespoň jsem to zkusil“.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.